Šedesátiny ostravského studia někdejší Československé a později České televize jsou jistě důvodem k malému ohlédnutí za úspěšnými pořady, které se v minulosti na obrazovce objevily, anebo se stále vysílají a těší se divácké přízni. Deník v této souvislosti připravil malý seriál k tomuto jubileu.

Dnes jsme oslovili dramaturga ostravského studia České televize Vladimíra Štvrtňu, který dříve působil v několika tvůrčí skupinách.

V dosavadní historii ostravského studia České televize jste se nesmazatelně zapsal jako dramaturg cyklu Příběhy slavných: Nevyjasněná úmrtí. Kdy a jak se zrodil tento tak populární cyklus?

Je to skoro dvacet let. Měl jsem tenkrát vlastní tvůrčí skupinu a hodně jsem spolupracoval s režisérem Ivo Trajkovem a jeho producentem Vladimírem Chrenovským. Věděl jsem, že by bylo dobré a potřebné dokumentaristicky portrétovat pozoruhodné osobnosti, zejména z oblasti umění, které už nežijí. Hledali jsme klíč k těmto portrétům, aby je spojoval a byl přitažlivý pro diváky. Při těchto debatách se zrodila Nevyjasněná úmrtí. Pro začátek jsme dostali možnost natočit tři dokumenty, a tak vznikly portréty tří Jiříků Šlitra, Schelingera a Hrzána. Zaujaly, následoval tedy Bohumil Hrabal a další. Když začal být původní název cyklu „těsný", přejmenovali jsme ho na Předčasná úmrtí. Současně vznikal i podobný cyklus Rodinné stříbro a za pár let se vše sjednotilo pod názvem Příběhy slavných.

Mapoval jste desítky slavných osobností a jejich osudy. Které z nich byly pro vás nejpozoruhodnější a proč?

Celkem těchto portrétních dokumentů vzniklo v mé dramaturgii za šestnáct či sedmnáct let přes 190. Před třemi lety se vedení České televize rozhodlo, že už další nechce. Ty poslední roky byly složité. Předkládal jsem seznamy lidí, kteří by si rozhodně takový dokument zasloužili, vybrány však byly jen mediálně nejznámější tváře, vesměs tedy herci. Nic proti nim nemám, naopak, mnohých si vážím, ale bylo mi líto, že odmítáni byli vynikající vědci, ale i režiséři, výtvarníci. Přesto se aspoň v prvních letech podařilo prosadit a natočit třeba portréty Františka Hrubína, Evalda Schorma, Jiřího Ortena, Miroslava Macháčka, Jána Roháče a mnoho dalších. Lituji, že se mi až na výjimky nepodařilo prosadit umělce z našeho regionu. Neměl jsem ale rozhodující slovo při výběru jmen, jen jsem navrhoval. A pomáhali mi v tom režiséři, kteří byli zároveň i autory. A ty ani jmenovat nebudu, bylo jich hodně a odvedli většinou skvělou práci.

Jaká byla atmosféra při natáčení?

Na natáčení jsem málokdy jezdil, nebyl čas, navíc dramaturg není redaktor a při natáčení spíše překáží. Moje práce byla při přípravě a pak při dokončování. Miluji střižny, kde vlastně všechno vzniká znovu a dramaturg tam spolu s režisérem a střihačem dává dokumentu definitivní podobu. Vždy jsem si snažil vybírat takové tvůrce s názorem, nápady, vysokou profesionalitou a poctivou připraveností, proto jsem většinou spolupracoval s autorskými režiséry, kteří mi byli navíc blízcí i jako lidé.

Čím si vás získal tento cyklus?

Smysluplností a jistou dávkou osvěty a vzdělávání. Moje původní učitelská profese ke mně prostě patří. Neměli bychom zapomínat na ty, kteří už tu nejsou, ale jejich stopa v české i československé kultuře i společnosti obecně je výrazná, navíc měli zajímavé, často i dramatické osudy. Ale hlavně odvedli nezaměnitelný kus práce. Nemám rád dnešní svět celebrit, které se často díky náhodě objeví párkrát na obrazovce, a pak jsou tam pořád, stejně jako v bulvárních médiích. A ve třiceti napíšou paměti. To nechápu. Ctili jsme soukromí i těch, kterým to už bylo jedno, ale jejich potomkům jistě ne. A respektovali jsme i ty živé, o nichž vzniklo pár dokumentů z cyklu Neobyčejné životy. Z práce se pak zrodilo i několik osobních přátelství nebo kamarádství, kterých si hodně vážím.

Do televize jste nastoupil, tuším před více než třiceti lety podílel jste se na tvorbě televizních klubu mladých, ale také televizních filmů, některé z nich získaly řadu ocenění. Můžete nám některé z nich více přiblížit?

Před pár dny jsem si připomněl třiatřicet let v ostravském studiu, to je více než polovina života mého i jubilujícího studia. Začínal jsem jako dramaturg pořadů pro děti. Byly mezi nimi i pohádky, soutěže a další žánry. Do publicistiky, tedy Televizního klubu mladých, jsem se dostal vlastně z trestu, ale byla to zajímavá etapa. Dcera byla tenrát malá a já se snažil o pořady, které by i ji zajímaly a především nějak obohacovaly.

