Kniha osmá

V kronikách, které píší němečtí řeholníci, jsem se dočetl, že český král Přemysl byl věrolomný a neustále lavíroval mezi táborem Štaufů a Welfů. Chvíli bojoval po boku Filipa Švábského, chvíli podporoval Otu Brunšvického. A vždycky za změnu barev něco získal. A já si říkám: „No a co? Proč by měl pomáhat nějakému Němci zadarmo?" Kromě toho moc dobře vím, že stejně jako on se chovaly všechny urozené rody v říši. I němečtí rytíři neustále měnili tábory podle momentální situace. Jenže nikdo z nich tehdy nevytěžil tolik co Přemysl. Nu, a protože mu kronikáři nemohou vyčítat, že byl úspěšný, píší, že byl věrolomný. Ale on takový ve skutečnosti nebyl. To by mu přece nesloužil můj slavný praděd. Smil byl totiž nejchytřejším mužem našeho rodu. Alespoň se to tak říká.

Přemysl musel občas změnit tábor, pokud se tomu, v němž zrovna stál, přestalo dařit. Boj o titul římského krále nebyl přece jeho věcí, ale rodů, které chtěly římskou královskou korunu pro sebe. Pro Přemysla to byl obchod. Proto záhy poté, co jeho královský titul uznal Ota Brunšvický a papež Inocenc, změnil tábor znovu. Tentokrát ovšem ne zrovna dobrovolně. Přemysl nebyl věrolomný, byl jen praktický. Situace se totiž radikálně změnila.

V létě zemřel bratr jeho manželky uherský král Emerich a Přemysl přišel o vlivného spojence. Papež protahoval potvrzení anulace Přemys-lova sňatku s Adlétou a navíc odmítl jeho žádost o povýšení pražské diecéze na arcibiskupství. V létě pak Filip Švábský znovu zaútočil na Durynsko a koncem léta lantkrabě Heřman kapituloval. Přemysl se svými oddíly sice překročil hranice a spěchal na pomoc, ale přišel pozdě. Sám se do boje s přesilou pustit nechtěl.

Proto se stáhl zpět domů a začal jednat. Věděl, že Filip Švábský udělil Čechy jako léno Děpoltovi, a i když to bylo jen plané gesto, v nové situaci by to mohlo přinést značné potíže. Bylo na čase smířit se s mocným Štaufem. Od papeže a Oty Brunšvického nemohl Přemysl už nic dalšího získat, ale od Filipa Švábského ano. Tehdy se vypravil za svou neteří Ludmilou, aby její manžel bavorský vévoda sjednal s římským králem Filipem smír.

Už na podzim léta Páně 1204 byl Přemysl znovu ve štaufském táboře. Tentokrát však musel přece jen určité ústupky udělat, neboť Filip Švábský slavil hned několik vítězství a cítil se silný natolik, že si tentokrát mohl diktovat. Jeho největším úspěchem bylo, že v listopadu přešel na jeho stranu kolínský arcibiskup Adolf, který držel město Cáchy. Teď už nic nebránilo tomu, aby se Filip nechal znovu korunovat římským králem, neboť vlastnil nejen starobylou císařskou korunu, ale konečně měl volný přístup do Cách, kde se korunovace konávaly. Ota Brunšvický se stáhl na své statky a opustila ho většina spojenců.

Za smíření s Filipem Švábským musel Přemysl slíbit, že zaplatí sedm tisíc hřiven stříbra jako pokutu za potíže, které štaufskému táboru způsobil. Dále musel přijmout zpět Děpolta a vrátit mu rodové panství ve východních Čechách. Filip anuloval své rozhodnutí udělit Děpoltovi Čechy jako léno a znovu uznal Přemysla jako jediného českého krále.

