Psaní pro něj bylo vším. Úsporný styl daný jeho reportérskou zkušeností se stal pojmem v moderní literatuře. Ernest Hemingway odešel před osmapadesáti lety, badatele a početné fanoušky ale nepřestává fascinovat.

A tak je na pultech další hemingwayovská publikace. Vydal ji Odeon a jmenuje se Svědectví jednoho života. Kromě Michaela Katakise, jenž ji uspořádal, do ní přispěli i spisovatelův syn a vnuk.

Muž rozporů

Katakis tu zúročil post správce Hemingwayovy pozůstalosti v Knihovně Johna F. Kennedyho. Do dobových kontextů řadí mozaiku cestovních dokladů, map, poznámek a fotografií ze spisovatelova archivu. Včetně autorských dokládajících, že byl dobrým fotografem s citem pro kompozici a načasování.

Nejcennější jsou dopisy, jichž Hemingway údajně napsal kolem šesti tisíc a z nichž kniha bohatě cituje. Vystupuje z nich muž plný rozporů. Bouřlivák a surovec, připraven leckoho pozurážet, ale i člověk toužící po lásce a porozumění. V dětství hrající na violoncello a zároveň boxující. Na fotografiích krmí s něhou veverku, o pár stránek dál už s flintou střílí zvěř.

Jsi moje burgundské

Byl mistr postřehu a půvabných přirovnání. „Všechny chicagské holky vypadají jako flašky kukuřičného sirupu ve srovnání s burgundským ročník 83“, vysekl poklonu své první velké lásce, ošetřovatelce Agnes, když mu chyběla na cestách.

Účastnil se válečných bojů, procestoval celý svět, miloval adrenalin a nebezpečí. Literární příběhy a postavy odrážely jeho život, proto psal o mužích v mezních situacích, odvaze a chladnokrevnosti. Byl náruživým lovcem, rybářem, přitahovala jej korida. „Je to velká tragédie – a nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděl, vyžaduje větší odvahu a obratnost a opět odvahu než cokoli jiného. Je to, jako kdybys seděl v hledišti a před Tebou se odehrávala válka, ale Tobě se nemůže nic stát,“ napsal o býčích zápasech, okouzlen i fiestou.

Ironií proti kritice

Po svém a s ironií čelil nejrůznějším kritikám stran své levicovosti, včetně účasti ve španělské občanské válce, kterou mu mnozí léta vytýkali.

Úryvek z dopisu pro senátora McCarthyho, nechvalně známého antikomunistu, je výmluvný: „Drahý pane senátore, značné množství lidí už začínáte unavovat a máte možnost stát se úplně neznámým člověkem… Přijeďte k nám a můžete zdarma a bez jakékoli publicity zápasit se starým kořenem jako já, kterému je padesát, váží 93 kilo a myslí si, že jste pěkná srágora a složil by vás na prdel, i kdybyste měl svůj nejlepší den… Hodně štěstí s tou lepší částí Vašich vyšetřování.“

Život je skvělý

Držitel Nobelovy a Pulitzerovy ceny žil naplno, měl čtyři ženy (kromě milenek) a tři syny. Přísně si hlídal své texty, u většiny zfilmovaných děl (Ostrovy uprostřed proudu, Komu zvoní hrana, Sbohem, armádo, Stařec a moře, Fiesta, Mít a nemít, Zabijáci, Vojákův návrat) byl spoluautorem scénáře. V jednom z dopisů příteli poznamenal: „Skutečný důvod, proč nespáchat sebevraždu, je ten, že člověk vždycky přijde na to, jak je život skvělý, když peklo pomine.“

2. července 1961 dohnali démoni i jeho. Jak se blízcí přátelé shodují, patrně kvůli fyzické nemožnosti dál psát šel a vpálil si kulku do hlavy.