Osobnost předního odborníka na husitství Petra Čorneje charakterizuje vzácné spojení erudice a literárního talentu. Své vědomosti dokáže sdělit laikům tak, že dostanou chuť vědět o daném tématu víc. Ne náhodou zahajuje vyprávění o jihočeském Trocnově, tradičně uváděném jako rodiště hejtmana Jana Žižky, výzvou: „Udělejte si sem někdy výlet či vycházku!“

Jednooké monstrum

Čornejovi se podařil husarský kousek: napsal práci, která i přes svůj úctyhodný rozsah (600 stránek textu a dalších 250 stran poznámek) teče, je srozumitelná a má spád. Autor nezastírá, že údajů, o které se lze opřít, je pomálu. Hlavně o době Janova mládí máme jen kusé zprávy a ty ještě relativizuje skutečnost, že takřečených Žižků běhalo po českém území víc než dost.

Žižkovu přízvisku (ve středověku se tak u nás označovali jednoocí lidé, etymologie však připouští i jiné výklady) se Čornej věnuje stejně důkladně jako všem ostatním záhadám, které se husitství týkají. Konstatuje, že nemohlo jít o jméno dehones-tující, neboť ho Žižka hrdě používal na rozdíl od jeho druhů ve zbrani Jana Hvězdy z Vícemilic a Jana z Bezdědic, kteří si své přezdívky Bzdinka a Řitka rozhodně za rámeček nedali.

Na druhé straně Čornej po-ukazuje na stigma lidí s tělesným postižením či viditelným zraněním, kteří byli v duchu středověké literatury považováni za zrůdy. To pak umožnilo pronásledovatelům „kacířů“ včetně pozdějšího papeže Pia II., aby husitského vůdce programově označili za monstrum.

Obzvláště zajímavé v Čornejově knize jsou kapitoly zkoumající období od konce osmdesátých let 14. století do počátku století patnáctého. V těchto letech jako by se po Žižkovi slehla zem a přesto se dá při zevrubném čtení dokumentů, jako je Popravčí kniha pánů z Rožmberka (jakási obdoba moderních policejních kartoték), dospět k mnoha důležitým závěrům. Tato etapa Žižkovy dráhy se nehodila do komunistického obrazu pokrokového válečníka, a proto jsme o ní až do sametové revoluce nic moc nevěděli. Teď už je jasné, že obr tyčící se v bronzovém provedení na pražském vrchu Vítkov během svých mladých let vesele kradl, loupil, přepadal a zabíjel.

Smrt za smrt

Patřil do bojové družiny Matěje Vůdce, jež se nechala najímat vlivnými šlechtický-mi rody. Těm pomáhala jak s odstraňováním protivníků, tak se získáváním strategicky výhodných hradů i měst či s nelegálním získáváním proviantu a jiného zboží. Málokdy tito lidé operovali na kupeckých trasách bez zadání. Ale v hubených časech, kdy neměli „zakázku“, se samozřejmě nerozpakovali přepadat na vlastní pěst.

Petr Čornej varuje, že si dobu Žižkova zrání nesmíme idealizovat. Ve středověku panovalo pravidlo „smrt za smrt“, a Žižka přesto riskoval a vraždil brutalita, s níž posléze povede i husitské vojsko. Historik ve svém díle popisuje fascinující proměnu mordýře v hrdinu i opakované zneužití jeho kultu v novodobých dějinách. Bolševik nám o husitech lhal: ne prostý lid, ale osoby ze všech vrstev společnosti, podporované příslušníky všech stavů. Žižkovo fanatické hledání spásy je potom něco, co si v sobě každý čtenář musí řešit sám.