Designér Velčovský: Výstava Vše za 39? Pelmel z mé dosavadní tvorby

K čemu výstava Vše za 39 odkazuje?

V názvu se skrývá odkaz na výprodejové obchody, kde se prodávají levně vyrobené věci. Devětatřicítka je současně můj věk. Pomocí této výstavy tedy určitým způsobem „bilancuji" svůj život od narození do dneška. Chci zde představit své dětské kresby, přáníčka rodičům, různé objekty, volnou tvorbu, kterou nikdo nezná. Vystavím také asambláže a koláže, které předcházely později masově vyráběným produktům.

Je z toho cítit určitá nadsázka.

Ano, protože v mém věku člověk nemá tendenci bilancovat, cítí se na to příliš mladý. Na druhé straně se přechyluji do určité etapy přerodu: učím na vysoké škole uměleckoprůmyslové, jsem uměleckým ředitelem nadnárodní firmy, která pracuje s nejlepšími designéry na světě… Z období experimentování, pokusů a studií jsem se přechýlil na dráhu designéra. Také proto na výstavě bude jakýsi pel mel nevystavených objektů i projektů, mé fotografické série, které jsem nikdy ve veřejném prostoru nepředstavil. Tato výstava bude retrospektiva s nadsázkou.

Vnímáte blížící se čtyřicítku nějak přelomově?

Tento koncept výstavy jsme měli vymyšlený už když mi bylo 29 a výstava se měla jmenovat Vše za 29. Měla to být poststudentská věc na hranici recese a experimentu. Člověk ale stárne a jak čas rychle utíká, uvědomili jsme si kurátorem Radkem Wohlmutem, že se postavíme před ten samý, nezrealizovaný koncept s tím, že jej uděláme o deset let později. Aniž bych tedy chtěl závažně bilancovat, uvědomuji si, že už jen moment, kdy se člověk takového momentu dožije, je vlastně zázrak a možná stojí za pokus ukázat určitou vývojovou linii či systém přemýšlení na muzeální půdě.

Co představíte ze svých nejnovějších prací?

Zajímavé bude to, že vystavím své staré věci, které zatím nikdo neviděl. Dělám i několik nových instalací šitých na míru přímo pro Uměleckoprůmyslové muzeum. Ale pro návštěvníka bude na výstavě stále víc nového než pro mě coby autora, pro kterého bude výstava nová v pohledu na sebe sama – na věci, které jsem pohromadě nikdy neviděl.

Kdy jste s Moravskou galerií začal spolupracovat?

Přišlo to s nabídkou na intervenci a také návrhem ohledně designshopu, který se v Pražákově paláci otevíral v prosinci. (Intervence je zásah umělce do již vytvořeného díla se záměrem dát mu nový rozměr, pozn. red.) Využil jsem tedy nabídku udělat intervenci do stálé sbírky moderny, pracoval jsem s díly českých velikánů, kteří formovali volné umění, a vznikly instalace, kde pracuji někdy až s banálním doplňováním soch do situací vůči sama sobě. Doplňuji osmdesát, devadesát let staré sochy o nové prvky a stavím je s nimi do imaginárního kontaktu či souvislostí.

Jste známý svým ozvláštňujícím pojetím tradičních konceptů. Jste autor, který rád komunikuje s diváky. Doplníte výstavu o něco netradičního?

Rád bych. K mým minulým projektům patřil například projekt Parfitti, což byl projekt s parfémy odkazující ke graffiti neboli graffiti stříkané parfémy. Člověk si z této performance odnesl nepřenositelný čichový vjem, protože vizuální vjem se vypařil. Uvažovali jsme tedy, že bych to u této chystané výstavy zopakoval. Určitě taky udělám pár komentovaných prohlídek a možná či workshop.

Bude to vaše první brněnská výstava?

Svým způsobem to bude moje první česko-slovenská výstava vůbec.

