„Stalo se, čeho jsem se obával," oznámil kníže Konrád Ota Děpoltovi, jako by šlo o něco zcela nečekaného. „Právě teď, když musí české vojsko vytáhnout na křížovou výpravu, jsem onemocněl. Převezmeš velení místo mne."

Děpolt se nepatrně uklonil, neboť tak zněla dohoda. Přesto však nemínil poslechnout jako ovce. Zdvořile upozornil: „Přijmu rád kříž, ovšem chci mít všechna práva bojovníka božího."

„Copak jsem ti je neslíbil?"

„Chci, aby je potvrdila rovněž církev. Ať mi pražský biskup poskytne záruku božího míru. Každý křižák má právo na treuga Dei. Jedině toto právo ochrání mou rodinu. Na každého, kdo by porušil boží mír a jakkoli poškodil majetek křižáka, bude uvalena klatba."

„To se asi Jindřichu Břetislavovi příliš líbit nebude," váhal Konrád Ota. „Na tebe samotného přece před časem uvalil klatbu."

„Přijal jsem kříž a Bůh tedy smyl mé hříchy," naléhal Děpolt. Nedělal si totiž iluze, že by mu slib českého knížete dával spolehlivé záruky.

Jednání s pražským biskupem proběhlo rychle a Jindřich Břetislav se ukázal jako velkorysý a prozíravý muž. Veřejně Děpoltovi odpustil stará provinění, pochválil jeho zbožný záměr a slavnostně prohlásil na majetek všech českých křižáků záruku božího míru.

Jakmile pražský biskup odsloužil slavnostní mši, vyhledal Děpolt knížete Konráda Otu znovu a starostlivě se mu začal svěřovat: „Chtěl jsem vyrazit už koncem tohoto týdne, ale obávám se, že to nebude možné."

„Já tvé podmínky splnil," ohradil se upjatě český kníže. Chtěl už mít tuhle záležitost za sebou.

„Jsem vám za to vděčný," uklonil se vděčně Děpolt. „Ale nejde o mne osobně. Kříž nakonec přijalo méně rytířů, než původně slíbilo. Podle vašeho závazku císaři Barbarossovi má české vojsko čítat nejméně tři stovky jezdců. Tolik jich nemám."

Konrád Ota si svolal české předáky a slíbil, že každý urozený rytíř, který se křížového tažení zúčastní, dojde do Svaté země a vrátí se živý, obdrží darem dvorec a několik poddaných. I tak byl však problém přesvědčit mladé rytíře, aby se k tažení připojili. Nakonec výpravu českých křižáků doplnili zločinci, kteří byli za přijetí kříže propuštěni ze žalářů.

K vojsku císaře Fridricha Barbarossy se čeští křižáci připojili v uherské Ostřihomi. Němečtí rytíři postupovali tradiční cestou přes uherské a srbské království a přes území byzantského císařství do Konstantinopole, kde se hodlali přeplavit přes černomořské úžiny a územím Seldžuků pokračovat podél moře do Svaté země. Zatímco papež nad novou křížovou výpravou jásal, lid Balkánu se třásl strachy a naříkal.

Křižáci byli totiž názoru, že bojují za všechny křesťany a křes-ťané mají tedy povinnost se o ně během poutě postarat. Jenže uživit takové vojsko nebylo snadné. Uherský král nechal křižáky doprovázet svým vojskem a v rozumné míře se staral o zásobování na vlastní náklady. Jen tak mohl zabránit drancování. I v srbském království se dařilo udržet ve vojsku pořádek. Ale čím více se křižáci blížili ke Konstantinopoli, tím rychleji klesala jejich ochota nechat cizí majetek bez povšimnutí. Navíc narůstaly problémy s jídlem.

Císař Barbarossa se přesto snažil udržet ve svém vojsku pořádek. „Jsme bojovníci boží," opakoval neustále. „Každého, kdo bude drancovat majetek jiného křesťana, přísně potrestám."