Byla tu však ještě jedna podmínka, kterou Přemysl dlouho odmítal. Protože míšeňský markrabě patřil mezi věrné štaufské stoupence a měl nárok na odměnu, Filip Švábský požadoval, aby Přemysl uznal sňatek s Adlétou a přijal ji jako manželku zpět. Přemysl vyjednával, ale pochopil, že nic nezmůže. A protože se zatím tábor Oty Brunšvického zcela rozpadl, nemohl ohrozit svou zem. Proto na podmínku přistoupil. Věděl totiž, že je jen málo věcí v křesťanském světě, které vydrží dlouho. Teď Filip Švábský vítězil a bylo nutné to respektovat.

Kapitola 57.

„Tys mě zradil!" křičela rudá hněvem Konstancie, když se těsně před Vánocemi vrátil Přemysl do Prahy a oznámil, že přijme zpět Adlétu.

„Nezradil," bránil se trochu chabě. „Neměl jsem na vybranou. Ota Brunšvický si neuměl sehnat další spojence a prohrál na celé čáře. Zůstat s ním by znamenalo, že půjdu ke dnu i já. Papež v záležitosti našeho sňatku zatím nerozhodl a Adléta si osobuje určitá práva, která momentálně nemohu zcela pominout. Je to jen dočasné řešení."

„Dokud byl můj bratr uherský král naživu a pomáhal tvým zájmům, byla jsem ti dobrá, co? Ale teď, když zemřel, mě už nepotřebuješ!" skočila mu do řeči. Byla bledá a dolní ret se jí chvěl, protože se držela z posledních sil. Byla odhodlaná bojovat. I když se cítila neuvěřitelně ponížená, věděla, že má stále trumfy ve svých rukách.

„Neurážej mě. Víš, že tě mám rád. Miluji tě a máme spolu děti."

„Dcery! Ale ty máš s Adlétou taky. Takže budeš žít s ní i se mnou? Budeme sedávat společně u jednoho stolu? A vedle trůnu budou stát křesla nás obou? A co ložnice? Budeme mít každá svou, nebo nám dáš jednu společnou?"

„Nech toho! Pokud máš alespoň trochu rozumu, přestaneš s těmi hloupými řečmi! Jsi z královské rodiny a víš, jak to v životě chodí. V paláci na hradě tě nechat nemůžu, to ti snad nemusím vysvětlovat."

„To je výborné! Bratr Ondřej mne těžko přijme zpátky na svůj královský dvůr. My dva se totiž nenávidíme. A nikoho jiného nemám. Leda bys mě poslal do Míšně. Snad tam po Adlétě nějaká komůrka zůstala. Tam bych mohla žít, ne?"

„Konstancie, já se tě nechci vzdát. Ty si opravdu myslíš, že bych tě vyhnal? Pojď sem, ty hloupá!" Natáhl ruku a chtěl ji obejmout. Odskočila a zaječela, ať se neopováží na ni sáhnout. Ale Přemysl nebyl z těch, kteří by ustoupili. Zvláště ženě. Pánovitě ji uchopil za ruku, a i když se mu snažila vykroutit, přitáhl si ji blíž. Chvíli se jí díval do tváře a Konstancie si znovu uvědomila, jak hezké má oči. Muže si vybrala pěkného, což o to, jenže zadaného. Dříve o tom tolik nepřemýšlela, byla příliš mladá a chránil ji mocný bratr. Dneska by možná váhala. Ale v jedné věci měl Přemysl pravdu. Byla z královské rodiny a věděla, že život je ustavičný boj. Pokud by si vzala svobodného muže, třeba by musela bojovat proti nějaké konkubíně. A to by bylo možná ještě horší. Nad Adlétou mohla zvítězit. Je přece mladší a krásnější.

„Mám pro tebe pěkný a pohodlný dům," pokračoval Přemysl něžně a objal ji. Nebránila se, ale ani mu nevyšla vstříc. Čekala, co poví dál. Moc na tom záleželo. Pokud by se jí chtěl zbavit, pošle ji někam daleko. Třeba do Olomouce nebo ke svému bratrovi do Znojma.

