Hned po ranní mši, ještě než družiny s korouhvemi českého krále a míšeňského markraběte opustily Pražský hrad, vyrazil Přemysl na Staré Město pražské. Jel sám. Konstancie seděla ve své ložnici a česala se. I když měla k ruce dvě služebné, obě velice šikovné, ranní toaletu si dělávala nejraději sama. Se smíchem říkávala, že jí chvíli trvá, než se probudí, a třeba by pak na ně byla příliš laskavá. Mohla by tím ztratit autoritu a služebné by byly drzé. Po ránu chtěla být chvíli sama.

„Odjíždíš?" podivila se, když jí oznámil, že míří do Cách. „Proč jsi nepřišel raději včera večer? Mohli jsme spolu strávit noc. Kdo ví, jak dlouho se teď neuvidíme. Trochu se zlobím. Od té doby, co jsem se přestěhovala do města, jsme se ještě ani jednou nemilovali." Zvedla k němu oči a s hraným nezájmem se optala: „Má to nějaký důvod? Třeba Adlétu?"

Přemysl měl mizernou náladu a chuť se s ní pohádat, už když jel přes řeku po mostě, pojmenovaném po jeho matce Juditě. Předpokládal, že na něj Konstancie vyjede. Měla prudkou a vášnivou povahu. Většinou se mu její divokost líbila, ale dnes toužil zkrotit ji, pokořit. Jako by tím mohl zahnat podivné myšlenky, které se mu neustále honily hlavou.

„Do toho ti nic není!" vyjel ostře.

„Promiň," odpověděla pokorně a sklopila pohled. Víčka se jí nepatrně chvěla. Měla dlouhé řasy a Přemysl postřehl, že se lesknou slzami. Konstancie nekřičela, nevyhrožovala, ani po něm nic nehodila. Plakala. Od té doby, co se v Praze objevila jeho první žena, nevycházel z údivu. Ostýchavá Adléta se chovala vášnivě a divoká Konstancie byla pokorná jako beránek. Kdo se měl v ženách vyznat?

„Ty promiň," řekl provinile a opatrně ji objal. Ani tentokrát se nebránila. Snažil se ji trochu uklidnit. K takovému cíli byla lež tím nejlepším prostředkem. „Z Míšně přijel Dětřich. Hostina na jeho uvítanou se velice protáhla. Pili jsme skoro až do úsvitu. Proto jsem nemohl přijet v noci."

„Jistě, já tomu rozumím," přikývla a přitiskla k němu svou tvář. V tom gestu bylo tolik lásky a beznaděje současně, že se až zachvěl. Vytrhl se jí. Najednou nevěděl, co má dělat.

„Já vím, pospícháš," řekla Konstancie pokorně. „Jeď už! O mě se neboj. Pod srdcem nosím tvého syna a budu ho opatrovat, jako by to byl sám Spasitel!" I když to znělo jako rouhání, byla to vlastně pravda. Konstancii mohlo to dítě přinést vykoupení. Tohle zbožné přirovnání ovšem neznamenalo, že se jí hlavou honily stejně zbožné myšlenky.

Kdyby měla příležitost, vrazila by do Adlétina těla dýku, vší silou by zatlačila na její jílec a několikrát by dýkou v těle té odporné ženské otočila. Nikoho ještě nenáviděla tolik jako ji. Ale věděla, že nahlas nesmí prozradit, co si ve skutečnosti myslí. Původně ani ve snu nepochybovala, že by nad tou stárnoucí ženskou nezvítězila. Jenže něco se stalo. To žena pozná. Adléta musela něčím Přemysla očarovat. Konstancie pochopila, že musí jednat opatrně, dokud nezjistí, o co ve skutečnosti jde. Ale hlavně, musí porodit syna. I kdyby měla zaprodat duši ďáblu.

„Mám tě rád," řekl Přemysl a políbil ji. „Hned jak se vrátím, strávím noc ve tvém loži. A našeho syna opatruj!"

Sotva za ním zapadly dveře, pokora z její tváře zmizela. Popadla do ruky misku s krémem, který si před Přemyslovým příchodem roztírala po tváři, a mrskla jí o zem. Ne, ona se nikdy nevzdá. Bude českou královnou!