Mezi bojovníky božími nebyli jen zbožní rytíři, ale také hříšníci nebo přímo zločinci. Těm bylo jedno, zda osvobodí Kristův hrob, a chtěli se jen obohatit. Ve vojsku sílil hlas, že v srbském království žijí špatní křesťané, neboť neuznávají Svatého otce v Římě a vyznávají víru po východním způsobu. Proto je křižáci šetřit nemusí, neboť na ně se podle některých velitelů císařův zákaz plenit nevztahuje.

Nebyla to pravda a nedaleko srbského města Niš nechal císař Barbarossa oběsit pro výstrahu osm českých křižáků pro násilnosti, které spáchali na místních obyvatelích. Nebyli prvními popravenými, ale ani posledními. Jakmile křižácké vojsko překročilo hranice byzantského císařství, situace se podstatně zhoršila, protože byzantský císař neměl dostatek prostředků, aby křižáky na svém území živil. Drancování bylo na denním pořádku. Císař Barbarossa nakonec souhlasil, aby si vojáci brali ve vesnicích jídlo, ale zakázal loupit cennosti a útočit na města a především na kláštery a kostely.

Velitelé nebyli v lehkém postavení, protože křižácké vojsko bylo pestrou směsicí čestných rytířů a bezcharakterních lumpů, české oddíly nevyjímaje. Část českých křižáků se podílela na vydrancování Adrianopole a dalších měst, ale Děpolt si z toho těžkou hlavu nedělal. Čestní rytíři se podobných šarvátek neúčastnili. A pokud náhodou ano, byli ve zbrani tak dobří, že šarvátky přečkali ve zdraví. Padli jen ti méně obratní a těch nelitoval.

Stejně jako při předchozích křížových výpravách, i nyní se po cestě do Konstantinopole připojovaly k vojsku zástupy prostého lidu, které se scházely z celé Evropy. Chudobní křesťané přijímali kříž, mnozí byli neozbrojení a vůbec netušili, kde Jeruzalém leží. Většina utekla zpátky domů dříve, než se vojsko přeplavilo přes černomořské úžiny. Jak se křižácké oddíly zmenšovaly, zvyšovala se jejich bojová síla. Zrno se oddělovalo od plev.

Děpoltův otec se zúčastnil druhé křížové výpravy a od něho Děpolt věděl, že skutečné křížové tažení začíná až v Malé Asii. Teprve tam se totiž vojsko ocitne na území nevěřících. Přesto byl klidný. Jeho vojenská družina se sice zmenšila na třetinu, ale zůstali zkušení rytíři, na které se mohl spolehnout.

V celém křesťanském světě se vyprávěly legendy o utrpení a odvaze prvních křižáků, když před sto lety táhli Malou Asií osvobodit Kristův hrob. Jenže všichni vzdělaní křesťané věděli, že legendy rády přehánějí. Mysleli si to i rytíři, kteří bezstarostně postupovali pod velením císaře Barbarossy. Jejich sebedůvěru posílilo několik vítězství nad nevelkými oddíly Seldžuků, se kterými se střetli poté, co opustili území byzantského císařství. Jenže pak křižáci vkročili do pustých a vyprahlých oblastí Anatolie.

Velice rychle zjistili, že legendy o prvních křižácích vůbec nepřeháněly. Postupovali prašnou krajinou, v níž nerostlo kromě trsů usychající trávy vůbec nic. Za celý den nenarazili ani na kousek stínu, z jasné oblohy pálilo slunce a nikde nebyla ani kapka vody. Křižáky trápila tak strašná žízeň, že rytíři pili moč a krev svých koní a ze zoufalství dokonce žvýkali vlhký hnůj a koňské kobylince. Byla to strašná cesta, a nebýt víry ve svaté poslání, většina by se dávno vzdala. Ale i když jim útroby svíraly křeče z hladu, ústa měli vyprahlá, že nemohli mluvit, oči zanícené od slunce, že téměř neviděli, a jejich vyčerpaná těla žral svrab, museli být ve střehu. Neustále na ně útočily oddíly nevěřících na malých, ale rychlých koních. Křižáci si nechávali kovovou zbroj i v tom nejkrutějším parnu navlečenou na těle a trpěli, ale pořád to bylo lepší než se nechat při nečekaném přepadení zabít. Malé zranění v tomhle pekle znamenalo smrt.

