Na Pražský hrad se Přemysl vydal až po dvou dnech. Adléta ho uvítala hned na nádvoří. Zdvořile se uklonila a prohlásila, že je šťastná z jeho návratu. A ještě větší radost má ze svatby, kterou pro jejich dceru domluvil s vyslancem dánského krále. Markéta stála vedle ní a zvědavě si svého královského otce prohlížela. Nedávno oslavila devatenácté narozeniny, byla to snivá a krásná dívka a měla nejvyšší čas se provdat. Po matce měla husté hnědé vlasy, které si splétala do dvou copů. Po Přemyslovi zdědila energický nos a ctižádost. Oblečená byla do modrých splývavých šatů, lemovaných u krku stříbrným nákrčníkem. Vlasy měla ovinuté tradičním vínkem pošitým perlami.

„Směla bych si s vámi promluvit, můj královský otče?" optala se zdvořile, sotva Přemysl seskočil ze sedla.

„Ale jistě," přikývl zvědavě a pokynul jí, aby ho následovala. Adléta ho rychle políbila na tvář, ale jinak se mezi ně nemíchala. Zůstala na nádvoří a jen je zamyšleně sledovala.

„Trápí tě něco, Markéto? Valdemar je mocný král a říká se, že to je i hezký muž. Nedávno dobyl Lübeck," řekl Přemysl laskavě. Kráčeli po zasněženém nádvoří k paláci. Markétu měl ze tří dcer, které mu Adléta dala, nejraději. Snad proto, že jediná zdědila hodně z pře-myslovské povahy. Měla jeho oči, a když byla ještě dítě a celá rodina žila šťastně v Míšni, často mu sedávala na klíně a ráda ho tahala za vlasy nebo vousy.

„Vy jste o mém manželovi rozhodl a já vám věřím," odpověděla uctivě. „I když, po pravdě řečeno, král Valdemar má možná pověst statečného rytíře, ale říká se také, že rád zvedá ženám suknice . Svobodným i vdaným. Ale to už je osud. Člověk nemůže mít všechno."

„Kdo ti tuhle hloupost namluvil?"

„Jeho vyslanec byl loni v Míšni. Obhlížel si mě, jak vypadám. Proto jsem poslala do Dánska svého zpovědníka, aby si obhlédl Valdemara."

„Proč jsi chtěla se mnou mluvit?" řekl trochu rozmrzele Přemysl a zastavil se. Uchopil Markétu za bradu a zadíval se jí do očí. Připadalo mu, jako by se díval do svých, tak je měla podobné.

„Jsem poslušná dcera a poslechnu. Jiný manžel by byl možná ještě horší. Ale o to teď nejde. Jde mi o matku," vysvětlovala pevně.

„Co je s Adlétou?" zabručel Přemysl, pustil ji a pokračoval k pa-láci. Markéta ho rychle dohnala. „Moc vás prosím, otče, neubližujte jí!"

„Tak dost! Starej se o své věci!" rozzlobil se. Jenže Markéta měla přemyslovskou povahu. Zahnat se nedala. Chytla ho za ruku. „Neutíkejte, můj královský otče. Možná je to naposledy, kdy spolu můžeme takhle hovořit. Dánské poselstvo už dorazilo. Všichni čekají jen na vás. Za pár dní opustím Prahu. Moc vás prosím, mějte si milenek, kolik chcete. Není to sice podle evangelia, ale to dělají skoro všichni muži. Mějte však jen jednu manželku. Mou matku. Vzpomínáte, jak nám bylo spolu hezky? Se sestrami jsem si hrávala na podlaze a vy jste s naší matkou…"

Přemysl se jí vytrhl a bez odpovědi zmizel ve dveřích paláce. Markéta zůstala stát před vysokou honosnou budovou se svěšenýma rukama a nehýbala se. Najednou ucítila na rameni ruku. Trhla sebou. Za ní stála Adléta. „Čím jsi otce tak pohněvala?" optala se matka znepokojeně.

„Nestojí to za řeč," mávla rychle rukou. „Řekla jsem mu jen, co se o dánském králi povídá. O něm a jeho milenkách."

