Zpěvem Marty Kubišové a dobovými záběry z Prahy ve dnech od 17. listopadu začíná právě dokončený a prezentovaný dokumentární film s názvem Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď? Autoři Luděk Svoboda a Rudolf Živec se v něm snaží mladé generaci připomenout formou nejen archivních záznamů ČT, ale především zpovědí pamětníků z České Lípy události, které před 30 lety změnily dějiny. K dokumentu nám více řekl Rudolf Živec.

Jak jste se k této nevšední „výzvě“ a práci dostal?
Na téma „Sametu“už jsem myslel déle. Poté co jsme natočili Severní vítr, jsme si řekli, že by bylo dobré začít dokumentovat formou videa tyto významné českolipské události z novodobých dějin. Každého 17. listopadu jsme věšeli banner na náměstí T.G.M., zapalovali svíčky, v roce 2014 jsme dokonce připravili velkou oslavu na náměstí s pódiem před radnicí. Nespíš proto nás město pozvalo na jednání k 30. výročí oslav Sametové revoluce v Lípě.

Co jste jim navrhli?
V hlavě jsem měl krátký dokumentární film, myšlenka se paní starostce líbila a my mohli pracovat na scénáři. Tento film tedy vznikl hlavně díky spolupráci s městem Česká Lípa. Cílem našeho snažení je uchovat vzpomínky, které vypovídají o tom, jak to tady během těch listopadových dnů fungovalo. Lidé časem zapomínají, stárnou a tak by mohly být tyto příběhy nenávratně zapomenuty. Rozhodli jsme se využít především energii lidí, kteří do toho tenkrát šli nejodvážněji. Každý máme moc něco změnit a když chceme, snažíme se, tak to dokážeme, protože konáme. To říká i náš dokument, že by se lidé neměli bát dělat věci, které jsou správné.

Jaké bude mít film využití?
Film bude především sloužit školám jako pomůcka ve vzdělávání. Může dětem pomoci pochopit něco z českolipské historie daleko přístupnější formou. Uvědomit si, co je vlastně ta svoboda, za kterou naši rodiče bojovali nebo demonstrovali.

Dokumentem se prolínají dobové televizní zprávy i videa, kde jste k nim přišli?
Spolupracujeme s Českou televizí a v archivu jsme vybrali záběry, které zachycují 17. listopad v Praze. Přáli jsme si, aby z filmu bylo jasné, o co tam tehdy šlo a propojili jsme to s tím, co se dělo v našem městě. Pro mladou generaci už je to dávná historie, kdežto v nás to pořád ještě žije, pamatujeme si, co jsme zrovna v tu dobu dělali, nebo co nám pouštěli v televizi. A taky tu revoluční euforii a porevoluční divné roky.

Každý to prožil jinak a možná by o tom měl mluvit s přáteli a hlavně s dětmi. Vůbec by lidi spolu měli víc mluvit z očí do očí. Tahle doba je strašně rychlá, plná marketingových blábolů, slibů a divných nepotřebných věcí.

Kolik pamětníků jste nakonec vyzpovídali a využili ve filmu Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď? ?
V jednotlivých vstupech hovoří Radomil Bábek, Miroslava Kadlecová, Milan Kubát, Miroslav Hudec, Zdeněk Pokorný, Václav Klapka, manželé Petr a Marcela Tobiškovi, Helena Musilová. Víme ještě o dalších neméně důležitých lidech, kteří by stáli o doplnění, ale neměli jsme tak velký prostor a čas.

Jsme si jistí, že by bylo užitečné zpracovat 90. léta do širšího dokumentu, s větší stopáží. Hodiny a hodiny materiálu jsme sbírali proto, abychom jako tvůrci mohli říci, ano, tak to bylo. Dobrat se pravdy je běh na dlouhou trať. Stejně tomu bylo i při práci na dokumentu Severní vítr. Výpovědi pamětníků jsou mnohdy rozdílné.

A konfrontovali jste ve filmu současnou nejmladší generaci?
Chvíli jsme takovou myšlenku měli, ale pak jsme usoudili, že by nedopadla dobře… Spíš se mladým pokoušíme přiblížit historii prostřednictvím vzpomínek přímých účastníků listopadových událostí, jako byl pan Kubát, Hudec, Pokorný, Klapka a další… Je to vlastně taková pocta a respekt ke všem zakladatelům a sympatizantům Občanského fóra v Lípě.

Překvapily vás nějaké příběhy z jejich vyprávění?
Ano, určitě a těch příběhů bylo více. Zaujalo mě, jakým způsobem se takové společenské změny dějí. Řekl bych, že je to vždy podobné. Ať je jakákoliv doba. A lidé, kteří pomohli těm změnám, pak v politice dlouho nevydrželi. Často nezvládnou tu pozdější konfrontaci s dalšími lidmi a s realitou jako takovou. Jejich čisté myšlenky končí rozdrobené do představ dalších a dalších lidí, kteří uplatňují zase své zájmy a vize.

A tak je to pořád dokola. Najít pravdu, být morální je asi nejtěžší. Výjimky ovšem existují, třeba takovým matadorem je zde Miroslav Hudec, který vydržel od listopadu 89 až doposud. Jsou tam ale i lidé, kteří po listopadu do politiky vstoupili, ale rychle z ní utekli, protože to není pro každého. Nechtěli sledovat, jak dokážou někteří obhajovat pouze své osobní zájmy nebo ty, co náhle změnili názor a přestali vidět rudě.

