Kliknutím zvětšíteDosud jste byl známý především jako znalec díla písničkáře Karla Kryla. Jak došlo k tomu, že jste se pustil do fotografování a popisování české krajiny?
Začal jsem chodit na pravidelné procházky, abych měl pohyb. A po nějaké době jsem si občas vyfotil mobilem nějaké zákoutí v přírodě, abych si ho třeba jednou mohl připomenout. Sem tam jsem nějakou fotku dal i na Facebook. Postupně na ty fotografie reagovalo čím dál více lidí. Říkali mi, že ty záběry mají zvláštní atmosféru a že je z nich cítit klid. Přitom ty snímky vznikají nejčastěji za pochodu či ve spěchu, než mi do obrazu vjede auto nebo někdo vstoupí. Lidské postavy mám na fotkách jen výjimečně – buď nebyla jiná možnost, nebo naopak dodávají výslednému obrazu další rozměr.
Neměl jste Čechy nachozené a naježděné už předtím, právě v souvislosti se svým krylovským bádáním? S tímto umělcem je přece spojena pěkná řádka zajímavých míst.
Objevování různých míst mě přitahovalo vždycky, myslím, že jsem to zdědil po mámě. Nikdy mě ale nenapadlo, že by z toho mohly být fotografie, o které by někdo stál, a že bude lidi zajímat to, co vidím. Intenzivně se tomu věnuji v podstatě poslední čtyři roky – od doby, kdy jsem dokončil knížku o knihtiskařích Krylových. Do sedmnácti let mě nejvíc bavil pravěk, chodil jsem do lomů za zkamenělinami a nasbíral po antikvariátech několik tisíc knih na téma geologie, paleontologie a paleoantropologie.
Pak jsem se třicet let věnoval Karlu Krylovi, a i v tom případě jsem vybudoval rozsáhlý archiv. Teď jezdím, chodím a fotím. Pokud mám sílu, stihnu toho za rok opravdu hodně. Na internetu to pak vypadá, že jsem stále na cestách. Ale není to pravda, chodím do práce a ven se dostanu hlavně o víkendech. Navštívím šest sedm míst a na každém udělám kolem třiceti fotek. Zveřejňuji je postupně, takže jsem jakoby pořád na cestě, ovšem toliko virtuálně. Za uplynulý rok mám v zásobě asi dvanáct tisíc fotek.
Vaše knížka se jmenuje Znovuobjevené krásy Čech. Měl jste při práci na ní opravdu dojem, že přinášíte něco nového? Já mám čím dál častěji takový marný pocit, že se už tady kolem nic moc objevit nedá.
Jsem přesvědčen, že drtivá většina lidí o místech, která jsem do knihy vybral, buď nemá tušení, nebo je nenapadlo podívat se na ně jinýma očima. Obecně známým místům se v knize vyhýbám – všechna, bez výjimky, byla objevem i pro mě. Opomíjený, ale památkami a přírodou bohatý severozápad Čech jsem si zamiloval, snad je to z knížky cítit.
Kde se cítíte nejlépe?
Posledních několik let v Krušných horách, které jsou dnes překrásné – úplně jiné, než jak si je mnozí pamatují z osmdesátých let 20. století, kdy je stíhala jedna ekologická katastrofa za druhou. A v Českém středohoří, rozmanitost sopečných skal je tam neuvěřitelná, žádný podobný kraj u nás není.
Severozápad je unikátní i z jiných důvodů, kupříkladu nikde jinde u nás není na tak malém prostoru tolik zajímavých historických měst. A téměř z každého je to jen skok do Českého středohoří a Krušných hor. Kombinaci památek a přírody považuji, když mám volno, za ideálně strávený den. K vidění je tam toho tolik, že je pro mě vždycky obtížné přestat s přesuny na další a další místa. Neumím tam venku moc odpočívat, ale mám v plánu se to časem naučit.
Na Holém vrchu u Hlinné v Českém středohoří
Vaše publikace je založena na obrazovém materiálu. Jak dlouho dokážete čekat na správný záběr?
Na většinu záběrů nečekám vůbec. Občas pár minut, než se schová nebo objeví za mrakem slunce. Delší dobu jsem čekal jen několikrát.
A který snímek vás nejvíce potrápil?
Při focení mě nejvíc trápí parkující auta a ulice naprosto přehlcené dopravními značkami, v tom jsme u nás opravdu mistry. Tyhle věci mi dokázaly zkazit hodně fotek. Kolikrát to kvůli parkujícím autům vzdám a jdu jinam.
Já když se toulám a snažím se mobilem či fotoaparátem zaznamenat nějaký magický moment, soulad, nečekanou konstelaci, tak leckdy kapituluju s tím, že něco se prostě zachytit nedá. Připadáte jste si na svých výletech podobně?
Naštěstí se mi to nestává často. Občas to opravdu nejde, především u vzdálených pohledů do krajiny. Pokud fotím například kostel, snažím se ho obejít ze všech stran, dokud nenaleznu ten nejlepší pohled. Kostely, a dokonce i prostranství kolem nich, jsou bohužel mnohdy nepřístupné.