„Bůh je s námi a každého, kdo za něj položí život, čeká radost věčná," povzbuzovali kněží rytíře, pokud propadali malomyslnosti. I když Děpolt Barbarossu nenáviděl, neboť kvůli císařově věrolomnosti ho kníže Bedřich zbavil rodového údělu a vyhnal i s rodi-nou z Čech, tady v pustinách Anatolie se mu musel obdivovat. Císař byl v požehnaném věku, jehož se neměla většina rytířů naději vůbec dožít. Přesto seděl v sedle vzpřímeně a vůbec se nešetřil. Do úmoru objížděl vojsko a rytíře povzbuzoval, aby vydrželi. Pokud došlo k šarvátce s nevěřícími, jel vždy v čele svých rytířů s mečem nad hlavou.

„Kde se v něm ta síla bere?" vrtěl nevěřícně hlavou jeden z čes-kých rytířů, když Barbarossa zahnal další oddíl nevěřících.

„Sílu mu dává jeho víra. Jako každému křesťanovi," odpověděl mu chraptivým hlasem kaplan, který Děpolta doprovázel.

„Já přece také věřím. A jsem dobrý křesťan. Ale přesto mi to sílu nedává," naříkal jiný rytíř. Na noze měl veliký mokvající vřed.

„Protože myslíš jen na sebe, ale císař na osvobození Kristova hrobu," poučoval ho kaplan. „Já na něj myslím rovněž, a proto jsem ještě naživu. Bůh mne chrání."

Jakmile zapadlo slunce, křižáci sesedli z koní, většinou ani nestavěli žádný tábor. Padli na kolena a zbožně se modlili. Pak ulehli do prachu, zabalili se do svých plášťů a usnuli. Ale nebýval to klidný spánek.

Konečně přešli pás nehostinné země a ocitli se v srdci seldžucké říše. Tady byla široká údolí, jimiž protékaly říčky, které z hor přinášely křišťálově čirou a chladnou vodu. Rostly tu stromy a zelená tráva, občas zaslechli zpěv ptáků a nacházeli podivné vesnice, v nichž nevěřící žili v domech z hlíny. Občas také narazili na rozvaliny starobylých měst, které snad ještě pamatovaly časy krále Davida a Šalamouna. U rozlehlých ruin se poprvé střetli s vojskem seldžuckého sultána.

Sultánova elitní garda dokázala během okamžiku obrátit na útěk oddíl bavorských rytířů, ale vzápětí narazila na české křižáky, kteří hájili průchod jakousi polorozpadlou bránou. I když měli Seldžuci značnou převahu, Češi je dokázali zahnat a zachránili tak tábor císaře Barbarossy. Po bitvě císař Děpolta odměnil nádherně zdobenou dýkou. Teprve tady ho vzal na milost. Barbarossa byl totiž uražený, že české křižáky nevede kníže, ale jen jeho příbuzný. Až dosud ho okázale přehlížel. Teprve od bitvy u rozvalin Axarate se začal Děpolt zúčastňovat porad velitelů křižáckého vojska.

Křižáci teď postupovali pomaleji. Rytíři si potřebovali odpočinout a nabrat ztracené síly. V údolích, jimiž procházeli, stály seldžucké pevnosti a také města, v nichž se daly ukořistit peníze i vzácné cennosti. Vojsko se rozdělilo a oddíly loupily na vlastní pěst.

