Václav Zajíček  se fotografování věnuje již od svých třinácti let, poslední dobou se našel především ve fotografování pouličního života. Často vyráží na výlety do Prahy, kde zachycuje nezaměnitelnou dynamiku tamních davů. Z jeho fotografií dýchá život ve všech svých podobách. Fotografie upravuje tak, aby každý poznal, že jsou od něj. Vtiskuje jim punc starého filmu.

Fotografování se teď věnuje hodně lidí. Co na něm baví právě vás?
Nejvíc mě baví to, že jakmile určitý moment jednou zachytím, tak už ho mám zachovaný napořád. Vyfotím něco, co už se nikdy nestane, nevrátí. Je to něco jedinečného a originálního, co už třeba nikdy nemusím vidět.

Kdy jste se začal fotografování věnovat?
Fotografovat jsem začal už ve svých třinácti letech, dostal jsem od rodičů takový ten klasický kompakt. Běhal jsem s ním po zahradě a fotil, co se mi právě líbilo – třeba rozkvetlé stromy, naše psy a tak. Pokračovalo to tak, že jsem si po skončení základní školy koupil svůj první fotoaparát na film. Byla to asi čtyřicet let stará Praktika. Tak jsem se začal učit s manuální fotografií – musel jsem zvládnout si sám navinout film, odhadnout, kolik potřebuju světla a další věci v nastavení. O rok později jsem si koupil svůj první digitální fotoaparát. A od té doby se tomu věnuji naplno. Jakmile mám nějakou volnou chvíli, tak fotím všechno, co se hýbe, co leží, co stojí.

Jaký fotografický styl vás baví nejvíc?
Úplně nejvíce mě baví fotit přírodu. A to trochu jiným stylem než je obvyklé. V tomhle se nechávám inspirovat určitými fotografy v České republice. Líbí se mi práce třeba Petra Hricka. Ten fotografování posouvá zase úplně na jiný level. Tenhle styl mě fakt baví nejvíc, snažím se mu věnovat – ale zatím toho zase tak moc nafoceno nemám.

A co tedy fotíte nejčastěji?
Momentálně se věnuji hlavně street fotografii, což je focení v ulicích. Fotím třeba objekty nebo lidi na ulicích. Baví mě na tom ta syrovost – člověk v tu chvíli vůbec neví, že ho fotím a nemá možnost se přetvařovat nebo nějak aranžovat, tváří se prostě tak, jak se doopravdy tváří. Dělá to, co doopravdy dělá.

Kde tenhle styl fotek fotíte?
Většina mých street fotografií pochází z Prahy. V Praze se toho hrozně moc děje, hodně tam toho probíhá najednou. Na jednom místě se tam nachází hromada lidí a věcí, je tedy z čeho vybírat. Praha je pro mě taková ta základna street fotografie. Jezdím tam sedmkrát nebo devětkrát do měsíce.

Máte tam třeba nějaká svá oblíbená místa?
Nejlepší místo pro mě je kousek od Náměstí republiky, tam chodím nejčastěji. Potom třeba taky vyrážím ke Stalinu, což je místo, kde se schází pražští skejťáci a pražská undergroundová scéna. Úplně nejtypičtější jsou pro mě ale fotografie z metra. Tam jich vzniká nejvíce. Líbí se mi, že se tam sejde obrovská masa lidí – různé národnosti, věkové skupiny… Tam se mi nestalo, že bych vyfotil fotku, která by se mi vyloženě nelíbila a byla by o ničem.

Kolik z takového jednoho výletu do Prahy vznikne materiálu?
Celkem za jeden den v Praze vznikne tak kolem 600-700 fotek – i těch nepoužitelných. Fotím většinou od rána do večera, přičemž v pozdějších hodinách fotek vzniká ještě více. V noci si člověk rád pohraje s barvami a s odrazy světla. Průměrně použiju třicet výsledných fotografií, které tvoří jeden fotoset.

Plánujete něco podobného zkusit i v Litvínově?
Z Litvínova mám jen dvě nebo tři fotky. Párkrát jsem to zkoušel, ale chybí mi tu záchytné body, co by mi pomohly. S Prahou je to takové, že mám vytipovaná místa, kde vím, že tam určitě vznikne dobrá fotka. Tady v Litvínově takových míst moc není. Sice je tu pěkně, ale na street fotografii se to tu úplně nehodí.

Fotografováním ale práce teprve začíná. Řeknete nám něco o tom, jak s fotkami dále pracujete?
Postprodukce mi obvykle zabere tak dvě až tři hodiny, kdy upravím kolem deseti fotek, tak aby se mi líbily. Upravuju v různých programech. Mnohokrát se stane, že po dvou hodinách práce nejsem stále s výsledkem spokojený. Takže to smažu a začínám od začátku.

Pro vaše fotografie je mimo jiné typické také zachycení barev.
Barvám se při úpravě věnuji nejvíce. Snažím se je vyvážit tak, aby vypadaly více realisticky nebo naopak víc surrealisticky. Dávám přednost tmavším barvám a vybral jsem matnou úpravu proto, že mi to připomíná nádech fotek, co se fotily na film. Jde mi také o to, aby barva do fotky přenášela pocity fotografa. Fotografie je pro mě hodně o pocitech, vždycky se pomocí ní snažím lidem sdělit něco víc. Chci, aby se na ni někdo podíval a řekl si, že tam asi jde o něco dalšího než jen o zobrazení nějakého objektu.

A daří se to, jaké máte na své fotografie reakce?
Musím říct, že mám spíše kladné reakce. I když se určitě najdou i ti, kteří to třeba úplně nechápou…

Kde svojí práci prezentujete?
Zatím používám Instagram a Facebook, kde vždy zveřejním pár ukázek. Fotosety se všemi fotkami zatím nejsou k vidění nikde, mám je u sebe v počítači. Čekám na svoje portfolio ve formě webu. Ten by měl být hotový do příštího roku, k vidění tam budou i dosud nezveřejněné fotky. S webem mám potom ještě další plány, které by mi mohly pomoct v tom dál se ve fotografování vyvíjet a zlepšovat.

Fotografie mladého litvínovského fotografa.

Fotografie mladého litvínovského fotografa.

Fotografie mladého litvínovského fotografa.

Fotografie mladého litvínovského fotografa.

Fotografie mladého litvínovského fotografa.