Krásnou kulisu jim vytvářejí i použité hudební úryvky. Zážitek z poslechu tak může být v začátku turistické sezony vítaným návodem k návštěvě našich národních kulturních památek.

Jan Kanyza už v minulosti propůjčil svůj hlas povídkám od oblíbených autorů, jakými jsou Karel Poláček či Eduard Bass, nebo detektivním příběhům Stephena Kinga Pan Mercedes a Právo nálezce. Když dostal nabídku načíst báje a legendy vztahující se k českým a moravským hradům a zámkům, neváhal.

„Oslovil mě Alan Piskač, producent mluveného slova vydavatelství Supraphon, pod jehož hlavičkou vyšly i Povídky s úsměvem, zahrnující literární lahůdky z pera Karla Čapka, Karla Poláčka, Eduarda Basse a Mileny Jesenské (s Janem Kanyzou je načetli Josef Somr a Tereza Bebarová). Nebylo co řešit, nabídku jsem rád přijal, protože se mi s Alanem pracovalo velice hezky. Jsme naladěni na stejnou notu, ač jsme generačně každý jinde,“ vypráví herec a malíř.

Podílel jste se s ním na výběru oněch třiatřiceti pověstí?
To ne, jedná se čistě o Alanovu volbu. Jeho záměrem bylo, aby se jednotlivé legendy vztahovaly k různým místům a ve výsledku na CD pokryly celou naši českou kotlinu. Jejich autory jsou Josef Pavel, Adolf Wenig, Jiří Svoboda, Karla Bufková-Wanklová a můj otec, Jaroslav Kanyza.

To vás muselo potěšit. Existuje nějaká jiná nahrávka s pověstmi vašeho tatínka?
Neexistuje. Otec byl kantor, ale zabýval se psaním a historií. Napsal dvě historické knihy: Helfštýnské pověsti o založení hradu Helfštýna, o jeho obyvatelích a o podivných tajemných příhodách, které se na hradě udály, a V městě kardinálově, odehrávající se v pobělohorské době v Lipníku pod Helfštýnem, což je mé rodiště. Své práce uveřejňoval v nejrůznějších sbornících, Spolku českých bibliofilů, jehož byl členem. Kamarádil se s lidmi, jako byli například Václav Renč, Otto Babler… Ti všichni k nám chodili domů – spoustě věcí, o kterých mluvili, jsem tehdy nerozuměl, ale bylo mi příjemné je poslouchat. Jejich povídání jsem si dával do souvislostí teprve až časem.

33 pověstí o hradech a zámcích.Pro sebe jsem si na CD našla pověst o lípě neviny na hradě Buchlov, tou „vaší“ je tedy ta o plané hrušce, pocházející z Helfštýna…
Ano, mám k ní osobnější vztah, už vzhledem k výše zmíněnému. Ale i ty ostatní jsou zajímavé. Obecně se dá říct, že mám legendy rád – ne skandály. Mnohdy jsou totiž legendy pravdivější než skutečnost. A jestli ne, jsou rozhodně půvabnější.

Chováte si k rodnému kraji silné pouto?
Nostalgie na mě padá zřídka, nejvíc samozřejmě ve chvílích, když se ponořím do vzpomínek z dětství – takové koupání v Bečvě nebo výlety na Helfštýn byly v létě na denním pořádku. Postupně ale mé pouto k rodnému kraji přebily události, které mě v mém barevném životě potkaly. Když už jsem ale mluvil o nostalgii, pocítil jsem ji při nahrávání zmiňované audioknihy ve studiu DAMU – připomnělo mi to studentské časy v radostných šedesátých letech. Všichni jsme měli ramena, hovořili jsme o svobodě a o demokracii, naivně jsme si mysleli, že když nastalo určité uvolnění v kultuře i politice, otevřou se nám dveře do světa. Jenže ony se nám zabouchly přímo před čumákem. Na pěkně dlouho.

Teď už naštěstí tu možnost cestování máme, svobodu máme taky.
Ano, jen se s ní naučit zacházet, to je ten problém. Svoboda není něco, co je automaticky dáno. Občas ji hledáme tam, kde bychom neměli, ale to se pouštím do spekulativních úvah, což bych nechtěl.

Máte vlastně cestování, výlety rád? A třeba právě do míst, k nimž se pověsti vztahují?
Už ne, protože jsem zlenivěl a zpohodlněl, což je dáno věkem. Ale míval jsem rád momenty, kdy jsem někam vyrazil, a ačkoli jsem si stanovil cíl předem, sjel jsem z hlavní silnice za něčím, co mě zrovna upoutalo. Na můj výletní způsob jízdy by se dala použít filmová hláška - „pane doktore, vy jste se zase kochal“. Ale ne až tak do důsledku, protože automobil zůstal vždycky celý.

Ještě se mi od toho cestování nechce. Pořád pracujete v ateliéru, který máte ve Francii?
Mám, ale je to dálka, skoro 1700 kilometrů. Dřív jsem si tam autem vozil materiál, plátna a barvy, abych měl zásobu a nemusel tolik utrácet přímo v místě. Hlavně jsem tam jezdil na delší dobu, takže jsem neměl pocit turistů, že musím během pár dní stihnout, co se dá, a utrmáceně pak zase balit kufry domů. To byla velká výhoda. Ale dnes se musím už trochu přemlouvat, abych se vydal na tak dlouhou jízdu autem. A létat odmítám.

Proč zrovna Francie?
Vždycky mě to tam táhlo. Měl jsem tam dost známých i kamarádů… A mám vlastně dodnes. Stejně jako Francie mě baví i Itálie, po všech stránkách – ať z hlediska historie, umění, kultury, tak i krajiny a kuchyně… To všechno pro mě hraje roli.

Jste člověk mnoha činností. Dá se říct, která u vás převažuje?
Žádná. Všechny jsou natolik provázány, že mi dohromady přijdou jako jedna. Akorát se liší vyjadřovací prostředky. Hlavně – nechci říkat, že jsem se rozhodl něco odsunout či upřednostnit, protože by to mohlo vyznít jako program. A já nemám rozvrhy hodin rád, natož programová prohlášení. Člověk prostě musí něco dělat, aby se mu nezkrátily žíly, aby nezlenivěl definitivně. To je celé.

Takže se ani neodvážíte hádat, zda dojde na další načítání legend, kterých jsou mraky?
Neodvážím, ale to ještě neznamená, že k tomu nemůže dojít. Určitě bych se nebránil. Ale víte, co? Překvapilo mě, že audioknihy zaznamenávají u posluchačů zvýšený zájem. Moc jsem jim totiž nedůvěřoval. Říkal jsem si: kdo si pustí desku s několikahodinovým vyprávěním? Když jsme si kdysi sedli k rádiu, protože nebyla televize, mělo to svůj půvab. Ale v dnešní době nejrůznějších mašinek, Facebooku, Twitteru a nevím, čeho všeho… No, mýlil jsem se.

Žijete v Praze – máte nějaké své oblíbené místo a s ním spjatou pověst?
Za mého mládí měla ještě Praha svá tajemství, až meyrinkovská… Bavilo mě chodit na místa podle pověstí Jiráska či Wintera. Dnes už to neplatí, Praha ztratila svou magičnost. Při dobré vůli se snad dá vysledovat nad střechami budov. Když ale vyrazíte do ulic, čeká vás tlačenice turistů. Dříve tam normálně bydlívali lidé, staří usedlíci. Masový průmysl přináší peníze, ale za jakou cenu? Zničil mnohá města i místa na naší planetě a z nich vyrůstají pouze kulisy jakéhosi Disneylandu namísto originálu.