„To jsi neměla!" pokárala ji Adléta přísně. „K čemu takové řeči? Stejně si ho musíš vzít."

„Já vím, asi jsem udělala chybu. Někdy se mi zdá, že Bůh mužům nedal ani srdce, ani duši," povzdechla si posmutněle. Společně zamířily do paláce. Musely se připravit na večerní hostinu.

I když se Adléta chovala vyrovnaně a snažila se jednat jako skutečná královna, bývaly dny, kdy myslela, že z toho všeho zešílí. Během doby, kdy byl Přemysl v Cáchách, nacházela občas útěchu ve víně. Zavřela se v ložnici a pila, aby zapomněla na tu strašnou nejistotu, která ji v Praze provázela na každém kroku. Jednou se v opilosti pohádala s Černínem. Křičela na něj, že ho nechce už nikdy vidět. Nepamatovala se sice přesně, co říkala, ale měla z toho několik dní špatnou náladu. Dokonce ji napadla pošetilá myšlenka, aby se omluvila. Ale copak se královna omlouvá?

Zašla si také do města a ukrytá v podloubí sledovala skoro celý den honosný dům, v němž žila Konstancie. Zahlédla ji, a i když měla Konstancie na sobě volný splývavý šat, zdálo se Adlétě, jako by se jí zvětšilo břicho. Zděšeně ji napadlo, že ta uherská děvka je možná zase těhotná. Byla hloupá, když dala na rady paní Rozálie. Neměla tu noc, kdy se jí podařilo přivést Přemysla zpět do manželského lože, používat žádné masti a lektvary, které zabraňovaly početí. Bála se dalšího porodu, jenže neměla na vybranou. Pokud neobtěžká, riskuje vyhnanství, a to by bylo možná ještě horší než smrt. Konstancie bude rodit jedno dítě za druhým, až dá Přemyslovi dědice. Pokud chtěla zůstat královnou, musela podstoupit to nebezpečí i ona a znovu rodit. I za tu cenu, že by ji to stálo život.

Od domu Konstancie tehdy zamířila do chrámu, kde se dlouho modlila, aby se Konstancii už žádné dítě nenarodilo, a pokud ano, aby to byla dcera. A také se modlila za to, aby jí dal Bůh odvahu k dalšímu těhotenství. Modlila se dlouho, a když se vrátila na Pražský hrad, vylovila ze své truhlice dva džbány vína, které měly hr-dlo zalité voskem. Ukrývala je tam, aby měla víno po ruce, pokud by na ni zase padla tíseň. Se džbány v rukách došla k oknu a oba vyhodila ven. Byla odhodlaná, že rodit bude.

Jenže teď, když se Přemysl konečně vrátil, začala ztrácet odvahu. Znovu si vzpomněla na ten strašný tlak, který ji téměř roztrhl, na křeče, slabost žaludku, na malátnost a horečnaté noci v blouznění. Jednou se svěřila své dceři Markétě.

„To víš, že i já se porodu bojím," odpověděla dcera vážně. „Jenže je to náš úděl."

„A proč takový nedal Bůh mužům?" mračila se Adléta.

„Protože mužům dal do rukou zbraně, aby chránili svou zem," odpověděla Markéta vážně. „Ženy umírají při porodech a rytíři ve válkách. V tomhle ohledu je křesťanský svět spravedlivý, má urozená matko."

Adléta kráčela studenou chodbou paláce ke své komnatě. Zaťala zuby a pokradmu se podívala na svou dceru. Markéta šla vedle ní tiše a o něčem přemýšlela. Měla pevně stisknuté rty a na čele maličkou vrásku. Adlétě jí najednou přišlo líto. Svou holčičku má poslat nějakému cizímu chlapovi, který z její dcery udělá ženu.

„Nesmíš se bát, Markéto…," vyhrkla bezděčně. „Někdy je to s mužem i pěkné."

Markéta se zastavila a překvapeně se na matku zadívala. Pak se nepatrně usmála, objala ji a tiše špitla: „Mám tě moc ráda, maminko!"