Přemysl si však dával na čas. Teprve když to nevydržela a tiše se optala, kde ten dům je, pokračoval: „Koupil jsem jeden patricijský dům, no, je to spíš malý palác. Leží kousek od staroměstského rynku. Z okna mojí ložnice je vidět jeho střecha. Kdykoli to půjde, budu za tebou chodit. Není to daleko. A předpokládám, že tam budu zůstávat i přes noc."

„Pokud budu chtít," odsekla a opatrně se k němu přivinula. I když byla naštvaná, přece jen jí to trochu zlepšilo náladu. Byla si jistá, že teď je ta správná chvíle, aby mu řekla o svém tajemství. Věděla, že se s ní bude chtít milovat, když už ji objímá. Býval často nedočkavý, jako by byl ještě nezkušený mladík. Jindy se jí to líbilo. Ale teď ne.

Položila mu rychle svou dlaň na ústa, protože ji chtěl políbit. Přitom významně podotkla, že mu musí povědět něco moc důležitého. Řekla to tak napjatě, že ji Přemysl pustil a znepokojeně se optal, co se stalo.

„Jsem těhotná," oznámila hrdě. „A tentokrát to bude syn. Cítím to."

„Kéž by!" přikývl věcně Přemysl. Znovu ji objal. Tentokrát se políbit nechala.

Adléta se na cestu do Prahy pečlivě připravovala. Od chvíle, kdy se dozvěděla, že Přemysl přistoupil na podmínku římského krále Filipa Švábského, se ani jednou neopila. Neměla důvod, musela mít jasnou hlavu, protože toho bylo tolik, co musela zařídit. Konečně dostala příležitost. Rozhodla se, že získá Přemyslovu lásku zpátky za každou cenu. Byla sice starší než Konstancie, ale byla si jistá, že není bez šancí.

Hned druhý den vyrazila do města a tajně navštívila jeden z vy-hlášených nevěstinců. Bylo ještě brzy ráno a všechny nevěstky spaly. Celým domem prostupovala vůně vína a hříchu. Vzhůru byl jen podomek, který uklízel. Nerudně se na ni obořil, aby neotravovala a vypadla. Chvíli trvalo, než pochopil, kdo je. Teprve pak odběhl vzbudit majitelku.

Nevěstinec patřil paní Rozálii, o které se říkalo, že kdysi bývala konkubínou starého markraběte. Ať už to byla pravda či nikoli, její dům měl tu výsadu, že nepodléhal městskému rychtářovi. Rozálie byla už starší žena a Adléta si trochu posmutněle uvědomila, že vypadá mnohem lépe než ona, i když byla o dobrých deset let mladší.

„Dobře ti zaplatím a poskytnu tvému podniku ochranu, pokud mi pomůžeš," vyhrkla na ni bez úvodu.

„Vím, kdo jste, urozená paní," uklonila se Rozálie zdvořile. „Můj dům sice slouží spíše mužům, ale jste tu srdečně vítána. Mohu vám nabídnout číši horkého vína? Je zima, přijde vám jistě vhod."

„Ne, nebudu pít," ohradila se ostřeji, než měla v úmyslu. „Chci vypadat mladší. Chci být krásná, jako jsem bývala dříve. Říká se, že nevěstky znají různá kouzla. Pomůžeš mi?"

Rozálie se trochu zamračila. „Já myslela, že na dvoře našeho vladaře žijí rozumní lidé. My jsme počestný křesťanský nevěstinec. My s čáry a nečistými praktikami nemáme nic společného. Chodím se svými dívkami do kostela, všechny přijímáme tělo Páně, zpovídáme se a dáváme almužny chudobným."

„Nechtěla jsem tě urazit," trochu polekaně se omlouvala Adléta. „Ale nemůžeš popřít, že ty sama vypadáš lépe, než by se podle tvého věku patřilo. Jak to děláš? Chci to tajemství znát! Chci také vypadat dobře. Lépe než teď."