Teprve když se přiblížili k Ikonii, jednomu z hlavních měst seldžuckých Turků, císař znovu soustředil rozptýlené oddíly. Ve vojsku zavládla dobrá nálada. Rytíři se navzájem chlubili tím, co ukořistili. A všichni věděli, že čím dále půjdou na východ, tím nádhernější klenoty je čekají. Nikdo už nelitoval útrap, které museli podstoupit.

Když se ocitli před Ikonií, dostavil se do jejich tábora sultánův vezír v oděvu z pozlaceného brokátu. Na hlavě měl turban a v jeho středu velikou mléčně zbarvenou perlu. Císař Barbarossa ho přijal ve svém stanu za účasti všech významných rytířů. Mezi nimi stál i Děpolt.

Vezír hovořil latinsky. Uklonil se a přednesl nabídku svého pána. Pokud mu křesťanské vojsko zaplatí výkupné za průchod seldžuckým územím, nechá sultán křižáky svobodně pokračovat do Kilikie, kterou obývali křesťanští Arméni. Tam už moc Seldžuků nesahala.

„Jistě, požadavek tvého pána je spravedlivý. Každý vládce má právo požadovat poplatek, pokud jeho územím prochází cizí vojsko," souhlasil císař Barbarossa. Seděl na trůnu a na sobě měl nádherný plášť pošitý císařskými orlicemi. I když během cesty pohubl, kolem rtů mu pohrával spokojený, mírně sarkastický úsměv. Pak pokynul svému komořímu, aby mu přinesl truhlici s penězi.

Vylovil z ní jeden stříbrňák, podal ho vezírovi a výsměšně oznámil: „Ovšem výše poplatku je vždycky závislá na tom, jak silná vojska proti sobě stojí. Moje armáda božích bojovníků je neporazitelná. Proto více tvému pánovi nabídnout nemohu."

Vezír udeřil stříbrňákem o zem. „Alláh je veliký a potrestá vás!" Pak se uklonil a za halasného smíchu všech přítomných rytířů císařův stan opustil.

Druhý den se na pláni před hradbami Ikonie objevilo vojsko seldžuckého sultána. Nevěřící měli na první pohled téměř drtivou převahu. Jenže císař Barbarossa věděl, že tohle vojsko nebezpečné není. Většinu tvořili služebníci, jimž se říkalo timarioti. Byli to nájemci půdy, kteří měli povinnost válčit. Neměli výcvik, bojovali většinou pěší s kopím nebo zahnutou šavlí a jedinou jejich ochranou byl štít a kožená přilba. Proti rytířům v železné zbroji neměli nejmenší naději na úspěch.

Císař Barbarossa nečekal, až se vojsko Seldžuků připraví k boji. Byli to nevěřící, a proto se necítil vázán rytířskou válečnou regulí. Rytíři sešikovaní do dvou řad vyrazili. Cválali bok po boku s kopími obrácenými proti řadám nepřítele a všichni si dychtivě prohlíželi hradby města za jeho zády. Odhadovali, jaká kořist je tam asi očekává.

Seldžukové byli seřazení do čtvercových formací po sto mužích, a jakmile se na obzoru objevili rytíři, za halasného zvuku bubínků a píšťal se jim vydali pomalým pochodem vstříc. Rytíři v čele s císařem Barbarossou nezpomalili a narazili do prvních řad. Timarioty rozprášili snadno. Většina muslimských venkovanů proti křesťanským rytířům nikdy nebojovala, a když zjistili, jaká smrtící síla proti nim stojí, dali se bez boje na útěk.

Jenže jak se ukázalo, to byl teprve začátek bitvy. Jakmile se pěší oddíly rozprchly, nasadil sultán svou jízdu. Většina jeho jezdců neměla sice železnou zbroj, ale byli to výteční a nesmírně obratní jezdci. Část z nich nebojovala kopími, ale měla krátké luky. Lučištníci na koních objížděli v kruhu křesťanské rytíře a zasypávali je šípy. Krátké luky nebyly naštěstí příliš účinné, a pokud šíp nezasáhl rytíře do nekryté části těla, nijak mu neublížil, nejvýše způsobil bolestivou modřinu.

