Pod rouškou textologické studie se skrývá napínavé dobrodružství. V rámci nového zkoumání Máchovy lyrickoepické skladby Máj dospěli literární historici k mnoha pozoruhodným zjištěním, z nichž některá výrazně poopravují dosavadní výklad básníkova života a díla.

Stopy po cenzuře

Například byla zpochybněna donekonečna omílaná myšlenka, že úvodní „dedikační“ báseň Čechové jsou národ dobrý! napsal Karel Hynek Mácha jako úlitbu cenzorovi. Dnešní bádání naznačuje, že takhle proces schvalování v 19. století nefungoval.

Cenzurní úřad se nedával ovlivnit doplňkovými texty, což platí i o známém Máchově výkladu Máje, v němž tvůrce vysvětluje, že „následující básně jest oučel hlavní slaviti májovou přírody krásu“. Současní odborníci se kloní k závěru, že úvodní báseň o Češích napsal Mácha ze své vlastní vůle jako integrální, jakkoli zvláštní součást Máje. A nemyslel ji zřejmě ani parodicky, jak se také často říká.

Svůj výklad potom nepořídil ani tak kvůli cenzuře, ale spíše pro potřeby kritiků. Dnes bychom řekli: jako propagační materiál. Tomu by měla nasvědčovat opomíjená recenze na Máj v lipském časopisu Unser Planet z 21. 7. 1836, která z tohoto textu zjevně čerpá.

Aktuální výzkum dále ukázal, že definitivní podoba Máje je beztak výsledkem cenzurních zásahů. Padá tak oblíbená teorie, že se básníkovi podařilo cenzora Zimmermanna přechytračit. Petr Píša, který se otázkou cenzury Máchových děl nově zabývá, nalezl v seznamech zakázaných i povolených rukopisů z roku 1836 zápis o zá-kazu Máchova románu Cikáni a naopak o povolení se změnami (mut. mut. admittitur), pokud jde o Máj.

Doksy, nebo Itálie?

Nabízí se vysvětlení, že cenzor, který nepovolil vydání Cikánů, ale podle Máchova svědectví básníkovi doporučil, aby místo toho dopsal Máj, dal Máchově básni po zapracování drobných cenzurních zásahů zelenou a proces schvalování už déle nezdržoval.

Velice zajímavé je i zjištění, že Karel Hynek Mácha při psaní Máje zcela prokazatelně „vykrádal“ své starší texty, respektive s jejich pomocí rozvíjel svou představivost. Příkladů nashromážděných literárním historikem Milanem Charyparem v knize Proměny Máchova Máje je více než dost. Posuďte sami:

„Zapadajícího slunce zbrunatnělá zář.“ (Cikáni.) – „Brunatné slunce rudě zasvitnulo.“ (Máj.) – „Písně slavíka opěvajícího lásky žel.“ (Marinka.) – „Květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl.“ (Máj.) – „Stopil se hluboko v Vltavy temný klín.“ (Mních.) – „Hlubokoť stopen v jezera klín.“ (Máj.) – „První se papršlek v modru koupá.“ (Na příchod krále.) – „Štíhlé se veslo v modru koupá.“ (Máj.)

A tak dál, a tak podobně. Nevykrádal ale pouze Mácha Máchu. Máj se stal ještě dříve, než spatřil světlo světa, mohutným inspiračním zdrojem nedokončené prózy Obrazy a květy snů z pera Máchova přítele Karla Sabiny. Sabinova práce má s Májem tolik styčných znaků, že se až člověk musí smát. Zvlášť když mu pověstný „zrádce národa“ servíruje po-vědomá slova: „Opadly květy, zašel krásný máj, a kolem leží spustlý vlastní kraj…“

V neposlední řadě se mění pohled na kulisy a historické pozadí Máchovy básně. Amatérský historik Josef Panáček (1900–1973) situoval děj příběhu do okolí dnešního Máchova jezera u Doks – názor, který u veřejnosti převládá dodnes. Experti si však čím dál více všímají nesrovnalostí mezi realitou a krajinou popsanou v básni. Zdá se (v souladu se starším bádáním Růženy Grebeníčkové), že tvůrce stejnou měrou inspirovala jeho „italská cesta“ a tamní jezera a hory. Taktéž krvavá historka o Hynkovi (Ignáci) Schiffnerovi, lámaném v kole za to, že v Dubé u Doks zavraždil vlastního otce, nemusí být jediným mordem, jenž Máchu podnítil k líčení zločinu v básni. Nabízí se příběh tyrolského kancléře Wilhelma Bienera, sťatého roku 1651 na kopci u alpského městečka Rattenberg. I Máchův „strašný lesů pán“ se jmenuje Vilém…

Největší senzací spojenou s novým edičním zpracováním Máje je však práce s jediným dochovaným rukopisem této básně. Čistopis, o němž lze na základě chemické analýzy prohlásit, že skutečně pochází z Máchova pera, byl nalezen v říjnu 1916 v knihovně rodiny Krouských v Katusicích u Mladé Boleslavi. V klidu si tam odpočíval mezi jinými papíry.

Máj versus STB

Manuskript objevil vládní rada Jan Šafránek, zeť zemřelého Jana Nepomuka Krouského (1814–1876), díky němuž se vzácná památka do rodiny dostala. Předpokládá se, že ke statkáři Krouskému, jenž byl znám jako sběratel starých tisků, ale také jako mecenáš, svazek doputoval přes básníkova bratra Michala Máchu, jenž se po smrti svého sourozence pokoušel s Karlem Sabinou iniciovat vydání Máchových spisů.

„Pamatuješ se asi, že odjížděje od Vás, vzal jsem s sebou rukopis malého formátu, složený z listů šestnácterky, na kterém byl napsán Máchův Máj,“ píše Šafránek svému synovci Josefu Vojtěchovi Krouskému, vnukovi Jana Nepomuka.

„Ukázal jsem rukopis profesoru Flajšhansovi, na ten čas nejlepšímu češtináři, a ten přirovnav jej se zbytky v Museu uloženými rozpoznal věc a prohlásil, že není to přepis, nýbrž původní písmo Máchovo.“ Je zajímavé, že tento přepis nevznikl před vydáním Máje, a nemohl tedy sloužit za podklad cenzorovi ani tiskaři. Znalci usoudili, že dokument je třeba datovat až do posledních měsíců básníkova života. Co to znamená?

Ve světle nových poznání o cenzurních zásazích a s vědomím faktu, že v prvním vydání tiskař nasekal pár chyb, je možné, že si Mácha pro jistotu znovu napsal báseň na papír vlastní rukou – aby měl jistotu, že po něm zůstane správná verze?

Ve 20. století měl rukopis pohnuté osudy. Zůstal ve vlastnictví Krouského rodiny, v letech 1951 až 1965 se však po něm slehla zem. Byl nejspíše dobře schován, aby ho nenašla Státní bezpečnost. Ta dělala v Katusicích prohlídky v souvislosti se zatčením potomka rodu – Karla Krouského, který pak strávil několik let v jáchymovských dolech.

V roce 1965 se do věci vložil poslanec a pozdější předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, jenž byl s Krouskými v přátelském vztahu. Přiměl je, aby rukopis odevzdali, prý pro Památník národního písemnictví. A v květnu 1965 ho Karlu Krouskému slavnostně vrátil za přítomnosti publicisty Miroslava Ivanova. Měl pouze podmínku, že text bude přístupný badatelům a neopustí republiku. Stalo se. Aktuální edici posloužil text skvěle.