A hned v tak velkém pojetí…

Neměl jsem nikdy touhu sólo výstavy dělat. Jako designér jsem se účastnil jen výstav skupinových a spíš jsem věci sbíral, archivoval a přemýšlel o tom, že je někdy vystavím. A teď se naskytla ta správná příležitost.

V Brně působilo české Design centrum, které v roce 2009 zaniklo. Vnímáte to s odstupem let jako velké pochybení?

Samozřejmě je to škoda. Česká republika by vlastní design centrum mít měla. Měli by ho vést sofistikovaní lidé s napojením na komunitu designérů. Po zrušení design centra sice přišly další organizace a uskupení jako například Czech Design, které v úkolech designcentra pokračují, ale nemyslím si, že by i přes svou snahu design centrum zastoupili v roli lobbisty za práva designérů a v roli rádce ve věci vizuální identity českých firem. Neexistence designcentra je smutný vzkaz, protože design nás všechny obklopuje, vše kolem nás někdo navrhnul a vymyslel. Neexistence takového institutu je určitým důkazem toho, jak naše země smýšlí o designu a kreativním průmyslu.

Jak vnímáte soudobou generaci našich nejmladších designérů. Mají v sobě předpoklad posunout tohle vše dál?

Mají, ale těžko můžu mluvit za ně. Designér by měl mít především svou vlastní řeč a mnoha mladým lidem se podařilo se v zahraničí prosadit. Je to často spojené se studiem na zahraničních univerzitách, kdy se člověk dostane do kontaktu s kurátory a teoretiky, začne žít v zahraničí a zabývat se mezinárodní scénou. V České republice bohužel nemáme promotéry designu, kteří by byli schopní komunikovat se zahraničními teoretiky. Je tu vůbec málo teoretiků designu a těch, kteří by o designu a užitém umění dokázali psát v médiích a přibližovat kvalitní design společnosti. Vnímám to hlavně v protipólu s výtvarným uměním, které má své platformy a kritické časopisy – na rozdíl od designu. Zajímavým vývojem prošlo Holandsko, kde mladí tvůrci například dostávají k dispozici od státu ateliéry na rozjezd své kariéry. Holandští designéři a architekti patří k nejznámějším a předbíhají svou dobu, respektive ji utváří a formují v kontextu mezinárodním.

A co Designblok, který už v České republice sedmnáct let organizují Jana Zielinski s Jiřím Mackem?

Má u nás své nezastupitelné místo. Návrháři zde můžou jednou za rok odprezentovat sami sebe a svá studia. Jana Zielinski s Jiřím Mackem patří mezi nejvýznamější promotéry designu a v podstatě v mnohém zatupují stát. Během Designbloku zvou do Prahy zahraniční galeristy a mladí designéři tak mají šanci zahájit svou kariéru na nejlepších místech v Evropě.

Oproti době, kdy jste na poli designu začínal, se tedy i přes výše zmíněné děje přece jen hodně věcí.

Jednoznačně. Vzpomínám si, že když jsme v roce 2002 zakládali Qubus, což byl první design shop s českými věcmi, bylo to svým způsobem ojedinělé. Dnes si může každý otevřít, co chce, vyrábět, co chce. My museli neustále klepat na dveře, ale byli jsme odmítáni a museli si věci začít vyrábět sami. Když tedy dnes projdete centrem Prahy, najdete deset, dvacet designshopů, či platforem, které vystavují původní český design.

Qubus stále funguje?

Ano. Já jsem z něj odešel před pěti lety, kdy jsem se stal uměleckým ředitelem firmy Lasvit, což je nadnárodní společnost, která vyrábí skleněné instalace do architektury. S Qubusem ale stále spolupracuji, protože byl a je důležitým producentem designu v této zemi.

Co pro vás příprava výstavy v Brně obnáší? Více cestování mezi Prahou a Brnem? Přípravu nových instalací?

Všechny své věci, které plánuji vystavit, mám v Praze nebo ve světě, vše je tedy potřeba převézt. Vernisáž je v podstaě za měsíc, což pro mě znamená hodně intenzivní práce. Musím dát dohromady svých 39 let… práce, což není málo.