Volba římského krále proběhla důstojně a jednotně. Všemi hlasy byl zvolen Filip Švábský. Někteří si sice mezi sebou šeptali, že to není nic divného, když Filip určil za kurfiřty jen ty, kteří stáli na jeho straně, ale i tak všichni uznávali, že to je veliké vítězství Štaufů nad Welfy. O svátku Tří králů se konala slavnostní korunovace, proti níž nemohl nikdo vznést žádné námitky, neboť proběhla přesně podle zvyklostí předků.

Na konci sněmu nově zvolený římský král oznámil, že ve své shovívavosti dává Otovi Brunšvickému rok na to, aby uznal svou porážku a vzdal se titulu, který neprávem užívá. Do té doby proti němu na znamení dobré vůle nikdo ze štaufského tábora nezvedne meč. Mnozí jeho spojenci byli tím rozhodnutím rozmrzelí, neboť všichni se těšili na kořist, kterou získají v boji s oslabeným nepřítelem. Ale Filipovo rozhodnutí respektovali. Přitom zvědavě čekali, co udělá papež. Inocenc se zachoval jako obvykle. Mlčel a vyčkával. Filipa Švábského veřejně římským králem neuznal. Nepodpořil však ani nároky Oty Brunšvického.

Těsně před odjezdem z Cách navštívil Přemysla vyslanec dánského krále Valdemara, toho jména druhého. Vysvětlil, že jeho pána zneklidňuje blízkost panství Oty Brunšvického, neboť mnohá města na břehu Baltského moře straní spíše Welfům než Štaufům, a proto by dánský král uvítal spojenectví s někým, kdo je tak mocný, že by mohl odradit Welfy od útoků na Dánsko. A někým takovým by mohl být podle jeho pána právě český král Přemysl. Jak se doslechl, jeho nejstarší dcera Markéta je prý krásná a vzdělaná dívka a král Valdemar by si ji dokázal představit po svém boku jako dánskou královnu.

Co vyslanec neřekl, bylo to, že o sňatku již dříve tajně jednal s Dětřichem. Pro politiku míšeňského markraběte byly totiž kontakty s vládci na severu Německa nesmírně důležité, protože bohatství z obchodu po Labi záviselo na dobrých vztazích s hanzov-ními městy. Navíc by tímhle sňatkem upevnil pozici své sestry Adléty. Tohle všechno Přemysl pochopil, ale bylo mu jasné, že tím-hle sňatkem nepomůže jen Míšeňsku, ale hodně získá i on osobně. Ať již se s Welfy někdy v budoucnu znovu usmíří, nebo zůstane jejich nepřítel.

„Mé srdce by se jistě radovalo," odpověděl opatrně vyslanci. „Záleží ovšem na podmínkách. Jak by měla smlouva o našem spojenectví vypadat? Trápí mne i to, jaké věno by dánský král žádal. Nepočítám se mezi nejchudší panovníky, ale nejsem ani bohatý. Zvláště teď, kdy musím zaplatit králi Filipovi. V neposlední řadě záleží také na tom, zda bude s tímto sňatkem souhlasit má manželka Adléta. Proto mohu vyslovit definitivní rozhodnutí teprve po návratu do Prahy. Ať se dostaví vyslanci tvého pána do mého království a přinesou nabídku, která by uspokojila nejen dánského krále, ale také mě."

„Proč jsi ten návrh nepřijal hned?" rozzlobil se Dětřich večer, když se před odjezdem z Cách naposledy setkal s Přemyslem. Ten totiž trval na tom, že domů pojede každý svou cestou.

„Dobrý obchodník přece neprodává své klenoty každému, kdo o ně projeví zájem. Musí pečlivě zvažovat," odpověděl Přemysl s hranou pýchou. Věděl, jak míšeňského markraběte ještě více rozzlobit. Nešlo mu ovšem o to, aby ho jen tak popichoval, i když to-hle dělával často a rád. Tentokrát mu šlo o víc.

„Co chceš zvažovat? Dánský král je jedním z nejmocnějších mužů na severu říše."

„To je právě, co mne trápí, můj vznešený švagře. Nejsem si jis-tý, zda jsme já a moje rodina hodni té cti. Navíc nechci, abychom upadli do zlolajných řečí, pokud se s králem Valdemarem nedohodneme."