Cestu do Cách zařadil později Přemysl k nejnudnějším zážitkům svého dlouhého života. Míšeňský markrabě Dětřich byl otravnější než hloupé manželky některých českých předáků. Měl touhu vyjadřovat se úplně ke všemu, byl neodbytný a měl výdrž. Nedal se odehnat, nepomáhala jízlivost a dokonce ani křik.

„Pokud by se dala válka vyhrát upovídaností, byl bys nejslavnějším válečníkem křesťanstva," utrhl se na něj Přemysl, když už se to nedalo vydržet.

Dětřich se neurazil. Dobromyslně opáčil: „Musím teď o tebe pečovat, milý švagře, když se naše rody znovu usmířily."

Přemysl nakonec rezignoval. S hlavou svěšenou seděl na hřbetě svého koně a jen dával pozor, aby kůň na zledovatělé cestě neuklouzl anebo nezapadl do závěje. Cítil vděčnost Bohu, pokud přišla sněhová bouře nebo vichřice, protože jejich rámus přehlušil rozsáhlé výklady jeho míšeňského švagra.

Celou cestu přemýšlel. Připadal si spíše jako filozof než panovník. Napadlo ho, že nic se v křesťanském světě neděje samo o sobě. Za vším stál konkrétní viník. Znovu dostal neuvěřitelnou zlost na svého syna Vratislava. I když se o tom mezi Wettiny nahlas nemluvilo, Vratislavova hloupost zavinila smrt staršího Dětřichova bratra Albrechta. Albrecht byl jediný z rodu míšeňských markrabat, který neměl Štaufy v lásce a podporoval Jindřicha Lva. Kdyby žil, nejspíše by podporoval Otu Brunšvického. A Přemysl by nemusel jet vedle jeho mladšího bratra Dětřicha do Cách a poslouchat jeho nekonečné tirády. Ani vlastně nevěděl o čem.

Zhřešil a Bůh ho trestá. Nejen Dětřichem, ale i Adlétou. Od chvíle, kdy Přemysl opustil Prahu, měl před očima půvabnou tvář Konstancie. Svou uherskou manželku měl někdy za trochu povrchní, ale teď si byl jistý, že se mýlil. Jako by teprve teď poznal její skutečnou cenu. Bůh nemohl žádnému muži povolit, aby měl dvě manželky. To bylo v rozporu s evangeliem. Mohl mu dát jen jednu. Tu druhou nastrčil ďábel. Tak to bylo přece v legendách o světcích a mučednících obvyklé. Pokud sváděl ďábel zbožné poustevníky k hříchu, pokušení dával podobu krásné ženy.

Adlétino chování se oproti dřívějšímu společnému životu změnilo tolik, že se to zdálo až neuvěřitelné. Pokud by byl pověrčivý, myslel by si, že v tom má prsty opravdu ďábel. Zvláště pokud by Přemysl přijal tezi, že Konstancie je darem božím. „Už z toho hloupnu," zabručel, když dospěl ve svých úvahách až sem. Původně chtěl cesty do Cách využít k tomu, že bude o obou svých manželkách přemýšlet, ale teď si to zakázal. Bylo to stejně bezútěšné jako proslovy míšeňského Dětřicha.

Přemysl byl výtečný jezdec a jeho výprava nikdy nepostupovala tak rychle jako v zimě toho roku. Z hradů a zájezdních hostinců, v nichž přenocovali, vyráželi ještě před ranní mší a jeli často až do úplné tmy. Když se ho jednou Dětřich optal, proč tolik pospíchají, do Cách stejně přijedou včas, i kdyby jeli pomaleji, odpověděl, že pospíchá proto, že se už těší, až se zase vrátí domů.

„Z hlediska Aristotelovy logiky bylo hodně nepřesné to, co jste řekl Dětřichovi," řekl Přemyslovi zdvořile mladý Bavor ze Strakonic, když se dostali z doslechu míšeňského markraběte. Mladíkovy oči byly veselé a plné soucitu. „Ale rozumím vám, můj pane. Mohl bych zařídit, aby se Dětřichův kůň splašil. Markraběte shodí, třeba si něco zláme a my se ho zbavíme."