Po východu a před západem slunce se samozřejmě fotí nejlíp, světlo není tak ostré. To se mi ale poštěstí málokdy. Snažím se tedy zachytit to nejlepší, čeho jsem v danou chvíli schopen. Fotím převážně mobilem, fotoaparát by mě omezoval v pohybu. Navíc s dnešními mobily se dají vytvářet působivé fotografie i proti odpolednímu slunci.
Nestala se z vašeho koníčku časem závislost? Kniha je hotová, ale já bych se vsadil, že s tím pravidelným putováním nechcete a nemůžete přestat.
Domnívám se, že pohyb a pobyt na čerstvém vzduchu jsou zdravé, takže doufám, že s tím hned tak nepřestanu. Za to objevování, které mi naše země umožňuje a které mě na tom vlastně nejvíc baví, jsem nesmírně vděčný.
Při psaní komentáře jste volil osobní přístup. Není to suché povídání, ale subjektivní popis cesty s úvahami o tom, kde se nejlíp kouká na řeku, kam si člověk může v klidu sednout, když chce v klidu rozjímat. Chtěl jste napsat průvodce, nebo jste šel naproti určitým náladám?
Knížka zároveň obsahuje spoustu zajímavostí a faktů, musel jsem prostudovat velké množství literatury. Internet byl ten nejmenší zdroj, většinu jsem našel v knihách, novinách a časopisech. Seznam literatury, otištěný na konci, obsahuje jen to nejdůležitější, víc by se tam ani nevešlo.
Záměr byl přinést současně i můj pohled, pokusit se čtenářům sdělit, jak na mě ta místa působila, a dělat jim na cestě průvodce. To byl návrh nakladatelství, já osobně bych se v knize nejraději vyskytoval co nejméně – tak jako v těch předchozích. Ale snad jsem po delším hledání našel způsob, jak se s tím vypořádat, a musím říct, že dneska jsem rád, že texty vznikly v této podobě. Z nakladatelství mi vzkázali, že jestli bylo mým záměrem, aby se lidé na ta místa vypravili, tak je to napsáno opravdu dobře. Lepší recenzi jsem si nemohl přát.
Srdov, Oblík a Raná z Brníku v Českém středohoří
Máte raději místa, kterých se člověk moc nedotýká, nebo ta, která zvelebil?
Prakticky za každým kouskem téhle země je člověk. Sází stromy, udržuje pastviny, aby nezarůstaly, ochraňuje krajinu před průmyslem a zástavbou. Jindy ničí to, co lidé před ním budovali stovky let. Severozápad je plný zničených památek po Němcích, ale to, co se v poslední době podařilo uchránit před zkázou, patří k tomu nejlepšímu, co u nás kdy bylo vytvořeno.
Zarůstající ruiny mohou působit romanticky, ale pokud se z nich staly zříceniny během posledních sedmi desetiletí, jde z toho na mě spíš smutek. A nesmírně si vážím každého, kdo nějaký starý dům nebo kamennou zeď před zničením zachrání. Takoví lidé přibývají, v tom je opravdový kus naděje, pro severozápad Čech i pro nás.
Předpokládám, že když už jste s tím jednou začal, tohle nebude vaše poslední kniha vlastivědných procházek. Připravujete druhý díl?
Zůstalo mi šest kapitol, které se nakonec nevešly. Všechny jsou z jižního okolí Prahy. Tak uvidíme. Taková knížka je práce minimálně na dva roky, a já teď ve volném čase raději chodím a fotím, než píšu.
Co se týká vašeho letitého zájmu o život a tvorbu Karla Kryla, tam už jste s výzkumem skončil?
Možná časem něco zase doplním do těch dvou knih, které už vyšly. Myslím, že žádná další publikace ode mě na toto téma už není potřeba.
Kam se vydáte, až skončí náš rozhovor?
Do Českého středohoří. Těším se, že tam strávím noc a pokusím se zachytit krásu, která mě tolik přitahuje.
Vojtěch Klimt
Spisovatel, fotograf. Narozen roku 1973 v Praze. Zaměstnán v IT vývoji České spořitelny. V roce 2020 održel hlavní cenu nadace Český literární fond. Od roku 2019 se intenzivně věnuje mapování přírodních a památkových pokladů České republiky.
Vojtěchova matka Věra Klimtová byla výtvarnicí a kašérkou v Československé a později České televizi. Otec Miroslav Klimt, narozen v obci Karlštejn, pracoval jako ošetřovatel slonů v ZOO Praha. Jeho rozsáhlé herbáře jsou uloženy v Botanickém ústavu Univerzity Karlovy. Prapraděd Václav Blažek velel jedné z hasičských jednotek při hašení Národního divadla. Vojtěchovým vzdáleným předkem je i jazykovědec Josef Jungmann.
V letech 1991–2021 zastával Vojtěch Klimt funkci předsedy Klubu Karla Kryla. Obecně je znám jako možná největší znalec života a díla tohoto písničkáře u nás. V nakladatelství Galén vydal kritikou vřele přijaté knihy Akorát že mi zabili tátu: Příběh Karla Kryla (2006) a Poddat se nemíním: Příběh knihtiskařů Krylových (2019). Knihu Znovuobjevené krásy Čech (Cesta na severozápad) mu v roce 2023 vydalo nakladatelství CPress.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