„Děvenko moje," usmála se Rozálie a mateřsky Adlétu objala. „Slyšela jsem, že tě vychovávali pro život v klášteře."

„Jak to souvisí s mým přáním?"

„Ale nic, to já jen tak. Něco s tebou udělám, neboj se," přešla majitelka nevěstince do důvěrného tónu. „Musíš mi však nejdřív něco slíbit."

„Chceš víc peněz?"

„Proč ne? Ty se hodí vždycky," souhlasila věcně. „Ale musíš mi slíbit, že nikomu neprozradíš to, co tě budu učit."

„Nebude to bolet?"

„Pokud žena ví, proč chce vypadat svůdně, nebolí to nikdy. Leda by se pak nenašel nikdo, kdo by to dokázal ocenit."

Adléta byla odhodlaná podstoupit cokoli, aby se Přemyslovi líbila. Začala jíst jen pokrmy, které jí majitelka nevěstince doporučila, denně se koupala v medové lázni, několikrát týdně jí paní Rozálie masírovala celé tělo, tváře si natírala mastmi ze sádla a jarních bylin a naučila se líčit. Naučila se také používat různé zvláštní součástky oblečení, které byly skryté pod oděvem a dávaly její postavě hezčí tvar.

Dva dny před svátkem Narození Páně přijela Adléta do Prahy i se svým doprovodem. Byl s ní stařičký Černín a také její tři dcery. Vratislav odmítl. Byl uražený, protože Přemysl sice přijal jeho matku zpět, ale odmítl ho veřejně prohlásit za svého nejstaršího syna a dědice. Strýc Dětřich schvaloval Vratislavovo rozhodnutí. Věděl totiž, že Přemyslův syn by mohl v Praze přinést zájmům wettinského rodu více škody než užitku. A měl také obavy o Vratislavův život. Pokud by se něco pokazilo, Adlétě by nebezpečí nehrozilo, ale kdo ví, co by Přemysl udělal s Vratislavem. Ten byl totiž pro českého krále mnohem nebezpečnější než jeho první manželka.

Přemysl přijal Adlétu ve velkém trůnním sále. Chtěl, aby u jejich prvního setkání po mnoha letech byli čeští předáci, protože se obával, že to bude neobyčejně trapná záležitost. Znal svou první ženu a věděl, jak umí být protivná. Považoval ji za nesmírně sobeckou a byl si jistý, že se bude podle toho chovat. Ať mají čeští velmožové možnost srovnat ji s Konstancií.

Když Adléta vstoupila, Přemysl překvapením polkl a zcela proti očekávání vstal ze svého trůnu. Jeho žena kráčela pomalu středem sálu a rozdávala zdrženlivé úsměvy na všechny strany. Byla nádherná a Přemysl měl pocit, jako by se čas vrátil o dvacet let zpátky. Jen postavu měla nepatrně vyzrálejší. Došla před pódium, na kterém stál pod rudým baldachýnem královský trůn, ale nehnala se hned nahoru. Jako poslušná poddaná poklekla na zem, sklonila hlavu a roztáhla ruce v gestu bezmocné pokory. Tohle v nevěstinci nacvičovala mnohokrát. Rozálie tvrdila, že na prvním dojmu záleží nejvíce.

Přemysl stál nad ní a hryzal si ret. Najednou nevěděl, co má udělat. On, který si dokázal poradit se dvěma znepřátelenými římskými králi, najednou nevěděl, jak si má poradit se dvěma ženami. Byl rytíř a přes všechno, co se stalo, nemohl do Adléty kopat jako do prašivého psa. Ona se k němu nechovala dobře, to byla svatá pravda, ovšem muž by měl být velkorysý. Navíc si uvědomoval, že i on jí svým způsobem ublížil.