Děpolt zamračeně sledoval hbité seldžucké jezdce. Takhle vést bitvu nebyl zvyklý. Pokud bojovali rytíři, dojeli k sobě, zastavili a dali se do boje s mečem v ruce. Seldžuk se ale přihnal, máchl šavlí a hnal se zase pryč. Takhle zbaběle se nebojovalo ani na turnajích.

„Zrušte řadu," křikl na české rytíře. „Ztrácíme čas. Rozestupte se, jako bychom honili divočáka."

Záhy se ukázalo, že tahle taktika je mnohem účinnější. Jakmile nějaký Seldžuk zaútočil, rytíř odrazil jeho výpad a dál si ho nemusel všímat, protože na něj okamžitě zaútočil druhý rytíř, který stál opodál. Seldžuci uvízli mezi českými rytíři jako ryby v síti. Děpoltův oddíl se s nimi rychle vypořádal a pak vyrazil mezerou v řadách nepřátel k otevřené bráně Ikonie.

Křižácké oddíly nakonec rozdrtily vojsko seldžuckého sultána a Češi byli první, kteří pronikli do města a začali drancovat. Vítězství křesťanů bylo velkolepé, neboť sami ztratili jen několik desítek mužů a získali kořist, že ji ani nemohli uvézt. Sultán s císařem uzavřel mír a zaručil mu až na hranice svého panství svobodný průchod.

Křižáci se blížili k moři. Byli na území křesťanských Arménů a postupovali snadno, protože arménský kníže na ně útočil jen sporadicky a vyhýbal se otevřenému střetnutí. Krajina byla hornatá a protkaná prudkými bystřinami, které jediné zpomalovaly jejich pochod. Nakonec dosáhli úrodného podhůří, kde rostly palmy a podivuhodné barevné květy, jaké v životě neviděli.

Blížili se k přístavu Seleukia. Věděli, že odtud budou postupovat po pobřeží až do Antiochie, kde se měli setkat s oddíly johanitských rytířů. Cestu jim však přehradila široká řeka. Byla mělká, kamenitá a prudká, jako všechny, které dosud přebrodili. Jmenovala se Salef a nikoho z křižáků ani ve snu nenapadlo, že tady se rozhodne o jejich výpravě.

Císař Barbarossa jako by v posledních dnech ještě více omládl. „Tohle je vyvrcholení mého pozemského snažení," vykládal dojatě svým věrným. „Včera se mi ve snu zjevil archanděl Michael a zvěstoval mi, že už brzy dosáhnu Svaté země. Nežil jsem zbytečně a nemám si co vyčítat. Nikdo neudělal Bohu tak velikou službu jako já. Osvobodím Kristův hrob a věřím, že pak už ho nikdy nevěřící neznesvětí."

Ráno vyrazil na koni do říčního proudu jako první. Jenže řeka byla zrádná. Prudká voda z pohoří Taurus, tyčícího se za jejich zády, vymlela ve středu řečiště hlubokou tůň. To nikdo nečekal. Prudká voda jeho koně strhla, ten uklouzl na oblázcích, které pokrývaly dno, převalil se a strhl Barbarossu pod sebe. Císař, oděný do honosné zbroje, nestačil vytáhnout nohu z třmene. Voda v tůni byla hluboká a kůň sebou poděšeně házel a ržál. Než stačili rytíři císaře vyprostit, byl mrtvý. Snad nejodvážnější německý císař utonul.

„To je konec," naříkali křižáci, když položili císařovo tělo na břeh. Z jeho rudých vousů stékal na zem pramínek vody.