„Ale všechno už je dohodnuto!" vyjelo z Dětřicha. Okamžitě si uvědomil tu chybu a rychle dodal: „Náhodou jsem odpoledne po-tkal dánského vyslance a ten mi prozradil, že jeho pán o ruku tvé dcery Markéty opravdu stojí. On necouvne!"

„Věřím, že má zájem o ruku tvé krásné neteře," opáčil Přemysl, aby zdůraznil, že Markéta není jen jeho krve. „Jenže co když couvnu já?"

„Proč bys to, pro Boha všemohoucího, dělal?"

„Třeba bude chtít dánský král příliš vysoké věno. V téhle chvíli bych si ho nemohl dovolit. Pak bych musel sňatek mé dcery odmítnout."

Dětřich věděl, že Valdemar bude požadovat čtyři tisíce hřiven stříbra. To nebylo málo, ale s ohledem na postavení Dánska ani mnoho. Pokud by šlo o Dětřichovu dceru, nerozpakoval by se ani okamžik. Navíc dobře věděl, že Přemyslovy pokladnice jsou nesrovnatelně plnější než ty jeho. Nic z toho ovšem nemohl dát na sobě znát. Pokorně řekl: „Věřím, že Valdemarovy požadavky budou sice odpovídat jeho královské důstojnosti, ale nebudou takové, aby sis je nemohl dovolit přijmout."

„Rád bych věřil, že bude rozumný. Hodně rozumný. Víc než tisíc hřiven stříbra bych si dovolit nemohl. Ale to říkám jen tobě, protože jsme příbuzní. Doufám však, že bude požadovat méně."

Dětřich vytřeštil oči nad tou naivní hloupostí, což Přemysl pobaveně zachytil a neobyčejně mu to zvedlo náladu. Začal se tvářit ještě truchlivěji.

„Pokud by chtěl dánský král málo, doslova almužnu, mohl by tě urazit," vysoukal ze sebe míšeňský markrabě. „A to by tvé cti uškodilo."

„Myslím, že bych takové ponížení snesl," pokračoval pokorně Přemysl. „Ostatně, já opravdu nemám na rozdávání. Proto chci jednat, než sňatek odmítnu."

„Odmítneš?" vykřikl Dětřich a vyskočil od stolu. „To nemyslíš vážně! Tím bys urazil i všechny Wettiny."

„To bych opravdu nerad. Zvláště teď, když jsme se po tolika letech smířili," povzdechl si nerozhodně Přemysl. Měl Dětřicha tam, kam ho chtěl dostat. „Pokud je ta věc pro Wettiny tak důležitá, možná bychom našli společnou řeč. Ostatně, Adléta je tvá sestra, a proto bychom mohli mé spojenectví s Dánskem rozšířit i na Míšeňsko. Slyšel jsem, že v horách tví lidé těží stříbro. Wettinský rod je velice bohatý. Bylo by myslím jen spravedlivé, kdybys přispěl na věno své neteři. Velice bys tím upevnil čest svého rodu. A ze spojenectví s králem Valdemarem bude mít užitek i Míšeňsko. Ty potřebuješ zajistit obchod po Labi mnohem více než mé království."

Dětřich se mračil. Připadal si jako malý kluk, kterého při hře na babu přistihnou při podvádění. Bylo mu totiž jasné, že Přemysl ví všechno, anebo to alespoň pochopil. Nechtěl se ale vzdát. Proto významně prohlásil: „Budu šťastný, jestliže bude naše spojenectví tak pevné, jako bývalo kdysi. V takovém případě se jistě nebudu rozpakovat sáhnout do svých truhlic, i když zdaleka nejsou tak plné, jak se domníváš. Mám ale podmínku. Vyženeš tu uherskou děvku ze země!"

„Teď jsi promluvil jako koňský handlíř a nikoli jako křesťanský panovník," ušklíbl se jízlivě Přemysl. „Udělal jsem přesně to, co mi nařídil římský král Filip Švábský. Zapudil jsem Konstancii od svého dvora. Ale víc dělat nemohu. Je dcerou uherského krále, na to nezapomeň! Není moje poddaná. Pokud chceš, aby opustila mé království, požádej v Uhrách. V tom ti já nepomohu. Pokud však na téhle podmínce trváš, vzkážu dánskému králi, aby své vyslance neposílal. Jsem čestný muž a nebudu jednat o sňatku mé dcery, pokud nemám na její věno nebo pokud nejsem schopen splnit podmínku mého váženého švagra, který by byl ochotný na věno přispět."