Přestal se trápit palčivou otázkou, jaké problémy to přinese v budoucnu. Sestoupil po schodech, sklonil se a pomohl jí vstát. Zdrženlivě ji políbil na rty. Zblízka si všiml, že její krása není tak oslnivá, jak se zdálo, když přicházela. Zaregistroval trochu nespokojeně, že je nalíčená. Tohle Konstancie nepotřebovala. Krása jeho uherské manželky byla svěží a mladá. Ta Adlétina byla jiná, zralá, ale měla v sobě něco, co ho přitahovalo. O líčení biskup Daniel tvrdil, že je bránou do pekla, kterou otevírají necudné ženy. Přemysl nesdílel pohoršení církve nad půvaby žen. Právě naopak. Představa Adléty jako necudné ženy mu byla mnohem bližší než představa ufňukané manželky, která měla strach z každého tělesného spojení.

Podal jí ruku. „Vítám tě v Praze, má milá," řekl prostě a dopro-vodil ji na pódium pod baldachýnem, kde ji usadil vedle svého trůnu do menšího křesla, určeného pro královnu. Hned poté jí provolali slávu shromáždění čeští předáci. Adléta triumfovala.

Když slyšení skončilo, naklonila se k němu a tiše špitla: „Přijdeš dnes večer do mého lože? Myslím, že ti toho hodně dlužím."

„Mám spoustu povinností," odpověděl zdrženlivě a rychle se s ní rozloučil. Když však odcházela, celou dobu ji zálibně sledoval. Začaly se mu vybavovat vzpomínky na první roky společného života. Na vášnivé noci, kdy se Adléta chtěla ještě milovat. Dostal neuvěřitelnou zlost. Na krále Filipa, na míšeňského markraběte Dětřicha a na Adlétu. Mrtví by neměli vstávat z hrobů.

Ve výpravě míšeňské Adléty byl i Děpolt. Vracel se domů a byl zvědavý, zda Přemysl splní své slovo. Měl by mu vrátit rodové panství a titul údělného knížete. Ještě dříve, než před něj předstoupil, tajně jednal s několika vlivnými zemskými předáky, kteří i v minu-losti podporovali zájmy Děpolticů. Všichni mu přísahali věrnost, pokud by ho Přemysl znovu zradil a chtěl vyhnat. Všichni do jednoho tvrdili, že nevěřili tomu, když ho král obvinil ze zrady. Přísahali, že by podruhé nic takového nedopustili.

„A co když bude na mé državy dál útočit Smil s tím svým povedeným synem Častolovem?" optal se Děpolt. Ale v téhle věci příslib nedostal. Nikoli proto, že by se jeho přátelé Smila báli, ale proto, že konflikt se Smilem byl pravděpodobnější než s Přemyslem. Lehko se slibovalo, pokud měli své slovo plnit někdy v daleké budoucnosti, ale zavazovat se k něčemu, co by se mohlo stát během několika měsíců, to se jim nelíbilo. Z toho všeho Děpolt pochopil, že hodnota jejich slibů není valná. Došlo mu, že musí přehodnotit svůj vztah k mocnému příbuznému. Nesmí se nechat znovu vyprovokovat. Ve vyhnanství poznal, jak hořký chléb se tam jí. Lepší bylo poslouchat Přemysla než ponižovat se jinde.

Na Pražský hrad dorazil s pokorou v duši a před královský trůn předstoupil se skloněnou hlavou bez obvyklé pýchy. Na sobě měl nádherně cizelovanou zbroj. Vždycky si potrpěl na svůj vzhled.

„Přijmu tě zpět, neboť jsi stejné krve jako já," uvítal ho Přemysl trochu strojeně. „Mám ovšem podmínku. Doslechl jsem se, že sis nechal udělit Čechy jako léno od Filipa Švábského. Co mi k té věci povíš?"

„Došlo k tomu bez mého přičinění," vykřikl Děpolt. Tuhle otázku očekával a pečlivě se připravil. „To všechno zosnoval míšeňský markrabě Dětřich. Vzal mne s sebou do Chebu a já vůbec netušil, k čemu tam má dojít. Teprve když jsem poklekl před římského krále Filipa, k mému zděšení jsem zaslechl, co říká."