A co hraná tvorba?

Těch hraných projektů nebylo mnoho. Velmi jsem si vážil situace, kdy si mě sami kolegové na konci roku 1989 zvolili vedoucím redakce. To byl pro mě velký závazek. V té době začal vznikat televizní film Jan o „hořící oběti číslo 2" Janu Zajícovi v režii Ivo Trajkova.

Byla to trochu šílená práce s mladým tvrdohlavým štábem, ale výsledek stál za to. Jezdil jsem na natáčení hlavně urovnávat spory a konflikty mezi zkušeným ostravským štábem a mladými „famáky". Ivo Trajkov absolvoval režii u Jiřího Svobody a já jsem byl brzo nato rád, že jsem tomuto režisérovi tak trochu pomohl zpět do televize.

A byla to asi velmi šťastná spolupráce…

Spolupráce se Svobodou začala filmem Co Hedvika neřekla. Při natáčení jsem obdivoval práci, opravdovou hereckou práci Jany Brejchové v nevelké roli babičky i malé Adélky Pristášové, kterou jsme doslova týrali při natáčení nočních scén v mrazu v Opavě a na Hradci, a přesto se stala herečkou. Jako neúspěšný student filmové a divadelní vědy jsem si párkrát vydělal nejaké padesátikoruny coby barrandovský statista a tehdy, při hodinových čekáních na jediný záběr, jsem si řekl: Dobře, že ses nepokoušel o tu režii, na to nemáš povahu. Dnes jsem rád, že jsem se od kritizování a přežvýkávání práce jiných později přece jen dostal k práci tvůrčí. Spolupráce s Jiřím Svobodou pak vyvrcholila filmem Udělení milosti se zamítá. Dodnes lituji, že se nepodařilo prosadit i verzi pro kina, to téma a výsledek by si to rozhodně zasloužily. Pak se Svobodou začali spolupracovat jiní, tak už to v televizi chodí, ale já měl aspoň více času i prostoru na milované dokumenty a mezinárodní aktivity.

A publicistika a dokument?

Už jsem zmínil Televizní klub mladých a pozdějí Studio Kontakt, ale můj zájem o historii a umění mě přivedl k volnému a bohužel nedokončenému cyklu dokumentů o československých prezidentech, dále o významných sochařích a dalších umělcích, nevládních organizacích a historických událostech nebo obdobích. Těchto velkých dokumentů jsem dramaturgoval také dost, k tomu pár cyklů dokumentů kratších. Až mě ten soupis mých televizních „hříchů" trochu šokuje, ale jsem rád, že se nemusím za žádný nějak výrazněji stydět. Byl jsem vždycky hodně sebekritický ke své práci a chtěl jsem vždycky oslovovat inteligentního, vnímavého a zvídavého diváka.

Dnes je vše trochu jinak, obávám se, že média, i ta veřejnoprávní, směřují k heslu starých Římanů Panem et circenses, tedy dejte lidem najíst a ubavte či vyšokujte je, aby co nejméně přemýšleli o tom, co se kolem nás děje, co vyvádějí mocní tohoto světa. Víme, jak dopadla římská říše, nerad bych, aby to potkalo i dnešní Evropu. Ne už kvůli mně, ale sobecky aspoň pro má vnoučata. Toho se trochu děsím, ale třeba je to jen pohled starého muže, který hodně prožil a ještě víc o tom přemýšlel.

Řadu let jste váženým členem mezinárodních televizních organizací. Můžete nám je stručně přiblížit?

Před lety jsem se začal podílet na magazínu regionů Višegrádské čtyřky Kvarteto. Je to takový malý, nenápadný pořad, který má sloužit k tomu, abychom se jako sousedé, propojení i historicky, navzájem neodcizovali, ale neopak více poznávali. Na českých příspěvcích se podílí i brněnské studio. Za Kvarteto a naši paličatost a vytrvalost nás ministři kultury V4 a Višegrádský fond ocenili vloni významnou cenou, která nám přinesla radost i povzbuzení. Po předávání v Bratislavě za mnou přišla velvyslankyně paní Klausová s blahopřáním i údivem, že tak zajímavý pořad vůbec nezná.

Pro méně zasvěcené. Co znamená CIRCOM Regional?

CIRCOM Regional je evropské sdružení regionálních veřejnoprávních televizí a já tam už léta zastupuji Českou televizi.

Je to o spolupráci, výměně zkušeností i pořadů, ale také o oceňování nejlepších pořadů z regionů celé Evropy. A v tom, tedy v Prix CIRCOM Regional, se ostravskému studiu tradičně daří, získalo již několik cen. V tom bych mu přál i do budoucna. V rámci toho evropského spolku nadšenců zvaného CIRCOM vznikly i dva pořady vznikající ze zahraničních materiálů, pod nimiž jsem zatím ještě podepsán každý týden i teď Dobrodružství vědy a techniky a Evropa dnes, v jehož rámci se vysílá i Kvarteto.