„Už nemají jiskru v oku. Přírodní národy zmizely. Zakázal bych k nim vstup všem misionářům, turistům, těžařům a obchodníkům," říká 44letý spisovatel Josef Formánek, který novinku představil v českobudějovickém Domě U Beránka a na Jihočeské univerzitě. S Josefem Formánkem jsme hovořili o jeho novém románu Syn větru a Prsatý muž, ztracených rájích, útěcích i zenové flétně

Jste zklamaný, jak váš milovaný svět šamanů mizí. Přetavila se tahle deziluze v jiný pocit?

Najednou nemám moc chuť cestovat. A kmen Mentawaj budu mít v Malé Tatimerzi, kde bydlím. Své oblíbené místo budu mít ve svém srdci. Procestoval jsem celý svět, abych ten svůj vysněný našel v sobě.

Jeden Mentawajec vám ukazoval pohřeb maminky, který si natočil na mobil. Máte jiný podobný zážitek, který jste do knihy nedal?

Jednou jsem se ptal Dalibora Nesnídala, který knížku ilustroval: kde je šaman? A on říká: dívá se na kolumbijskou telenovelu. To bylo komické, i když člověk nevěděl, jestli se má smát, nebo brečet.

Popisujete příznaky ztraceného ráje. Je vůbec možnost, jak ztracené ráje neztrácet?

Přírodní národy zmizely. A jestli v Amazonii nebo na Papui Nové Guineji nějaké zůstaly, tak jsem pro je nekontaktovat, protože naše civilizace si od nich stejně nic nevezme. Jsme tak hloupí a strašně arogantní, že jsme byli schopni asimilovat Eskymáky dřív, než jsme se od nich naučili schopnost přežít v padesátistupňovém mraze. Dokázali jsme zničit pouštní kmeny, aniž bychom se od nich dozvěděli, jak lze přejít poušť bez vody. Mentawajce zlikvidujeme, aniž bychom zjistili, jaké rostliny jsou léčivé. Ztratili jsme jejich legendy, aniž bychom je někam zapsali. O co jsou cennější české nebo francouzské legendy než mentawajské?

To by znamenalo zakázat vstup turistům.

Já sám jsem napomohl tomu, co dělají těžařské společnosti a misie. Jenom tím, že tam člověk je. Nejlepší by byla rezervace. Ať se každý rozhodne svobodně, jestli chce žít ve světě, kde jezdí kouřící krabice a létají smradlaví ptáci po obloze, nebo jestli chce žít po svém jako jeho předkové. Jsou to svobodní lidé, žádná zvířátka, která musí být zavřená. Ale zakázal bych vstup všem misionářům, turistům, těžařským společnostem, obchodníkům. Nekompromisně, i když už je 12 hodin a pět minut.

Z generace lovců a sběračů skočili na Siberutu rovnou do rozjetého 21. století. Ilustruje to kluk, který volá: money, money, money. Jsou právě peníze silou, která mentawajskou kulturou otřásla nejvíc?

Určitě. Najednou se změnily poměry ve společnosti. Lidé už nemají jiskru v očích. Dřív si nezáviděli. Každý měl stejnou chýši, stejný luk a šípy a teď, jak má někdo víc a někdo míň, vidím, jak mají prázdné pohledy. Dívají se na televizi…

Šamanovi závidí, že má hodně prasat… Jedna kapitola má název Pralesní démon. Jaký je Josef Formánek pralesně démonický?

Můj kamarád a ilustrátor knížky mě iritoval tím, že když jsem se převlékl do šamanského úboru s bederní roušku, čelenkou a peřím, smál se: to je pohled pro bohy, to mi nikdo neuvěří! Já mám touhu zjistit, co je za oponou, skutečně mě zajímalo, jestli existuje svět duchů, jestli dokážu vyletět ze svého těla. Zažil jsem podivné věci, které mě uvtrzují v tom, že něco mezi nebem a zemí existuje, ale šamanské zkoušky jsem nesložil, takže jsem se šamanem nestal.

Hlavní hrdina je zvyklý utíkat…

…postava Davida Zajíce je cílená. David proto, že jsem po dědovi částečně Žid, a Zajíc proto, že neustále utíkám. Jakmile je problém, uteču. V hospodě se každému postavím a poperu se, ale jakmile je problém v rodině nebo v práci, tak utíkám, snažím se ho vytěsnit nebo od něho odjet pryč. Cesty na Siberut byly možná útěky. Mám pocit, že někdy v minulosti jsem žil jako lovec a sběrač, že do mentawajského světa patřím. Jezdil jsem tam najít ztracený klid: tady vidíte, jak si klepu nohama, jsem nervózní, ale tam jsem naprosto stoický a vyrovnaný člověk, který nepotřebuje žádný alkohol.

Ale nezůstal jste tam.

Nemůžu tam zůstat, protože tady mám dvě dcery a jsem závislý na svých blízkých. Opravdu miluju své dcery, pro mě je to nejvíc. Mentawajci říkají, že děti jsou největší hodnota, kterou máte. A já bych bez nich nemohl být.

Jak vaše knihy přijímají vaši blízcí? Zhusta o nich nepíšete zrovna idylicky.