Adléta cítila, že se jí do očí derou slzy. Ano, úděl ženy nebyl snadný. Musí dát Přemyslovi syna.

Večerní hostina na počest poselstva dánského krále Valdemara se konala ve velkém sále za účasti všech významných českých předáků a přijel i míšeňský markrabě Dětřich. Ze Znojma dorazil Přemyslův bratr Vladislav Jindřich a po dlouhém čase se v Praze objevila jeho manželka Heilwida. Dostavil se rovněž biskup Daniel s probošty obou pražských kapitul a s několika opaty významných klášterů. Všichni se těšili, protože se zásnuby královské dcery v Praze ještě nekonaly.

Přemysl si však dával na čas. I když už byli v sále všichni hosté a také dánské poselstvo, stále nepřicházel. Jeho křeslo v čele stolu zůstávalo prázdné, a stejně tak křeslo jeho manželky Adléty. Ně-

kteří méně znalí velmožové u stolu si šeptali, že to je celkem přirozené. Přemysl neviděl svou manželku téměř měsíc a teď v loži dohání, co zameškal. Ale ti, kteří měli k českému králi blíže, si spíše mysleli, že se s Adlétou nepohodl. Od té doby, co přijela do Prahy, se ještě nepohádali. A to bylo opravdu divné.

Pravdu však měli ti první. Přemysl opravdu ležel s Adlétou na lůžku. Původně za ní přišel do ložnice jen ze zdvořilosti, aby ji pozdravil a vyměnil s ní pár laskavých slov. Hned jak vstoupil, shodila oděv a vrhla se mu kolem krku. Odstrčil ji a chtěl zmizet, ale zastoupila mu cestu.

„Budeš mě muset udeřit, pokud chceš opravdu odejít," oznámila klidně.

„Zbláznila ses? Co po mně chceš?"

„Dostat stejnou šanci jako Konstancie!" Bylo to poprvé od jejího příjezdu do Prahy, co o ní s Přemyslem hovořila. „Už zase čeká tvoje dítě!"

„Do toho ti nic není."

„Ale já chci tvé dítě také."

„Ne!"

„Prosím! Dej mi ještě jednu, jedinou příležitost."

Přemysl zaváhal. Adléta ho objala a přitiskla k jeho obličeji svou tvář. Měla ji vláčnou a voněla. Nejhorší, co může rytíře pronásledovat, jsou vzpomínky. Opatrně se z její náruče vymanil, shýbl se a zvedl ze země plášť. Přehodil ho přes její nahá ramena a starostlivě upozornil, že je chladno. Pak ji objal a ochranitelsky přivinul k sobě. Ale stále ještě váhal.

„Vzpomínáš na naše první milování?" řekla zasněně Adléta. „Řekli jsme si, že to bude boží zkouška. A hned tu první noc jsi mne obtěžkal."

„To už je dávno."

„Nejsme přece tak staří," pokračovala s nádechem nostalgie v hlase. „Konstancie čeká tvé dítě. Pokud Bůh chce, abychom spolu žili my, pak obtěžkám i já. Dej mi tu naději."

Přemysl ji pustil a rychle přemýšlel. Pak přikývl. „Přijímám. Pod jednou podmínkou. Pokud neobtěžkáš, rozšíříme tu boží zkoušku i na Konstancii. Pokud se jí narodí dcera, zůstanu s tebou a budu dělat, co umím, abys mi dala syna ty. Pokud se jí ale narodí syn, bude to boží znamení. Nebudeš se bránit anulaci našeho sňatku."

Adléta pevně sevřela rty a na kratinký okamžik uhnula pohledem. Bylo to příliš kruté. Jenže věděla, že jí nezbývá než hrát o všechno. Polkla a se sevřeným hrdlem navrhla: „Jenže tohle je výhodnější pro Konstancii. Já už nejsem nejmladší a ženy v mém věku neobtěžkají tak snadno jako ty mladší. V mládí stačila jedna noc. Věnuj mi tři. A pokud během těch tří nocí neobtěžkám a jí se narodí syn, pak s tvou podmínkou souhlasím."