„Budeme pokračovat dál," oznámil nekompromisně císařův syn. Jmenoval se Fridrich a byl jedním z jeho mladších synů. Proto otce doprovázel, zatímco starší bratr Jindřich převzal vládu v říši. „Císařovo tělo doneseme až ke Kristovu hrobu. Nikdo jiný než on si takovou poctu nezaslouží."

Křižáci souhlasně přikyvovali, okázale truchlili, ale většina z nich při první příležitosti výpravu opustila. Slib dali císaři a ten zemřel. Ti, kteří měli peníze, zaplatili sobě a svým družinám místa na lodích, které je dopravily do Benátek. Cestovat domů přes Konstantinopol, ať již pěšky, nebo na lodi, se nechtělo nikomu, neboť všichni rytíři dobře věděli, že by se byzantský císař pomstil za násilí, jehož se po cestě dopouštěli. Nejspíše by je uvěznil a požadoval by za ně výkupné. Tak se to dělalo vždycky. S Fridrichem, synem zemřelého císaře, zůstali jen ti nejvěrnější. A také ti nejchudší, kteří neměli tolik stříbra, aby si mohli dopravu lodí zaplatit. Mezi nimi byl i Děpolt s českými křižáky.

Tělo mrtvého císaře uložili jeho služebníci do veliké truhlice, jejíž vnitřek vyložili mědí a naplnili octem, aby se tělo v horku nerozkládalo. Truhlici upevnili na nosítka, která nesli křižáci na ramenou a pravidelně se u nich střídali.

Do Antiochie dorazili koncem léta, necelý rok poté, co opustili své domovy. Tady však císařův syn onemocněl malárií a mnoho rytířů dostalo úplavici. Většina se však uzdravila, neboť podle názoru všech Bůh chtěl, aby pokračovali ve svém tažení.

Nastala ale jiná a mnohem vážnější komplikace. Ani ocet nedokázal zabránit rozkladu těla mrtvého císaře Barbarossy. Proto Fridrich nařídil ranhojičům ze své družiny, aby oddělili maso od kostí. Maso nechal pohřbít v Antiochii v katedrále svatého Petra. Kosti svého otce dal vyvařit a pak je obřadně uložil do pozlacené truhličky. Tu chtěl donést do Jeruzaléma.

Z Tripolisu se pak celé křižácké vojsko přeplavilo podél pobřeží do přístavu Tyr, aby se vyhnulo území, které ovládali nevěřící. Nechtěli zbytečně ztrácet další síly. V Tyru však na ně čekala nepříjemná zpráva, že se vévoda Jindřich Lev vrátil z exilu do říše. Mnoho německých rytířů výpravu opustilo a stejně jako předchozí se vypravili na lodích domů. Pokud stoupenci Jindřicha Lva zahájili válku, museli se stoupenci zemřelého císaře postarat o ochranu svého majetku. Nikdo totiž nedoufal, že by jim záruka božího míru byla co platná. Znali zbylé německé rytíře, kteří zůstali doma. Teď šlo o hodně.

Z Tyru pokračovalo zdecimované vojsko křižáků k Akkonu, který všichni považovali za klíč k dobytí Jeruzaléma. Akkon ležel na srázné skále, mohutná pevnost byla obehnaná vysokou kamennou hradbou s desítkami bašt a hranolovitých věží. Saladin sem umístil silnou posádku a další oddíly chránily město, přístav a rovněž přístup k pevnosti.

Fridrich se rozhodl, že nejprve zaútočí na předměstí. Po několikadenních bojích se českým křižákům podařilo nečekaným večerním přepadem obsadit most přes řeku, která obtékala hradby a ústila do moře. Děpolt byl během tohoto boje těžce zraněn a na počátku adventu léta Páně 1190 zemřel. O dva měsíce později skonal v bojích pod Akkonem i Barbarossův syn Fridrich. Zbytek českých křižáků vstoupil do služeb anglického krále Richarda Lví srdce, který do Svaté země dorazil spolu s králem francouzským o něco později. Ale ani oni nedokázali Jeruzalém osvobodit.