Jubilejní výstava zemská Království českého – jubilejní proto, že navazovala na první průmyslovou výstavu v Čechách, uspořádanou v pražském Klementinu roku 1791 – narážela od samého začátku na tisíc a jeden problém. Kromě nepokrytého odporu německé části obyvatelstva, které akci vnímalo jako další záminku ke zrovnoprávnění Čechů v rámci rakouského soustátí, dělala organizátorům starost hlavně příroda.

V září 1890, tedy jen tři čtvrtě roku před tou velkou slávou, se přes Pražskou kotlinu přehnala povodeň podobná stoleté vodě, kterou jsme zažili v roce 2002. Část Karlova mostu byla zničena. A s ní vzala za své významná spojnice mezi centrem města a levým břehem Vltavy, kde už od března vyrůstaly základy budoucího výstaviště.

Víte, že? Deník posílil pozici nejčtenějších novin na trhu Zjistěte více o Deníku

Mezi pobořenými pilířemi byl s obdivuhodnou rychlostí vystavěn prozatímní dřevěný most. V severovýchodním cípu Královské obory, lidově zvané Stromovka, zatím dělníci zabrali 280 tisíc čtverečních metrů. Málo se ví, že výkopy odhalily zbytky pravěké osady, že tu byla nalezena skrčená kostra, bronzový srp a jiné poklady. 11. května započala stavba prvních čtyř budov, které doteď ohraničují zahradní parter před průčelím hlavního – Průmyslového – paláce.

Dominantě holešovického, přesněji bubenečského výstaviště tehdy ještě chyběla postranní křídla. Byla přistavěna na poslední chvíli rychlostí, jež ostře kontrastuje se situací po výbuchu kyslíkové lahve v levém křídle paláce v říjnu 2008. Zatímco spoušť vzniklou tímto požárem se ani po třinácti letech nedaří napravit a náklady na rekonstrukci šplhají ke dvěma miliardám, tenkrát vznikla obě křídla v řádu měsíců.

„Dělníci montovali železnou konstrukci v mrazu a silném větru,“ čteme v knize 100 let Jubilejní. „Nikdo nereptal, cíl byl jasný a bylo mu podřízeno vše. Na jaře roku 1891 pracovalo na výstavišti denně až 1200 dělníků. V dubnu stoupl jejich počet na 1500. 8. května se nad výstavou znovu shlukla mračna, skutečná i v přeneseném smyslu. Zbývalo ale ještě plných sedm dní a elánu neubývalo.“

Osvětlený Žižka

Češi svou výstavu mít chtěli a museli. A vznešená myšlenka poručila větru, dešti. „Český národ se spojil jako jeden muž ve snaze, aby výstava doznala velkorysého úspěchu,“ píše vystrašeně místodržitel Thun ministerskému předsedovi a podotýká, že ustavičné bojkotování ze strany Němců tomuto vlasteneckému nadšení jen nahrává.

Abychom ale pro samé ideje nezapomněli na zábavu: ti, kdo výstavní městečko vymýšleli, plnili nevídanými atrakcemi a zalidňovali pestrými postavičkami, především prožívali kouzelné dobrodružství. A jejich hravost nakazila ostatní, dospělé i děti. Z rozhlehlého prostoru horního a dolního výstaviště se na půl roku (od 15. května do 18. října) stala učiněná oáza. Místo, kam se obyvatelé metropole i statisíce přespolních chodili osvěžit, potěšit, uvolnit a zklidnit.

Z půvabného dílka Svatopluka Čecha Matěj Brouček na výstavě víme, že pohádkové pavilony, věnované jednotlivým průmyslovým a zemědělským odvětvím, poskytovaly spolu s exotickými „ochutnávárnami“ také ideální příležitost k setkání s mnoha přáteli a známými. Koho nebavilo brouzdat mezi exponáty, mohl zde posedět, popít, poklábosit.

Do jednoho takového stánku zavedl vynálezce František Křižík, jeden ze symbolů českého důvtipu, pár drátů a vysílal sem přímým přenosem představení z Národního divadla. Nevěříte? Křižík také nasvítil obřím reflektorem 22 a půl metru vysokou maketu jezdecké sochy Jana Žižky na pražském Vítkově (dnešní pomník tam stojí až od roku 1950).

Jeho majstrštykem se ale stalo kompletní osvětlení výstaviště včetně hlavní přístupové cesty – Veletržní ulice. Dále pak elektrická tramvaj, dopravující návštěvníky od stanice lanovky u zámečku na Letné až k osmimetrové vstupní bráně, zdobené znaky čtyřiceti českých měst. Srdce všech si potom Křižík získal oslnivou vodní fontánou, na svou dobu neskutečnou, která za zvuků hudby vrhala barevné proudy do výše 25 metrů.

To všechno dohromady proměnilo jubilejní výstavu v oživlou báji. U fontány se scházela takzvaná omladina, zpívaly se vlastenecké písně. V areálu se daly koupit výstavní noviny, jejichž zpravodajem byl (už těžce nemocný) Jan Neruda. Existovala i výstavní poezie, kterou měl na svědomí básník Bohdan Kaminský.