„Jestliže jsi skutečně neměl ani tušení o chystaném úkladu proti mně, předpokládám, že jsi léno odmítl."

„Chtěl jsem, ale nedostal jsem příležitost."

„To je škoda," jízlivě to komentoval Přemysl a na chvíli se zamyslel. Pak téměř laskavě pokračoval: „Byla to chyba. Měl ses ozvat. Vždyť by se to dalo vykládat jako zrada."

„V té chvíli jsem přece už ze zrady nařčený byl."

„Zřejmě právem," ušklíbl se Přemysl. „Je tedy na čase tuhle věc sprovodit ze světa, abychom se opravdu usmířili. Proto teď před předáky české země odpřisáhneš, že neusiluješ o vládu v českém království. Dále odpřisáhneš, že ty a ani nikdo z tvé krve nemá a nikdy nebude mít nárok na český královský stolec."

„Je to v rozporu se stařešinským zákonem," vyjel naštvaně Děpolt, ale hned se ovládl. Pokorně dodal, že je však ochotný pro dobro české země složit podobnou přísahu.

„To je dobře," souhlasil stále laskavě Přemysl. Pak pokynul a předstoupil biskup Daniel. V ruce nesl velký zlatý kříž, v jehož noze byly uložené ostatky svatého Václava. Tenhle kříž se používal při pomazání českých panovníků. Děpolt musel strpět i to. Přísahat na tenhle kříž bylo víc než upsat svou duši. Ale neměl na vybranou. Vzápětí se biskup Daniel vytasil s listinou, na níž bylo potvrzeno, že se Děpolt vzdává nároku vládnout. Musel na ni otisknout svou pečeť.

Rozmrzele sledoval posměšné pohledy českých velmožů. Z jeho strany to byla bezpodmínečná kapitulace. Jenže právě teď se ocitl v situaci, kdy neměl na vybranou. Filip Švábský mu umožnil návrat; víc od jeho podpory očekávat nemohl. Otovi Brunšvickému byl lhostejný a lhostejný byl v téhle chvíli i svému dosavadnímu spojenci míšeňskému Dětřichovi. Přemysl to vymyslel šikovně.

„Udělal jsi vše, aby ses mohl vrátit mezi čestné muže," konstatoval spokojeně Přemysl, když byl celý obřad uzavřen. „Přijímám tě zpět na svůj dvůr a stvrzuji, že máš mou přízeň. Ovšem k tomu, abych ti vrátil titul údělného knížete a rodové panství, musíš učinit ještě jeden krok."

„Udělal jsem vše, co bylo možné," ohradil se Děpolt. Pochopil, že ho Přemysl vlákal do pasti. On sám mu odpřisáhl vše, ale nedostal zatím nic. Upjatě se optal, co od něj ještě očekává.

„To, cos měl udělat už tehdy v Chebu, můj milý Děpolte," vysvětloval s laskavou trpělivostí Přemysl. „Pokud bys tehdy odmítl léno, které ti Filip Švábský nabídl, mohla být ta nemilá věc uzavřená. Já považuji za důležité, aby i římský král věděl, že stojíš věrně po mém boku. Teď i kdykoli v budoucnou. Odjedeš na jeho dvůr a tam mu veřejně oznámíš, že odmítáš teď i v budoucích časech Čechy jako léno."

„A pak mi vrátíš rodové panství?"

„Jistě. Aby byla celá záležitost nesporná, doprovodí tě můj biskup Daniel a bude přítomen tvému rozhovoru s římským králem Filipem. Nyní tě v milosti propouštím. S nesmírným štěstím tě obejmu jako milovaného příbuzného hned, jak odmítneš onu ohavnou nabídku."

„Chci nějakou záruku."

„To není zdvořilé," napomenul ho Přemysl. „Máš slovo českého krále."

Děpolt se uklonil a nakvašeně trůnní sál opustil. Vzápětí v doprovodu pražského biskupa vyrazil na cestu.