Mělnický deník měl možnost exkluzivně pohovořit v zákulisí s Richardem Genzerem a Danielem Danglem.

Hrajete Partičku už takovou dobu, ještě vás to baví?

Dano: Pořád nás to baví. Je to takový jedinečný projekt. Když hrajete divadlo, máte přesně dané, kam půjdete, co budete říkat a už dopředu se dá odvodit, čemu se diváci budou smát. U partičky to tak nefunguje. Tady je každé představení jedinečné. Nikdy nevíte, co od toho partnera na jevišti můžete čekat. Já vlastně jiný takový projekt neznám, tohle nabízí právě 
ta improvizace.

Dokážete už dopředu odhadnout, co ten druhý na tom jevišti udělá?

Dano: To je na tom právě to geniální, nikdy nevíte, jak ten druhý zareaguje. Vždycky, když čekáte, že se něčeho dočkáte od kolegy, tak se toho vlastně nikdy nedočkáte. Proto nás to pořád tolik baví. Je to pro nás stále nové a pořád nás má co překvapovat. Je to opravdu velká sranda.

Je rozdíl mezi představením v divadle, nebo když točíte pro televizi?

Dano: Je to každé úplně jiné. V divadle nepociťujeme ten stres z kamer. I publikum je jiné, než když se točí do televize.

Jak často obměňujete kostýmy a rekvizity? Vědí herci dopředu, co tam najdou, nebo se jen přehrabují a čekají, co je napadne?

Dano: Snažíme se to trochu upgradovat, ale moc se to nedaří. Každý měsíc se to alespoň lehce pokoušíme obměňovat. Něco přibude do rekvizit nebo něco odstraníme, ale není to podstatné, protože se v tom stejně pořád přehrabují a berou si, co je inspiruje.

Zažil jste nějaký opravdový trapas v rámci Partičky?

Dano: Jednou se mi stalo, když jsme hráli v Telči, tak jsem byl už úplně zmagořený a řekl jsem, že jsme rádi, že můžeme být v Hradci Králové. To byl asi největší trapas. Lidi na mě začali pískat, tak jsem se to snažil otočit v žert.

Geňa: Když se stane nějaký trapas, je to právě ta legrace. Je výhodou, že my se trapně cítit nemůžeme. Jediného, čeho se bojím, že mi na jevišti prasknout kalhoty a bude mi vidět do rozkroku. Ale všechno, co je trapas, tak se vlastně povedlo.

Z hlediska češtinářského máte, Richarde, poměrně složité příjmení. Jak vás lidé oslovují? Říkají vám pane Genzře, nebo pane Genzere?

Dano: Myslím, že proto mu všichni říkají Geňo.

Geňa: Vypadá to jako německé jméno, ale táta mi říkal, že je to polské jméno. Všichni mi říkají pane Genzere. Já nevím, jak je to správně, ale říkají mi Geňo nebo Richarde, a to mi stačí.

Hádají se chlapi z Partičky mezi sebou?

Geňa: My se hádáme jen na jevišti nebo se spíš dohadujeme, jinak musím říct, že jsme v soukromí kamarádi. My jsme všichni jednoho pohlaví a není mezi námi žena, tak se nemáme proč hádat.

Scházíte se i v soukromém životě?

Geňa: Nescházíme se, jen když má třeba někdo premiéru nebo hraje, tak ty ostatními pozve. Ale většinou spolu neslavíme ani narozeniny. Spíš někdo řekne: Mám narozeniny, tak si na mě dejte panáka. Ani dárky si nedáváme. Jsme velcí kluci a na Ježíška už nevěříme.

BARBORA WALTEROVÁ