Dětřich měl neuvěřitelnou zlost. Nebyl na podobné jednání připravený, ale věděl, že stejně nemůže proti Přemyslovi nic podniknout. Proto ustoupil a strojeně prohlásil, že sice na vyhnání té uherské děvky trvá, ale nežádá, aby se to stalo hned. Obrátí se na uherského krále a už tím nebude Přemysla obtěžovat. Trvá však na tom, aby Přemysl odpřisáhl, že už zůstane s Adlétou.

„Odpřisáhl jsem to už jednou před Filipem Švábským," chladně odsekl Přemysl. „To ti nestačí?"

Dětřich musel opět ustoupit, protože měl pocit, že Přemysl chce jednání skončit. Otočil a začal ochotně vykládat, že sňatek své neteře Markéty s králem Valdemarem považuje za požehnání pro obě země, Míšeňsko i Čechy, a proto je ochotný podílet se na věnu částkou tisíc hřiven stříbra.

„Tolik snad ani nebude třeba," odpověděl s hranou lehkomyslností Přemysl. „Nebo ty snad víš, kolik bude král Valdemar požadovat?"

„Samozřejmě, že to nevím," musel trvat na své lži Dětřich.

„Pak si myslím, že nemá cenu slibovat přesnou částku. Představ si, že by Valdemar chtěl opravdu jen tisíc hřiven. Pak bys vše musel dát ty a já nic. Ale to by mi čest nedovolila. Oba se přece staneme spojenci Dánska, proto se o věno poctivě rozdělíme. Každý zaplatí polovinu," navrhoval Přemysl a jen těžko skrýval potutelný úsměv. Svého švagra znal a bavil se.

Dětřich ještě chvíli smlouval, ale nakonec ustoupil. Druhý den oba opustili Cáchy.

Když se výprava českého krále dostala na dohled hradeb Pražského hradu, nařídil Přemysl svým rytířům, aby dál pokračovali sami. Na hradě ať oznámí, že král musel něco neodkladného zařídit v Plzni, a proto se zdržel. Vrátí se za den nebo za dva. Sám odbočil a kolem hradeb břevnovského kláštera zamířil ke vsi Bubeneč. Projel lesnatou roklí pod hradbami Pražského hradu a vy-jel přímo pod Opyší. Odtud už vedla pohodlná cesta k Juditinu mostu.

Přejel přes Vltavu a za chvíli se ocitl na dvoře před domem, který vyhradil pro svou Konstancii. Podomkovi hodil otěže a po schodech vyběhl do patra honosného kamenného domu, kde byly soukromé komnaty jeho ženy. Konstancie byla ve své ložnici. Seděla u okna, odkud měla nádherný výhled přes střechy okolních domů na řeku, a šila chlapeckou košilku. Když vstoupil, odhodila ji na zem a vrhla se mu kolem krku.

„Hned jak jsem skrze dveře zaslechla hluk na schodech, věděla jsem, že to budeš ty. Nikdo nedupe tak majestátně jako český král."

„A žádná není tak krásná jako ty. A tak prostořeká," odpověděl Přemysl se smíchem. Na Konstancii už bylo těhotenství znát, ale stále to ještě nebylo nic strašného. Měla porodit někdy na počátku léta.

„Kdys přijel do Prahy?"

„Před chvílí. Ani na hradě jsem ještě nebyl. Pospíchal jsem přímo za tebou."

„Opravdu?" vydechla šťastně. „Zdržíš se?"

„Jistě. Copak jsem ti neslíbil, že první noc doma strávím ve tvém loži?"

„Pak to ale znamená… Máš mě pořád rád!"

„Tys o tom někdy pochybovala?" podivil se. Zamířil k oknu a posadil se na nízkou stolici. Konstancie křikla na služebnou, aby rychle donesla víno.

„Je něco nového?" optala se Konstancie, i když spíše ze zvyku. Zprávy z Cách ji vůbec nezajímaly. Jediné, co ji doopravdy trápilo, byla odpověď na otázku, jak to bude s Adlétou.

Přemysl, jako by ji chtěl pozlobit, začal obšírně vykládat o volbě římského krále. Konstancie však nedala najevo netrpělivost. Umínila si, že bude poslušnou manželkou.

