Proč vlastně trvalo tak dlouho, než tohle literární adieu výrazného inspirátora tuzemského undergroundu spatřilo světlo světa? Inu, Dlouhé ucho se ztratilo. Text byl psán mezi květnem a červnem 1997, načež ho autor odevzdal ke korekturám do olomouckého vydavatelství Votobia. Dost mu na této práci záleželo, přál si, aby se dostala ke čtenářům co nejdříve. Jenže přišly povodně, které neušetřily ani sklady a nakladatelský archiv Votobie.

Redaktor Jiří Olič v onom zmateném období korektury kamsi založil a znovu je objevil až v roce 2018. Dlouhé ucho tedy vychází skličujících 23 let po svém vzniku a 13 let po autorově smrti.

Na druhé straně ho ale právě proto můžeme číst s čistou hlavou. Egon Bondy, po revoluci vnímaný jako silně kontroverzní postava kvůli své někdejší spolupráci se Státní bezpečností, tu před námi doslova vstává z prachu jako spisovatel, kterého stojí za to číst i ve třetím tisíciletí. Přes všechny jeho vady a minusy, navzdory antipatii, kterou k němu může leckdo cítit.

S Dlouhým uchem se opět dostává do popředí kvalita Bondyho díla, umocněná znalostí východních náboženství. Takového Bondyho je možno respektovat – a konečně i obraz čínského myslitele na penzi, přemítajícího o smrtelnosti a smyslu jeho pouti, je vším, jen ne černobílým plakátem.

Cesta jako cíl

„Cesta se neřídí principy humánnosti, ale zařizuje vše správně,“ shrnuje vypravěč hned zkraje princip taoismu, tedy „toho, čeho se má moudrý člověk přidržovat“.

A proti této zacílenosti staví bezcílnost malých kariérek u císařského dvora. Císař vyspává po opici a jeho nohsledi odkládají zábrany. Je dobře vidět, „jak by se navzájem nejradši sežrali, jak synové koukají po svých otcích s vře-lým přáním, aby už natáhli bačkory a jim uvolnili místo, jak bratři se nenávidí, jak se všichni podezírají a závidějí jeden druhému vyšší místo…“

To přece zdaleka není jen portrét čínské společnosti před 2000 lety. Stejně jako tento postřeh: „Mít paláce přeplněné přepychem a pole zarostlá býlím a sýpky zející prázdnotou – to je prostě chvástat se loupežnictvím.“ Starcovo resumé? Ryze bondyovské: „Je to k blití.“