Proč jste se rozhodl uspořádat svou první fotografickou výstavu zrovna v Hradišti?

To já ne, to rozhodla tady paní Marie (ukazuje na kunsthistoričku Galerie Slováckého muzea Marii Martykánovou).

Vy se spolu znáte?

Ano, přes tetu mojí ženy. Takové různé rodinné sítě. Byl jsem k tomu po zhruba dvě léta přemlouván. Moc se mně totiž nechtělo.

Proč?

Neoplývám zrovna ambicemi vystavovat. Jsem teď navíc časově velmi zaneprázdněn. A těch dat a negativů, to je strašná spousta času se tím vším prohrabat a pro něco se rozhodnout. Jestliže fotografování neberu příliš vážně, není snadné nějakou výstavu uspořádat. Vím jen, že její téma chci opřít o přístroj zvaný camera obscura, to je moje libůstka.

Kolik fotografií tady veřejnosti ukážete?

Nevím, něco jsem teď přivezl a uvidíme, jakým způsobem stěny galerie zaplníme. Zděsil jsem se toho, jak je sál obrovský a že budu muset navyrábět zvětšeniny. Pak jsem se ale rozhodl pro vystavení většího počtu menších obrázků. Nejsou to po výtvarné stránce zase takové skvosty, abych je mohl zvětšit na metr krát metr.

Snímky pořizujete krabičkou od sirek, camerou obscurou, podomácky upravenými starými fotoaparáty. Přístroje jste si vyráběl sám, nebo sehnal po bazarech?

Vyrobil jsem je sám. Podívejte. Tato dřívka jsem si nechal nařezat a sešrouboval je. Dal jsem tam papír, pak vypil jedno plechovkové pivo, z něj vystřihnul plíšek na primitivní uzávěrku, proděravěl, přidal černý pytel a bylo hotovo (názorně ukazuje na dřevěné krabici, kterou fotografuje). Hlavně mě baví chodit s tím po Praze a fotit. Jednou jsem šel městem do divadla na zkoušku a všiml si jedné pěkné kašny v Náprstkově muzeu. Říkal jsem si, že ji blejsknu. Expoziční doba u tohoto přístroje trvá tři minuty i více, takže jsem ho postavil a začal fotit. Procházející lidé si začali myslet, že jsem terorista, který chce odpálit bombu. Pochopení jsem nenašel ani u z muzea vyběhnuvšího vrátného. Po vysvětlení situace mě napomenul, že zde není dovoleno fotografovat. Tak jsem ho přemluvil, že když už jsem s fotografováním začal, abychom ještě potřebné dvě minuty počkali. Těch příhod mám povícero. Nejsou extrémně vtipné, ale mě prostě baví, když lidé na mé přístroje hledí jako tele na vrata.

Není v tom jistá míra exhibicionismu? Chcete se v záplavě digitálních zrcadlovek odlišit krabičkou od sirek?

K sirkám mám zase jiný příběh. Divadlo Na Zábradlí před několika lety slavilo výročí padesáti let od založení a mě přepadl podnikatelský záměr. Ve stejnou dobu totiž slavil nějaké výročí také známý výrobce zápalek Solo Sušice. Já jsem se rozhodl, že na krabičku od sirek nafotím všechny herce z divadla, což trvalo hodně dlouho. Všechny jsem usadil a každému řekl, ať se tři minuty nehýbe. Je to poměrně dlouhá doba, meditovali bez hnutí takovým způsobem, až jsem musel opustit místnost, protože jsem učurával smíchy. Nicméně obrázky se podařily. Pak jsem kontaktoval ředitele Solo Sušice s nabídkou. Budeme vydávat divadelní kalendář s obrázky vyfocenými jejich krabičkami. Naznačil jsem jejich možné sponzorské možnosti. Po dvou telefonátech a třech e-mailech jsem se však odpovědi nedočkal. Asi za tři týdny jsem si přečetl v novinách, že výroba sirek v České republice skončila. Byla přesunuta do Indie. Z marného podniku alespoň zůstaly obrázky, z nichž bych tady některé rád vystavil. Vždyť ti lidé tomu věnovali tři minuty života, to není málo.

Jaká témata vyhledáváte? Všiml jsem si, že se zaměřujete převážně na architekturu a lidi.