Většinou dělají, že to nečetli, anebo vyčítají. Já ale říkám: sorry, máte smůlu, že žijete s člověkem, který píše příběhy. Promiňte, jsem zloděj příběhů a do knížky dám, co chci já, ne co chcete vy. Jeden můj blízký mi říkal: proč jsi nenapsal, že jsem hodný člověk? Já mu říkám: někdy jsi třeba byl zlý člověk. Ztrácím hodně příbuzných a kamarádů, ale někteří mi ještě zůstali. Při psaní ale nemůžete brát ohled na kamaráda ani na maminku: vy jste bůh ve svém příběhu.

Ze zážitků na Siberutu mě zaujal i záchvat tropického šílenství. Je jeho příznakem to, že jste zničehonic vyskočil ze zaoceánské lodi?

Staly se mi tam opravdu podivné věci. Napsal jsem asi víc, než bych chtěl. Asi jsem se tam pod vlivem šamanských zkoušek zbláznil. Slyšel jsem hlasy, měl jsem pocit, že letím pryč ze svého těla…

Kdy ty stavy pominuly?

Když jsem sundal tenhle červený náramek. Ale v Čechách jsem neodolal a zase jsem ho nasadil, abych měl spojnici se starým Siberutem, který už možná zmizel. Naštěstí zaklepu to se mi ty stavy zatím nevrátily. Asi nastoupil jiný démon.

Náramky a korálky nosíte proto, aby vás chránily před zlými duchy. Máte pocit, že to funguje?

Můj anděl strážný musí být hodně unavený. Ve spoustě špatných situací, do kterých jsem se dostal, nade mnou držel ochrannou ruku. Nechci to zakřiknout, protože jsem pověrčivý, ale mám pocit, že nade mnou někdo stojí. Občas se sám, vlastním přičiněním, dostanu do situací, kdy mě třeba obstoupí hejno patnácti indických dětí, jsou agresivní a chtějí peníze. Je vám blbé se prát s děckama a vím, že tolika dětem z chudinských čtvrtí bych se neubránil. V Mexiku na mě v horách mířil jeden indián puškou a říkal, ať mu dám foťák. Já nemohl, protože to pro mě tenkrát jako pro novináře byl velký majetek. On říkal, že mě zastřelí. Nezastřelil…

V příběhu citujete kamaráda, který se vás ptal, zda lidé nechtějí slyšet jen pár vět, které můžete opakovat dokola. Snažíte se tomu při psaní vyhýbat?

Je jasné, že některé myšlenky se musí opakovat, protože jinak bych popřel sám sebe. To proto, že se nemohu měnit, jsem pořád Josef Formánek a zůstanu jím. Všechny mé knížky jsou o hledání smyslu života.

Nová kniha Josefa Formánka, Syn větru a Prsatý muž.Kus Siberutu se vám asi povedlo přenést do Malé Tatimerzi, kde žijete. Jak vypadá váš psací proces?

Jsou to rituály. Musím si zapálit svíčku, sednu si k oknu a pustím muziku. Pak někdy čekám i dva tři dny, než se ten vlak rozjede a film rozběhne. A to jsou nejkrásnější okamžiky psaní, srovnatelné se sexem. Člověk se sám směje, dojme nebo má husí kůži. Okamžiky, kvůli kterým stojí za to psát. Stačí mi vidět srnky na louce pod námi a najednou vidím příběh. Potom musím strašně rychle psát, protože ten film rychle zmizí. I když psaní samo o sobě je osamělá, smutná činnost.

Jak se samotou bojujete?

Mám své démony.

Jakou muziku jste poslouchal, když jste psal?

Zenovou flétnu.

A Damien Rice, který letos zazářil na Colours of Ostrava a jehož v knize zmiňujete?

Toho poslouchám, když mám depku nebo když chci být sám pro sebe, někde zalezlý. Je příjemně sentimentální. Kritici mi vyčítají, že jsem zbytečně emocionální a patetický, ale já bohužel takový jsem a nemůžu psát jinak.

Syn větru a Prsatý muž je čtení smutné i nadějné. Jak byste pojmenoval váš výsledný pocit ze Siberutu? Smíření?

Beru stav světa takový, jaký je. Chci se snažit přestat trápit věcmi, které se mi dřív zdály důležité a dnes se mi zdají směšné. Jsem starý šedivý vlk, už nemám kdy ztrácet čas s lidmi, se kterými nechci. Nemyslím to arogantně: jsem ve fázi, kdy se dívám na film, a když mě přestane bavit, vypnu ho. Čtu knížku, přestane mě bavit, odložím ji. Dřív bych ji dočetl, film dodíval.

Podobně dnes sbíráte pocity, zatímco dřív jste sbíral věci. Jaké pocity jste nasbíral během jihočeského křtu knihy?

Že ještě naštěstí existují lidé, které zajímá osud přírodních národů. A zároveň jsem měl moc hezký, nepřenositelný pocit spojenectví se svými čtenáři. Všem, co přišli, děkuji! Bylo to milé setkání.

V knize naznačujete, že to byla vaše poslední návštěva Siberutu. Ale při besedě na Jihočeské univerzitě jste řekl, že se tam ještě podíváte. Jak to tedy je?

Ráno se probudím a pokaždé jsem překvapený, že na sobě vidím mentawajské tetování. A říkám si: tak se mi to nezdálo. Mám pocit, že jsem tam kdysi dávno žil. A i když teď je pro mě ostrov zklamání a smutek, stejně mě tam pořád něco táhne. Asi se tam vrátím. Nikdy neříkej nikdy.