Myslíte si, že být dobrým politikem je těžké? Nikdy se nezavděčíte úplně všem, to nejde. Bezesporu je k tomu třeba určitý talent, znalosti, vize, mít cíl a nebát se rozhodovat o věcech a především za ně nést zodpovědnost. Ale to se budeme učit asi ještě hodně dlouho.
A ty konkrétní příběhy? Třeba manželé Tobiškovi jsou zajímaví tím, že oba ty dny revoluce prožili jinak. On jako voják základní služby, který čekal na zásah v plné zbroji a ona byla na demonstraci v Praze. Tento příběh jsme tam chtěli mít, protože vojenský zásah proti občanům byl tehdy reálný.

Zásadní událost, o které vypráví Milan Kubát a Radomil Bábek, se stala na uranovém učilišti, co se tam tehdy stalo? 
Někteří učitelé schovávali studenty, kteří se vrátili z Prahy, před zatýkáním. A dokonce byli propašováni na nějakou ideologickou schůzi. Komunisté tam začali lidem nalévat do hlav, že to, co se děje, tak není a že studenti jsou agresivní, mlátí policisty i vojáky. Snažili se to vnímání obrátit, ale díky tomu, že už tam ti studenti byli a měli s sebou i aktuální video z Národní třídy, které pustili. To byla ostrá konfrontace pravdy a lži, což bylo důležité. Skončilo to tak, že ty studenty stejně nakonec odvezla policie. Učitelé měli velkou odvahu.

Zjistil jste něco, co vás překvapilo?
Zajímavé bylo, jakým způsobem se předávala moc, jak se komunisté chovali, jakým způsobem likvidovali dokumenty a jak ten strach mezi lidmi byl stále velký. Ostatně je vidět i u našich pamětníků, že se tehdy báli, když se scházeli a plánovali, co a jak dál.

Česká Lípa se tehdy držela dost stranou, lidé sledovali dění skepticky, co myslíte? 
Ne že by se v Lípě nedělo nic, ale trvalo to. Lidé se báli, ale byli tu i jiní, jako třeba paní Miroslava Kadlecová ,co už svíčku zapálili na náměstí 17. listopadu. Všechno se začalo rozvíjet až tak od 19. a 20. listopadu. Je smutné, že se z České Lípy zachovalo jen malinko fotografií, nezůstalo ani žádné video z osudných dnů. Materiály jistě pořizovala i Státní bezpečnost, ale ty zmizely, nejspíš nenávratně. Vyprávění paní Kadlecové ve mně zůstane už napořád. Moc si vážím lidí, jako je právě ona.

Co vy sám? Pamatujete si na tehdejší dobu, události? 
Kolem revoluce jsem chodil na druhý stupeň základní školy. Vyrůstal jsem v rodině, která neměla komunisty v oblibě, takže mě nemusel nikdo přesvědčovat, měli jsme svůj názor na vývoj. Mám asi jen jedinou vzpomínku z těch časů, a to když se v roce 1987 odhalovala socha Lenina, tak jsem tam nemohl jít, rodiče mi to zakázali, i když všichni kámoši a spolužáci tam byli. Já jsem to tehdy úplně nechápal, i Auroru jsem uměl nakreslit tak, že byla dlouho na nástěnce. Ale zůstal jsem naštěstí doma. Tímto děkuji svým rodičům.

Kolik má vaše dílo nakonec minut? 
Protože jde o 17. listopad, tak film má délku 17 minut. Dokument měl původně stopáž 10 až 15 minut, ne vše by se tam ale vešlo. Myslím si, že kdybychom dokument zpracovávali dál tak, jak bychom sami chtěli, tak bude mít minimálně hodinu. Kdo ví, třeba se to ještě povede.

Co se vám do snímku nevešlo? 
Třeba jsme točili i o soše Lenina, ale nedostalo se to do dokumentu, je to na další vyprávění. Ale Lenin se přeci jen objeví na jiném našem videu- lidé ho uvidí na radnici ve vzpomínkové šestiminutové videoprojekci, promítat ho budeme na fasádu radnice jako vrchol letošních oslav.

Tento druhý film je o tom, co jsme vše prožívali za komunismu a jakým způsobem se žilo. Zároveň jsme chtěli ukázat něco, co je lokální, naše českolipské. Takže jsou tam i záběry, jak si lidé drží v „elektru“ vysněnou televizi, což už neznáme. Samotné město v té době vypadalo dost hrozně. Dnešní mladí lidé vůbec netuší, v jaké šedi jsme museli žit. Město bylo tmavé, špinavé a děsivé zároveň… Na kubánský pomeranč, který nešel oloupat a ruské tanky v Mimoni si dnes už nikdo nevzpomene.

Chcete na „listopadový“ dokument navazovat? 
Ano, chystáme film o „uranových letech“ s pracovním názvem „Uraňáci“. Film vzniká už dva roky. Uran byl zásadní symbol a my byli „ruce“ probíhající studené války.

Rudolf ŽIVEC
• Narodil se v roce 1976 V Žatci, od roku 1978 žije trvale v České Lípě.
• Pracoval v nakladatelství, pořádal Reggae festival, psal do Měsíčníku Lípa a je místopředseda spolku ARBOR.
• Věnuje se VJingu, vizuálnímu propojení hudby a obrazu.
• Vydal s Tomášem Cidlinou a Milanem Bártou knihu Českolipská satisfakce o vpádu rock’n’rollové a beatové kultury na do té doby poklidné Českolipsko.
• Dokončil spolu s režisérem Luďkem Svobodou film Severní vítr o vzniku legendární českolipské kapely SI. Příběhy prvních porevolučních teenagerů „GENERACE 90“, kteří v panelákovém bytě založili hudební subkulturu.
• V roce 2011 získal Cenu Grand prix za práci, která přispívá k popularizaci oboru vizuální komunikace. V roce 2015 dostal cenu České marketingové asociace.