Přemysl věcně přikývl. Shodil oděv a odnesl Adlétu na lůžko. Vzal si ji rychle a bez náznaku jediné něžnosti. Když skončil, vyskočil, aby se oblékl. V té chvíli se však zadíval do její tváře. Měla výraz ponížení a beznaděje. Zastyděl se a lehl si zpátky. Objal ji, políbil a začal hladit. To druhé milování bylo mnohem delší a bylo tak hezké, že zapomněli na čas.

A tak se stalo, že se hostina na počest dánského poselstva začala až dobrou hodinu po klekání, které ohlašovalo začátek noci.

Přemysl přišel do sálu spolu se svou manželkou. Vedl ji za ruku a Adléta zářila štěstím. Ti z Přemyslovy družiny, kteří stáli při uherské Konstancii, se na sebe překvapeně podívali. Někteří se zneklidněním. Pokud by Přemysl opravdu vzal na milost Adlétu, větší vliv by získali stoupenci Míšně a mohli by je zatlačit do pozadí. Někteří byli hodně rozmrzelí, protože vyznat se v Přemyslovi bylo opravdu těžké. Jak potom měli budovat pevné postavení svého rodu, když nebylo jasné, ke které královně se přiklonit?

Přemysl došel do čela stolu, dvorně usadil Adlétu a uvítal dánské hosty. Připil na zdraví krále Valdemara a optal se, proč vlastně vážili cestu do Prahy a zda mají nějaké přání, které by mohl splnit. Šlo o úvod starobylého rituálu, podle něhož se na dvorech křesťanských panovníků jednalo o zásnubách.

Jakmile se Přemysl posadil, vstal zrzavý šlachovitý Dán, jehož přilbici zdobily dva volské rohy na znamení úcty k jeho dávným vikingským předkům. Uklonil se a prohlásil, že cestu do Prahy podnikli, neboť se proslýchá, že Bůh dal českému králi to požehnání, že jeho dcery jsou nejkrásnější v celém křesťanském světě, a proto prosí, zda by je mohl vidět, protože jeho pán by si rád našel nevěstu, která by byla nejen urozená, ale také velmi krásná.

Přemysl tleskl a nejstarší dvorní dáma přivedla do sálu tři stejně oblečené dívky. Jednou z nich byla Markéta, ty druhé byly dcery dvou velmožů. Byly stejně staré a byly jí i trochu podobné.

„Nuže," usmál se Přemysl a ukázal na ně rukou. „Která z těchto tří nádherných panen by se líbila dánskému králi?"

„Jen jedna je tak krásná, aby mohla vzbudit lásku a touhu mého pána," odpověděl dánský velmož, vstal a došel k Markétě. Podal jí ruku a čekal. Zvykem bylo, že mu rovněž podá ruku a nechá se odvést ke stolu. Ale ona to neudělala a tiše špitla: „Nespletl jste se, vznešený hrabě?"

Dán téměř zbledl a na čele mu vyrazil pot. Markétu přece několikrát viděl a byl si jistý, že ji poznává. Rychle se rozhlédl po zbylých dvou a k jedné dokonce popošel a pečlivě si ji prohlížel. Ale to už se Markéta hlasitě rozesmála a sama mu vyšla vstříc s nataženou rukou. Dán se jí dvorně uklonil a zabručel: „S vámi to tedy asi nebude lehké, má paní."

„Ne, to tedy nebude," potvrdila vážně Markéta. Usadila se do křesla zdobeného umělými květy. Teď na Hromnice bylo nemožné sehnat květiny živé.

„Má dcera je opravdu krásná," přisvědčil Přemysl spokojeně. Když to říkal, v jeho hlase byla znát opravdová hrdost. Protože to, co se jindy říkávalo jako zdvořilost, v případě jeho dcery platilo beze zbytku. „Ovšem já se jí vzdát nemíním," dodal vzápětí.

Už odpoledne před hostinou s dánskými vyslanci Přemysl dohodl podmínky smlouvy o spojenectví i výši věna. Tahle hra byla jen obveselením, které k zásnubní hostině neodmyslitelně patřilo.