Docela rád fotím lidi a divadelní zákulisí, nezaměřuji se ale na nic speciálního. Architektura je pro cameru obscuru vhodným objektem, protože se nikam nepohybuje. Baráky stojí, takže můžete exponovat klidně i čtvrt hodiny. Vůbec nejdelší expozici jsem nastavil v divadelním baru, celých 16 hodin. Není v tom ale žádná práce, prostě odklopíte krytku a jdete pařit. Ráno se probudíte s kocovinou a vyvoláte fotku.

Spíše tedy fotografujete, když zahlédnete něco zajímavého, nebo dáváte přednost uceleným kolekcím? V čem se víc vyžíváte?

Občas se rozhodnu, že nafotím nějakou sérii, ale nejsem v tom důsledný. Musím poznamenat, že mám rád analogovou technologii vůbec. Je to práce s materií a jakási forma relaxování, trávení času potmě a v tichu.

To je tedy ten důvod, proč dáváte přednost snímkům z camery obscury před digitálními desítkami megapixelů?

Mně ta camera obscura pořád přijde jako nějaký zázrak. Ten přenos světla na světlocitlivý materiál. Její princip pořád někomu vysvětluji, a vlastně ho nechápu. Člověk něco vidí a je schopný obraz zachytit. Existuje nějaká dírka. Temný prostor za ní, světlo a objekt před ní. Světlo si najde cestu do dírky a tam se v temnu zobrazí vzhůru nohama. Jak je to možné? Jednou jsem mé ženě předvedl velmi názorný příklad přímo v našem bytě. Zatemnil jsem okno, umístil doprostřed cédéčko a pozval ji do místnosti. Po parketách plula bílá oblaka na modrém pozadí, na stropu zase jezdily tramvaje a chodili lidé. Vše v barvě a pohybu. V přímém přenosu. Něco podobného plánujeme i pro účely chystané výstavy. Z jednoho malého okýnka uděláme cameru obscuru, aby návštěvníci věděli, že nejde o žádný podvod.

Hádám, že s vaší zručností a nápady budete domácí kutil. Vyrábíte třeba budky pro ptáčky?

Ano, toto by mohla být moc pěkná budka pro ptáčky (ukazuje na cameru obscuru). Zřejmě tak dopadne, zimy u nás na chalupě bývají kruté, aspoň uděláme zvířectvu radost.

Existuje u nás fandů camery obscury více? Sdružují se nějak?

Myslím si, že ano. Občas i navštěvuji jeden fotoserver pro nadšené amatéry. Těch fotoserverů jsou dnes ale haldy. Stejně jako strašných obrázků. Lidé pořád něco fotí a mají potřebu to někomu cpát. Nechci teď být za moudrého, ale naše doba je prostě přeplněná obrázky. Všude, ze všech stran na nás vykukují nějaké blbosti.

Zřejmě je to zapříčiněno dostupnou digitální technologií. Nemusíte přemýšlet, jen cvakat.

Jasně, lidé to mají, tak nemyslí a prostě fotí. Neříkám, že z takového neurotického cvakání nemůže vzniknout něco zajímavého. Ale je toho strašná spousta a člověk je pak unavený se prohrabovat spoustou materiálu na internetu. Trvá mnoho času, než najdete něco, co by stálo za zhlédnutí.

Dovolte na závěr ještě jednu divadelní otázku. S Partičkou za sebou máte povedené vystoupení na ořechovském zámku. Jak se vám hrálo? Jinak než před kamerami ve studiu? Ovlivňuje prostředí samotnou improvizaci?

Nějakým způsobem ano. Včera to bylo do takové míry, že kostýmy, které jsme si na sebe vzali při legráckách, jsme si nechali na sobě, protože byla strašná kosa. Jinak je trochu nezvyklé hrát při denním světle. Osobně mám raději zastřešené prostory než plenér. Ne kvůli rozmarům počasí, ale mému vlastnímu pocitu z hraní. A když začne pršet, tak to je úplná katastrofa. Jak chcete zabavit lidi, když na sobě mají pláštěnky?

SOUVISEJÍCÍ Partička otřásla zámkem v Ořechově, lidem tekly slzy

Igor Chmela se narodil 2. ledna 1971 v Ostravě. Navštěvoval Železniční průmyslovku v Letohradě, obor oprava a rekonstrukce železničního svršku a spodku. Vystudoval DAMU, působil v souborech Národního a Dejvického divadla. Od roku 2002 je členem ansámblu Divadla Na Zábradlí. Zahrál si i v řadě filmů a televizních seriálů, exceluje v komediální show Partička.