Herce, muzikanta a moderátora je zkrátka v poslední době všude plno. „Za to já nemůžu, souvisí to s nabídkami. Pravda, dokázal bych si představit, že bych byl někde na polovině současného tempa,“ usmívá se Václav Kopta.

Zatím jsem si přečetla povídku z vaší knížky nazvanou Hovnocuc. Vypadá to, že jste se v dětství nenudil.
To ne. Sedmdesátá léta, v nichž jsem vyrůstal, nebyla k popukání, ale dětskýma očima jsme zkrátka tu šeď kolem dokázali vnímat ve veselejších konturách. Když se nebylo na co koukat v televizi, vymýšleli jsme s kamarády v Libochovicích nebo na pražské Hanspaulce nejrůznější blbosti, z nichž vznikaly situace, o kterých ve své knížce píšu. Dnešní generace dětí je sice oproti té naší zavalená obrovským množstvím způsobů, jak se zabavit, ale příhodu se zmiňovaným hovnocucem nezažije. Pohybuje se ve sterilním 3D světě, takže se obávám, že v pozdějším věku nebude mít pořádně na co vzpomínat.

Jeden váš příběh zavede čtenáře i do Berlína a na Rujánu. Proč zrovna tam?
Ten příběh je pokusem o reminiscenci na naši pubertu. Na Rujánu jsem jezdil na tábory lehce vyhlazovacího charakteru, protože se skutečně nacházely v bývalém německém koncentráku. Říkal jsem si, že jsem to tam měl vlastně docela rád, že je to blízko, člověk je tam za čtyři hodiny jízdy autem. A tak jsme to vzali s manželkou přes Berlín na Rujánu, abychom ve výsledku zjistili, že jsme podnikli jednu z nejtragikomičtějších cest posledních let.

A že ne vždy se návrat do minulosti vydaří. Baltské moře je možná ještě o něco studenější, než bylo za časů mého dětství, řasy smrdí daleko víc a pohostinnost východních Němců setrvala na bodu mrazu. Díky tomuto zážitku zcela bezpečně vím, že se letos s velkou pokorou vrátíme do Chorvatska.

Právě do některých povídek jste zahrnul i členy vaší rodiny. Jak na to reagovali?
Většina těch, na které vzpomínám, už tady bohužel není, včetně mých rodičů. Ti se bránit nemohli. A ostatní neprotestovali. Nikdy jsem nešel přes čáru, neměl jsem potřebu líčit rodinné pikantnosti.

V pohledu na své blízké jsem se snažil být maximálně laskavý, stejně jako byli a jsou i oni ke mně. Moje knížka je opravdu oddechová. Její jedinou ambicí je, aby si lidé, kteří si všimli, že mám nějaký dar či smysl pro humor, připomněli moje historky v psané formě. Mnohé z nich jsem už totiž vyprávěl v různých pořadech.

Kdo vás k jejich sepsání inspiroval?
Halina Pawlowská, které se v branži říká „lovkyně hlav“. Všimla si, že když ty povídky na jevišti vyprávím, mají pevnou formu. Připomněla mi mého dědečka Josefa Koptu a tátu Pavla Koptu. „Všichni byli literárně činní, určitě to máš taky v genech,“ říkala mi. Do té doby jsem psal jenom písňové texty. A tak jsem se nechal vyhecovat. Poměrně útlá kniha je výsledkem mého tříletého snažení. Za tu dobu by jistě například Dickens napsal dva romány o dvou tisících stránkách.

V pražském Divadle ABC právě zkoušíte Gogolova Revizora v režii Davida Drábka. Tuším, že se u něj budou diváci dobře bavit.
Přáli bychom si to. Zatím vás můžu ubezpečit, že zkoušení žádná selanka není, popsal bych ho jako takový „freestyle“. Šel jsem do něj právě díky Davidovi, s nímž je neuvěřitelná sranda. Navíc mám za partnerku Pavlu Tomicovou, kterou miluju a s níž jsem dlouhá léta v pracovním i osobním kontaktu. Tak řekněte ne, když dostanete roli Hejtmana a Hejtmanky! Kdysi to byl majstrštyk Pavla Landovského a Heleny Růžičkové v pražském Činoherním klubu, tudíž je na co navazovat. Do premiéry, která by měla být 27. dubna, nás čeká ještě spousta práce.

Třicet let jste prožil v Divadle Semafor, které letos oslaví šedesátku. Něco se k tomuto jubileu chystá?
Určitě. Když jsem účinkoval při oslavě padesátin Semaforu v pražském Obecném domě, nenapadlo by mě, že Jiří Suchý „odslouží“ české kultuře v plné síle dalších deset let. On a Semafor jsou neuvěřitelné fenomény. Snad neprozradím příliš, když řeknu, že mě pan Suchý požádal, abych moderoval i letošní jubilejní večer, který se odehraje v říjnu. Je to pro mě obrovská čest, protože se v Semaforu už moc neobjevuju. Jen jednou za tři měsíce si tam zahraju Polednici v Kytici, abych si udržel kontakt se svou „semaforskou rodinou“.

Pana Suchého všichni obdivujeme, jak byste okomentoval jeho vitalitu?
Marťani nestárnou. Nebo je víc Jiřích Suchých. Máme s kolegy teorii, že někdo ráno vypustí čtyři až pět jeho exemplářů, které se v průběhu dne prostřídají, takže pak pan Jiří působí na okolí jako člověk, který je ač vysokého věku prostý únavy, ke všemu je věčně optimisticky naladěný. Za ty roky jsem s ním zažil několik fatálních průšvihů museli jsme si poradit s následky povodně, přišli jsme o divadlo na Václavském náměstí, odkud nás vyhnali… Jiří Suchý jede podle hesla: čím hůř, tím líp. Nic ho nepoloží, má zkušenosti, pevný charakter. Za to, co dokázal ustát a co po něm jednou zůstane, protože on už je dávno skutečným žijícím klasikem české kultury, si zaslouží obrovský obdiv.

Diváky dnes provedete udílením cen Český lev. Jak hodláte večer pojmout?
Při tak složitém přenosu, během něhož musíte svižně „odbavit“ několik kategorií, není zrovna prostor na velkou show a veselé historky. Mým úkolem je zpřehlednit jej, zrychlit, dát večeru důstojnou podobu, když už se tato oslava filmu odehrává v pražském Rudolfinu. Budu rád, když se mi vše podaří ustát po technické stránce. Jdu do velkého rizika, jsem si toho vědom, ale už jsem si zvykl, že kdo se bojí, nesmí do lesa. Zastávám názor, že pokud vám lékař neoznámí, že máte vážný zdravotní problém, jsou všechny věci, jako i přímý přenos, poměrně k pousmání. Jinými slovy pokud jsme zdraví, není proč se bát třeba Českých lvů.