„Jsi věrný stejně, jako býval tvůj otec," zasmál se Přemysl. Byl to krásný pocit, mít kolem sebe pár oddaných rytířů. Svět mužů byl přehledný a jasný. Ženy a chaos nejspíše stvořil opravdu ďábel.

Večer pozval Přemysl mladého Bavora a také jeho druha Bohuslava z Oseka do své komnaty. Přenocovali ve výstavném zájezdním šenku nedaleko Fuldy. Společně se opili a bylo jim dobře.

Rýn překročili v Kolíně. Tam se také dozvěděli, že Filip Švábský už je v Cáchách. Nakonec se ukázalo, že nic se v křesťanském světě neděje náhodou. Díky tomu, že byl míšeňský Dětřich nesnesitelným společníkem a Přemysl spěchal, aby se ho co nejdříve zbavil, dorazili do Cách dříve než jiní urození hosté a sehnali proto pohodlné ubytování v jednom z dobře zařízených šenků přímo ve městě. Ti, kteří dorazili později, se museli spokojit s málo výstavnými herberky na předměstí a někteří si dokonce museli postavit stany před hradbami, i když zima toho roku byla opravdu mrazivá.

Filip Švábský přijal Přemysla hned druhý den po jeho příjezdu. Ke slyšení pozval i svého věrného spojence míšeňského markraběte Dětřicha.

„Doslechli jsme se, že jsi splnil slib, který jsi dal našemu královskému majestátu," uvítal je Filip Švábský. Byl v neobyčejně dobrém rozmaru. „Jen to stříbro, které jsi nám slíbil, dosud nemáme."

„Svůj slib jsem dal na počátku zimy," pokrčil klidně rameny Přemysl. „Pokladnice žádného křesťanského panovníka, kromě vašich, vznešený králi Filipe, nejsou tak plné, aby stačilo do nich sáhnout a tak obrovskou sumu vytáhnout. Nejdřív musím to stříbro shromáždit. Nehledě na to, že cesty jsou zaváté sněhem. Vozy by s tak těžkým nákladem stejně neprojely."

Filip Švábský se zasmál a řekl, že český král jistě žertuje. Štaufské pokladnice jsou prázdné, neboť bylo mnoho těch, kteří mu způsobili škodu, a je jen spravedlivé, aby mu je pomohli zase naplnit. Ale není na tom tak zle, aby ještě pár dní nepočkal. Pak zvážněl a přešel k tomu, co v téhle chvíli považoval za důležitější.

„Chystá se volba římského krále, proto jsme vás do Cách pozvali. Není tajemstvím, že se o tu čest ucházíme. Ale chceme, abychom byli jediným římským králem. Připravovaná volba musí mít proto svou váhu! Mnohem větší než ty předchozí. Proto jsme se rozhodli, že tentokrát nebudou volit všichni, jako tomu bývalo dříve, ale jen nejváženější mužové říše. Mezi ně počítáme i tebe, Přemysle. Očekáváme, že obdržíme tvůj hlas."

Přemysl se nepatrně uklonil. Stát se kurfiřtem byla mimořádná pocta. Současně to českému králi dávalo příležitost významněji zasahovat do říšské politiky. Rychle přemýšlel, proč se Filip Švábský rozhodl k podobnému kroku. Dokonce za to nic nepožadoval, kromě hlasu během volby. Ale ten byl samozřejmostí. Během říšských sněmů platilo, že ten, kdo přijel, dával tím svůj hlas. Proti hlasoval ten, kdo se nedostavil. Bylo to jednoduché a účelné. Zabránilo se tak hádkám a šarvátkám.

„S mou podporou můžete samozřejmě počítat," slíbil velkomyslně Přemysl. Odpoledne se dozvěděl, že právo hlasovat jako kurfiřt obdrželo celkem sedm mužů. Všichni patřili mezi stoupence Štaufů. Církev zastupovali arcibiskupové kolínský, mohučský a trevírský, německé velmože pak rýnský falckrabě, saský vévoda, braniborský markrabě a Přemysl. Na míšeňského Dětřicha se nedostalo. Stejně tak ani na vévodu bavorského nebo rakouského. To muselo mít nějaký důvod, který Přemysl neznal. A pokud něčemu v politice nerozuměl, pídil se, co je za tím. Být nedůvěřivý a opatrný ho naučil život.

