Michal Kocourek, producent a majitel Divadla KalichMichal Kocourek, producent a majitel Divadla Kalich:

Dokonce si i vybavuji, co jsem měl ten pátek na sobě. Čekal jsem doma na režiséra Ivana Holečka a dopisoval jsem scénář našeho představení Faust, muž mezi bohem a ďáblem. Takže jsem byl odtržen od reality, co se právě děje, jsem se dozvěděl až od Ivana. Pustili jsme si rádio i televizi a sedli k nim s otevřenou lahví vína. Začal jsem pociťovat obrovskou radost a úlevu. K dopsání scénáře jsme se vrátili samozřejmě až o mnoho týdnů později.

Marek Eben, herec a hudebník:

Ten večer jsem byl v Ypsilonce, kde jsme hráli Kafkovu Ameriku. Ironií osudu tam Jiří Lábus v jedné scéně rozháněl demonstraci. Nikdo z nás netušil, že zhruba ve stejnou chvíli se totéž děje na Národní. Až když k nám začali do kavárny chodit vyděšení studenti, zjistili jsme, co se stalo. Kdyby to Schmid udělal kratší, jak jsme mu říkali, mohli jsme být u toho…

Bohumil Klepl, herecBohumil Klepl, herec:

Bohužel jsem byl mimo republiku. Pustili nás na loutkový festival Servantes v Mexiku a o událostech jsem se dozvěděl v mexických novinách. Najednou jsem měl velký strach o rodinu v Praze.

Zdeněk Pohlreich, šéfkuchař a gastronom:

Seděl jsem v Holandsku a čekal na politický azyl. V ten den mi začalo svítat, že ho zřejmě nedostanu…

Radek Balaš, divadelní režisérRadek Balaš, divadelní režisér:

V té době jsem na JAMU v Brně studoval činoherní režii, celá škola byla úzce napojená na Divadlo na provázku, kde jsem odmalička hrál. Tam jsme se ještě tu noc, kdy se ony události semlely, seskupili kolem Jakuba Špalka – zrovna přijížděl z Prahy a barvitě nás informoval o tom, co se na Národní třídě odehrálo. Následující den jsem ani do školy nedorazil, šel jsem rovnou do kanceláře Divadla na provázku, kam už bylo nanošeno asi patnáct psacích strojů. A jako zdatný písař jsem začal s ostatními opisovat výzvy ke stávce – jiní je pak distribuovali a vylepovali. Každý měl svůj úkol. Na jedné straně člověk podlehl euforii, na té druhé si pak s chladnější hlavou říkal – jestli tohle nevyjde, tak to bude průšvih, se školou bude konec. Ale naštěstí nebyl.

Richard Tesařík, hudebníkRichard Tesařík, hudebník:

Na ten páteční večer nemůžu nikdy zapomenout. Vybavuji si ho dost přesně, protože jsem na Národní třídě byl. Podařilo se mi vyklouznout bez újmy.

Dalibor Gondík, herec a moderátor:

17. listopadu, byl to pátek, jsme hráli představení Komedie o umučení a slavném vzkříšení pána a spasitele našeho Ježíše Krista v Žižkovském divadle, dnes Divadle Járy Cimrmana. Hrajeme a, vidím to jako dnes, přiletěla uřícená Gabriela Vránová a řekla: „Demonstrace… A jeden mrtvej!" Ve druhé půlce jsme měli narežírováno hrát scény pouze s osvětlením svíček. Mělo to najednou úplně jiné významy. Na tu náladu nikdy nezapomenu.

Radek Holub, herecRadek Holub, herec:

Byl jsem tehdy v prvním ročníku na DAMU – přímo 17. listopadu jsem nebyl na Národní třídě, ale ve škole v Karlovce. Ten den jsme se, myslím, ještě něco učili. Když ale začalo dění nabírat na obrátkách, dá se říct, že od 20. listopadu jsem pak ve škole asi čtvrt roku bydlel a s ostatními studenty „dělal" revoluci. Bylo to vzrušující období, byli jsme mladí, odhodlaní a plní iluzí.

Aleš Cibulka, moderátor:

Jako dítě z malého městečka na západě Čech jsem až do nějakého 20. listopadu vůbec netušil, že se v Praze něco stalo. Vzpomínám si, že když jsem to zjistil, začal jsem si pod tíhou těch událostí psát deník. Ale protože jsem vůbec neměl potuchy, co se ve skutečnosti děje, s odstupem času je to vtipné čtení. Nevěděl jsem, kdo je Havel, nevěděl jsem, jak vypadá Přenosilová, ačkoliv její písničky jsem znal. Do deníku jsem si například napsal: „Z ciziny se vrací Yvetta Přenosilová".