„Ale ani já nemíním odjet z Prahy s prázdnou," opáčil Dán. Snažil se hovořit výhrůžně.

„Pak nezbývá než se utkat," stejně varovně pronesl Přemysl. Pak zatleskal. Vzápětí se otevřely dveře a dva služebníci přinesli do sálu stůl, na jehož desce byla červenou barvou namalovaná šachovnice. Další dva nesli koše s vyřezávanými dřevěnými figurami. Jedny byly v barvě přírodního dřeva a druhé pomalované červeně. Rozestavili je po šachovnici a k ní přistavili dvě křesla.

Přemysl a Dán sehráli tradiční šachové utkání o nevěstu, v němž český král symbolicky prohrál, a tím Valdemar získal právo oženit se s jeho dcerou Markétou. Teprve pak mohla začít skutečná hostina. Trvala až do rána a opravdu se vydařila. Opili se úplně všichni. Markéta usnula přímo u stolu a Přemysl políbil Heilwidu na důkaz toho, že ji má rád.

Před svátkem svatého Valentýna dánské poselstvo opustilo Prahu. S ním odjela i Markéta a na pěti vozech její výbava. Na dvou dalších byly truhlice se stříbrem. Dva tisíce hřiven dal Přemysl a dva tisíce míšeňský markrabě Dětřich. Dány doprovázeli poslové českého krále, které vedl Vítek mladší z Blankenberga. Měli se jménem Přemysla účastnit svatby krále Valdemara a Markéty. Tu, ještě než odjela z Prahy, Dánové překřtili na Dagmöen, což v jejich řeči znamenalo Dívka přinášející světlo. Češi, kteří to slovo neuměli vyslovit, ho zkomolili na Dagmar. Takhle znělo podle jejich názoru podstatně lépe.

Přemysl do puntíku splnil svůj slib. Tři noci strávil v manželském loži s Adlétou. Jednal pečlivě, svědomitě a něžně. Ale další návštěvy striktně odmítl.

„Pak by to už přece nebyla boží zkouška," upozornil, když mu to Adléta se slzami v očích vyčítala.

Adléta neotěhotněla.

Konstancii se v květnu léta Páně 1205 narodil silný a zdravý chlapec. Dostal jméno Václav. O týden později opustila Adléta se zbylými dvěma dcerami a věrným Černínem české království. Nikdy už se do Prahy nevrátila.

Ač nerad, tady musím skončit. Opat mne pověřil důležitým úkolem. Mám se účastnit jednání s Rudolfem Habsburským. Poznámky zatím pečlivě zamknu do truhlice. Už se ale těším, až se vrátím zpátky do kláštera, protože budu moci pokračovat v práci. Zase se vrátím k pulpitu, abych sepisoval slavné osudy našich přemyslovských králů. Bohužel posledních. Rukou vraha v Olomouci to světlo zhaslo. Snad proto v té práci shledávám jisté zadostiučinění, neboť i já brzy zemřu. Viděl jsem však a slyšel hodně a ti, co přijdou po mně, by neměli na nic z toho zapomenout. Jen Bůh ví, co bude s českou zemí.

Těším se na další práci také proto, že poslední léta života krále Přemysla byla snad ještě slavnější než ta, která jsem právě popsal. Obklopen vší tou slávou a mocí vyrůstal jeho syn, pozdější král Václav, toho jména první. Stal se důstojným nástupcem svého otce, ale to bych předbíhal. Přemysl měl vykonat ještě řadu slavných skutků, než mu předal vládu. A nesmírně vzrostla moc i mého rodu. O tom všem budu psát, až se zase vrátím k pulpitu.

Rychle musím zamknout truhlici s výpisky, protože na dvoře už na mne čekají. Ale ještě jednu poznámku musím učinit. Prvního Václava mám ze všech českých panovníků nejraději. A víte proč? Protože nemohl spávat v komnatách, v nichž se nacházelo zlato. Vadilo mu. Zato miloval umění, výstavné hrady, ryk bitev a divoké hony. To on ovládl rakouské země. Právě tam teď mířím. Bůh ať chrání mé kroky!