Druhý den po příjezdu do Cách potkal svou neteř Ludmilu. Doprovázela manžela, ale každému zdůrazňovala, že tu není jen jako manželka bavorského vévody, ale je plnoprávnou vládkyní hrabství rodu Bogenů. Její nejstarší syn nedávno zemřel a zbylí dva byli ještě nezletilí. Ludmila byla v pokročilém stupni těhotenství.

„Slíbila jsem svému manželovi dědice," vysvětlovala s vážnou tváří Přemyslovi. „To víš, urozené ženy to mají těžké. Jsme na tom stejně jako ušlechtilé klisny."

„To je mi hloupý příměr," mračil se bavorský vévoda Ludvík z Wittelsbachu. „Ale ona podobné nesmysly říká pořád. Špatně jste ji v Praze vychovali."

„Tak proč sis ji bral?" usmíval se Přemysl. Měl ty dva rád. Věděl, že jejich manželství je šťastné, a navíc našel v bavorském Ludvíkovi spolehlivého spojence. Velkorysost, když se s Bavory střetl u durynského Altenburgu, se mu vyplatila.

„Vzal si mě, protože si mě vzít musel," smála se Ludmila. Ludvík z Wittelsbachu si jen povzdechl a káravě zakroutil hlavou. Pak se optal, co je v českém království nového.

Zamířili k nejbližšímu šenku. Všechny stoly byly obsazené. Tak to vypadalo v celých Cáchách. Město praskalo ve švech. Už dlouho nepřijelo na korunovaci římského krále tolik urozených mužů se svými družinami jako teď. Všichni se snažili osvědčit věrnost Štaufům.

Přemysl hodil šenkýři hrst stříbrňáků a poručil, aby nějaké hosty vyhodil, že chtějí mít stůl pro sebe. Vychrtlý hospodský se uklonil a zamířil ke stolu, u něhož popíjelo několik mladíků ve studentských čapkách. Nabídl jim, že nemusí platit útratu, pokud se zvednou a vypadnou. Protože to ale rozhořčeně odmítli, zavolal podomky a společně je po krátké šarvátce vyprovodili na dvůr.

Ludvík objednal tři džbánky lehkého rýnského vína a ošatku preclíků. Přemysl se naklonil k Ludmile a s rytířskou dvorností jí polichotil, že vypadá skvěle.

„To jsem ráda," odpověděla stejně tiše. „Zato ty nevypadáš dobře. Dvě manželky ti nesvědčí. Musíš si vybrat. Ale tady o nich nemluv. Můj Ludvík je příliš zbožný, aby tě pochopil."

„Co si tam šeptáte?" protestoval bavorský vévoda.

„To tě nemusí zajímat. Jen se mě ptal, zda bych mu nemohla půjčit závěs, na kterém by byli namalovaní nějací rytíři," odpověděla Ludmila provokativně. O její lsti se vyprávělo všude. Tu historku samozřejmě znal i Přemysl.

„Vždyť to říkám. Rozumné slovo z ní nedostaneš," povzdechl si na oko ublíženě Ludvík z Wittelsbachu. Napil se a pokračoval: „Římského krále prý budeme volit jinak než naši otcové. Samé novoty. Zaslechl jsem, že budeš mezi kurfiřty. Víš, proč se téhle pocty nedostalo rakouským Babenberkům? Filip se nepohodl s Leopoldem o výkupné za anglického krále Richarda. Leopold Babenberský je příliš mocný a příliš nezávislý."

Přemysl přikyvoval a v duchu měl zlost. Bylo to totéž, jako by bavorský vévoda prohlašoval, že český král mocný není. Ludmila to okamžitě pochopila a zasáhla. „Tak to přece není. Všichni, které Filip Švábský pověřil kurfiřtským hlasem, jsou mocní a vlivní. Leopold si Filipa pohněval z jiného důvodu. Říká se, že Filipova manželka Irena se na rakouského vévodu usmívá více než na jiné rytíře."

