Není asi náhodou, že Karel Čapek pronikl i do knižní novinky britské autorky Penelope Lively Život v zahradě, jež právě vyšla v nakladatelství Host. Když člověk listuje její knihou, propadá se do omamných světů jarních cibulek, stinných zákoutí a podmanivých názvů květin.

Z každého řádku je znát, že zahrada je pro autorku důvěrně známým rájem a vášní. „Měla jsem v ní své soukromé skrýše,“ vypráví, „proutěnou hamaku, kam jsem si chodila číst Vlaštovky a Ama-zonky a Příběhy Tróje a Řecka, eukalyptus, s nímž jsem navazovala animistickou komunikaci, vodní zahradu stíněnou bambusem, kde se kolem kořenů ďáblíků bahenních shlukovali pulci…“

Hluboký vztah k tomuto mikrokosmu budovala autorka od raného dětství. Měla to štěstí, že vyrůstala v jedné z největších zahrad rozpínající se městské Kahiry, kde žila se svými rodiči.

Jak trefně říká, zahradničení v ní vzbuzuje „nepomíjející úžas nad zběsilým růstem, houževnatostí rostlinstva a nezastavitelným diktátem ročních období“. Láska k rostlinám i četbě ji přivedla i k dalším autorům, pro něž se zahrada stala azylem či tvůrčí inspirací ať už slunnou, nebo temnou. Místem odpočinku či metaforou pro literární příběhy a kulisy.

Čirá radost ze zahrady

Málokdo ví, že do této tišiny utíkala ze svých vnitřních běsů třeba Virginia Woolfová, jež s mužem pořídila roku 1919 poblíž Lewes dům se zahradou o třech tisících metrech čtverečních. A jaké potěšení dokázala autorka Paní Dallowayové vykřesat z práce na záhoně!

„První čirá radost ze zahrady,“ píše, „celý den jsem plela, abych dokončila záhony, v návalu zvláštního nadšení, který mě nutí říct: toto je štěstí. Gladioly rozestavěné jako vojáci, pustoryl je pryč. Byli jsme venku ještě v devět hodin večer, třebaže už bylo chladno. Oba jsme dnes celí ztuhlí a poškrábaní a za nehty máme čokoládovou hlínu.“

Naopak temnou notu nacházela v zahradě pro kulisy svých děl Daphne du Maurier, mistryně gotického románu a hororových příběhů (Ptáci, Vzestup Juliův, Hospoda Jamajka). Kolik tísnivé nálady uměla najít v rostlinách a jejich tvarech!

„Břečťan si vůbec uzurpoval v té zkáze propadlé zahradě mocenské postavení; jeho dlouhé úponky se plazí všude po trávě a hrozí zmocnit se co nevidět i vlastní budovy… Kam oko dohlédne, hemží se kopřivy, přední hlídky nepřátelské armády. Ztekly terasu, plíží se po pěšinkách, jejich vytáhlé stonky šplhají až k oknům zámku.“ Pasáž najdeme v novele Mrtvá a živá (Rebecca), a není zdaleka jediná. Metafora je zřejmá: tato zahrada je obrazem úpadku a zkázy, svědek neúprosného plynutí času.

To Deníky tesané do kamene, podle Penelope Lively nejlepší román Carol Shieldsové, nabízejí úsměvnější momenty. Život hrdinky Daisy Goodwillové provází absolutní nadšení z terapie květenou a posléze i vášeň pro zahradnické sloupky, jichž se Daisy ujme v místním časopisu. A sklízí uznání čtenářů: „Váš článek o topolovce byl vynikající. Moc se mi líbilo, jak jste popisovala načechrané sukénky a plaché ochmýřené lodyhy.“

Teorie prince Charlese 

Reálné i literární zahrady lze nalézt u řady autorů. Vzpomeňme na Lewise Carrolla a jeho Alenku v říši divů, na našeho Jiřího Trnku a nestár-noucí Zahradu či na Františka Nepila, génia jemného humoru, jenž ve svém zahradním zátiší hledal inspiraci pro Střevíce z lýčí, Lipovou alej či osobité fejetony Dobrá a ještě lepší jitra.

Pouštěla rajčatovým keříkům audionahrávky literárních děl ke kořenům jim připevnili sluchátka a MP3 přehrávače. Za testovací četbu byl zvolen Den trifidů a úryvky ze Shakespeara. Jak píše Lively, „rostliny reagovaly a ty, kterým se četlo, rostly rychleji než ty, které byly ponechány v tichu“. Vida…