„Uherský král vůbec nepřijel, i když ho prý Filip Švábský pozval. Proslýchá se, že tvůj mladší bratr Ondřej straní Welfům. To ale není nic neobvyklého. Kromě toho začal válčit s rakouským vévodou Leopoldem. Ani to není myslím překvapující. Ale stalo se ještě něco! Ondřej se prý pokusil uvěznit manželku tvého zemřelého bratra Emericha a jejího syna chtěl dokonce zavraždit. Jenže se mu to nepovedlo a ona i se synem uprchla do Vídně, kde se uchýlila pod ochranu Babenberků."

„Budu se za ně modlit," odpověděla stísněně Konstancie. Přemysl postřehl, že ji ve skutečnosti tohle příliš netrápí. Uherské záležitosti již nebyly jejím problémem. Chápal však, proč nedává najevo netrpělivost. Shovívavě na to upozornil: „Jak vidím, posloucháš, i když tě to nebaví. To tě šlechtí. Chceš si hrát na poslušnou a pokornou manželku?"

„Já si nehraju. Jsem poslušná a pokorná manželka," ohradila se okamžitě. Když ale zachytila pobavený záblesk v jeho očích, všechno se v ní vzbouřilo. „Už zase mě štveš, vznešený králi! Tak dlouho jsi byl pryč a já musím poslouchat řeči o někom, kdo je na míle daleko a ani už nevím, jak vypadá. A ty, místo abys mě pomiloval, se tváříš, jako bys za mnou přijel na diplomatické jednání. Copak jsem ošklivá bába?"

„Řekl jsem, že jsi nejkrásnější na světě," řekl Přemysl a vstal. I když se vzpouzela, zvedl ji do náruče a odnesl na lůžko. „Jen mě zajímalo, jak dlouho ti tvoje pokora a poslušnost vydrží. Proto jsem tě nepomiloval hned," vykládal se smíchem. „No, moc dlouho ti role poslušné manželky nevydržela."

Konstancie nesouhlasně zaúpěla a pokusila se ho odstrčit, i když věděla, že to je marná snaha. Navíc ji Přemysl začal laskat a byla by sama proti sobě, kdyby se bránila. Ale odpověď na otázku, jak to bude s Adlétou, jí nešla z hlavy a zkazila jí celou radost z milování.

„Co je s tebou?" divil se Přemysl, když se vášně vybouřily a on ležel vedle ní. „O čem pořád přemýšlíš? Stalo se něco?"

„Chceš slyšet pravdu? Trápí mě, co bude dál. Takhle se nedá žít. Když jsi byl v Cáchách, všimla jsem si, že Adléta s Černínem několikrát obcházela kolem mého domu. Jednou jsem ji potkala na ulici. Kdybys viděl její oči. Nařídila jsem služebníkům, aby každou noc pečlivě zavírali vrata a hlídali. Nenávidí mě tak, že by byla schopná všeho."

„Nepřeháněj."

„Nepřeháním. Já se bojím," špitla tiše a přitiskla se k němu. „Jeden rytíř, který mi zůstal věrný, mě varoval. Zaslechl, že se Černín radí s nějakými odporně vyhlížejícími chlapy, jak těžké by bylo zbavit se mě."

„Pošlu sem ozbrojence. Budou dům hlídat ve dne i v noci. Nemusíš se bát. Tady jsi doma a v bezpečí."

„Já nejsem doma ve městě," protestovala ještě tišeji.

Přemysl postřehl, že pláče. Pohladil ji po tváři. Pak stejně tiše slíbil: „Až se ti narodí můj syn, Adlétu vyženu. Musíš být trpělivá."

„A co když to bude dcera?"

„Pokud si Bůh přeje, aby ses vrátila na Pražský hrad jako královna, bude to syn," odpověděl hlasem, který nepřipouštěl námitky.

Přesto Konstancie nemlčela. „Ale stejně, pokud to bude dcera, dáš mi ještě příležitost?"

„Jsi moje jediná naděje, má drahá. Od Adléty už syna nečekám."

Konstancie se nepatrně usmála, i když tak zcela tomuhle prohlášení nevěřila. Věděla totiž, že Přemysl už jednu noc s její soupeřkou v manželském loži strávil. A jak Adlétu poznala, bylo jí zřejmé, že udělá všechno, aby se na trůnu udržela. Bude chtít obtěžkat. Byl to závod s časem. Zatím měla navrch Konstancie. Nikdy se nemodlila tak vroucně. Jedině syn jí mohl zajistit postavení právoplatné manželky. Ale tohle věděla i Adléta.