„Kvůli takové maličkosti by se přece nepohádali," bránil svůj názor Ludvík z Wittelsbachu.

„Ale pohádali," nedala se Ludmila. „A nerozčiluj mě, nebo ti Bogenové vyhlásí válku."

„Bože můj," usmíval se Ludvík. „Tady se nedá rozumně hovořit. Víš co, má milá, oblažuj svými nápady zase někoho jiného, než jsem já. Věřím, vznešený Přemysle, že ty svou neteř nějak zvládneš. Mně se to dosud nepodařilo." Vstal a omluvil se, že je nechá chvíli samotné. Byl pozván na slyšení k Filipovi Švábskému.

„Je pozván," komentovala to Ludmila, sotva za jejím manželem zapadly dveře šenku. „Ale až večer. Pochopil, že si s tebou chci promluvit mezi čtyřma očima. To je takové naše tajné znamení. Pokud mu chci vyhlásit válku, zmizí."

„Proč mi prozrazuješ svoje tajemství?"

„Abys věděl, že nejsem tak praštěná, jak to mohlo vypadat."

„Ale to já přece vím, Ludmilo," usmál se Přemysl a uchopil její ruku. Byla vláčná a jemná. Ludmilina krása byla zralá a kultivovaná, stejně jako Adlétina. „Pamatuješ si, jak…"

„Nezamlouvej to," skočila mu rázně do řeči. „Vzpomínat můžeme jindy. Teď mě zajímá, co hodláš udělat s Adlétou."

„Nejdřív mi pověz, na čí jsi straně. Na straně Adléty, nebo Konstancie?"

„Na tvé, můj milovaný strýčku," odpověděla vážně. „V Míšni jsem Adlétu trochu poznala. Nehodí se k tobě."

Přemysl její ruku pustil a překvapeně se na ni zadíval. Vždycky si myslel, že straní spíše Adlétě. Zvědavě se optal, jak k tomuhle přesvědčení dospěla.

„Adléta vždycky myslela víc na sebe než na tebe. Když je člověk mladý, nevidí to. Ale jakmile začneš vládnout, musíš mít vedle sebe někoho, kdo ti nepřidělává zbytečné starosti. Naopak, manželka tě musí podporovat a ne pořád fňukat. Je to stejné, jako když voli táhnou těžký vůz do strmého kopce. Musí táhnout stejně a oba se musí snažit."

„Tvůj manžel má pravdu, že tvé příměry jsou opravdu zvláštní," pokáral ji trochu rozmrzele Přemysl.

„Ale jsou pravdivé. Tobě nevadí můj příměr, ale to, co jsem jím chtěla povědět, viď? Pamatuj si, že první manželský partner není důležitý. Toho nám obvykle vnutí rodiče nebo okolnosti. Teprve druhého si vybíráme sami. Máme zkušenosti a víme, co potřebujeme. Drž se Konstancie!"

„Tohle říkáš proto, že i ty jsi druhá manželka bavorského vévody."

„Právě o mně to neplatí. Já měla štěstí a Albrecht z Bogenu byl skvělý manžel. Ale o Ludvíkovi to platí beze zbytku. První manželství se mu nevyvedlo, protože ženu mu určil otec. Teprve se mnou je šťastný."

Přemysl přikývl. Nemínil se přít se svou neteří a nemínil podrobovat kritice ženskou logiku. Ale to, co řekla, za zamyšlení stálo. Proč se najednou Adléta tak změnila? Kvůli němu, nebo kvůli sobě? Kdyby tak znal pravdivou odpověď. Jenže věděl, že v lásce je to ještě těžší než pochopit záměry spojenců či nepřátel.

„Nemrač se, nesluší ti to," napomenula ho Ludmila. „Doprovodíš mě? Potřebovala bych si chvíli odpočinout. Jsme ubytovaní u jednoho příbuzného kousek odtud."

„Nemám poslat pro nosítka?"

„No dovol? Ten kousek snad dojdu. Když už jsme u těch příměrů, které se ti nezdají, já jsem poctivá klisna. Konstancie také. Několikrát jsem ji potkala a vím, co v ní je. Ale Adléta ne. Nikdy už ti dalšího syna nedá."