Dudáci a ašanti

„Kol Jiřího se prochází a denně čeká na ni,“ veršoval poeta s ironickým úsměvem, „na srdce svého královnu, na srdce svého paní. A ona přijde ke čtvrté, s ní mladší jdou dvě sestry a tatínek a maminka – je obrázek to pestrý!“ Jiřím se tu myslí socha krále Jiříka z Poděbrad, kterou bychom nyní našli – kde jinde než v Poděbradech. Tenkrát se ovšem tyčila na trávníku před Průmyslovým palácem.

Poblíž záhonů si mohli tatíček s matinkou na chvilku sednout a probrat s potenciálním nápadníkem, jaké má s jejich dcerou úmysly. Předtím však museli vhodit do sklápěcích mechanických židlí minci. Ano, i tento výdobytek přinesla jubilejní výstava.

Pavilony, v nichž se nacházely příslušné expozice, ladily svým charakterem s tím, co ukrývaly. Pavilon papírnictví odkazoval k původu papyrových svitků a měl podobu egyptského chrámu. Zahradnický pavilon obepínaly rostliny a uvnitř bylo možné najít třeba zmenšenou petřínskou rozhlednu, uvitou z bílých fial a rudých růží. (Dodejme, že i reálná rozhledna na Petříně je zmenšeninou: v poměru jedna ku pěti kopíruje pařížskou Eiffelovu věž.)

Do rybářského pavilonu se vcházelo přes opravdový rybník. K lesnickému pavilonu patřila roubená lesní chýše. Pavilon Klubu českých turistů s padacím mostem a vrátným ve středověkém úboru byl napodobeninou gotické brány Špička na Vyšehradě. Později ho přenesli právě do sousedství petřínské rozhledny. My ho známe jako zrcadlové bludiště.

Za další orientační bod sloužila návštěvníkům Česká chalupa s autentickým dudákem z jižních Čech. Ale výstava nabízela i American Bar, kde měl člověk typu Matěje Broučka vzácnou možnost setkat se s živým ašantem, jak se říkalo černým Afričanům. Když mu takový cizokrajný číšník naservíroval speciální koktejl Medvědí mléko, mohl si našinec připadat jako někde na Pobřeží slonoviny.

Ve Stromovce na akátu

Jako každá světová výstava i ta pražská v roce 1891 si připsala několik prvenství. Byly tu obří kusy kamene, obří homole cukru, obří sud, obří pyramida z rolí papíru, obří obraz Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým od malíře Václava Brožíka… Dal se tu poslechnout Edisonův fonograf.

S některými kuriozitami většina Čechů dosud neměla tu čest: ať už šlo o pravé kakao a čokoládu ve stánku firmy Van Houten, japonskou čajovnu, nebo třeba zakrvácený oděv, který měl na sobě místodržící Vilém Slavata, když ho roku 1618 při defenestraci vyhodili z okna Pražského hradu. Ve svém šlechtickém pavilonu tuto pamětihodnost vystavoval hrabě Černín.

V době konání jubilejní výstavy rovněž vznikla první česká fotoreportáž. Pořídil ji fotograf Rudolf Bruner-Dvořák během menší katastrofy, již způsobil neplánovaný odlet a následný pád balonu Kysibelka. Tento neforemný objekt, jehož sponzorem byl pan Mattoni, stoupal na laně do výše 300 metrů – odtud označení „balon captiv“, tedy „upoutaný“. Jednoho dne se ale utrhl, bohužel i s živým nákladem. Osazenstvo koše zazmatkovalo a shodilo pytle s pískem přímo na skleněnou střechu pivovarnického pavilonu.

„Holý cár se k zemi blížil, nikdo sobě neublížil, chvalme boha za ten div, neleť nikdo jaktěživ!“ zpívalo se pak na všech nárožích v oblíbené Žalostné písni o balonu Kysibelce. A mezi lidmi koloval ještě jiný popěvek začínající slovy: „Ve Stromovce na akátu visí balon na špagátu.“ Vynalézaví Pražané však okamžitě vyměnili původní výraz za lepší a městem se brzy nesla typicky česká halekačka: „Ve Stromovce na akátu visí prdel na špagátu!“

Pět nej z Jubilejní

Křižíkova fontána
Různobarevná skla barvila vodu pomocí světel a předváděla úchvatnou podívanou, kterou mohli večer co večer sledovat lidé až na Starém městě pražském.

Lanová dráha na Letnou
První lanovka v Praze vedla od řetězového mostu císaře Františka Josefa (dnešní dolní vyústění Letenského tunelu) k Letenskému zámečku, kde na ni navazovala tramvaj směřující do Královské obory.

Křižíkova elektrická dráha
První pražská elektrická tramvajová dráha byla soukromým podnikem vynálezce Františka Křižíka. Předtím, než zahájila provoz, jezdila Prahou pouze koněspřežná tramvaj.

Petřínská rozhledna
Roku 1889 se 363 členů českého Kulubu turistů vydalo na světovou výstavu do Paříže, kde je uchvátila Eiffelova věž. Klub se proto rozhodl, že v Praze zbuduje podobnou rozhlednu, jenže pětkrát menší.

Lanová dráha na Petřín
Postavilo ji a provozovalo Družstvo rozhledny na Petříně. Nádrž vagonu, který se nacházel v horní stanici, se vždy naplnila vodou. Díky tomu byl vůz těžší než vagon v dolní stanici, jenž byl tímto vytažen.