Nový aranžérský kabátek tak dostala píseň od Hany Hegerové či slavný song autorské dvojice Jaroslav Uhlíř Zdeněk Svěrák. Identifikovat by si je ale měli posluchači sami. Proto také projekt dostal název Rébusongy aneb Poznávačky.

„V období, kdy jsem hodně frčel v šansonech, jsem narazil na písničku Michala Davida, u které mě napadlo, že by mohla dobře znít ve francouzštině. Zároveň mi to přišlo jako dobrý fór. A tak jsem se do toho pustil. Bavila mě myšlenka, že některé české písně kdyby vznikaly v zahraničí nebo kdyby čeština byla mezinárodním jazykem mohly být světovým hitem. A třeba i ty, u kterých by to člověk ani ve snu nečekal,“ říká Igor Orozovič.

Právě písničku od Michala Davida jste ve stylu „poznávaček“ zahrál poprvé i před publikem?
Ano, ještě v kombinaci s podobným coverem naruby od bratří Nedvědů. Jejich premiéra se odehrála v rámci pořadu Barování a je to už hodně dávno, ještě jsem byl studentem DAMU. Pak jsme „poznávačky“ hráli hlavně na improvizovaných večerech Cabaretu Calembour, kam se skvěle hodily. Bylo to takové zpestření naší autorské tvorby diváci měli za úkol uhodnout, o kterou českou melodii se jedná.

Texty písní, které jste si vzali na paškál, jste přeložili do několika jazyků. Podílel jste se i na tomto?
Každá píseň má svůj překladatelský příběh, tím pádem mám ke každé z nich i jiný vztah. Jednu přeložila moje tehdejší přítelkyně, ruskou zase můj kamarád Jakub Albrecht, německou spolužačka z DAMU Anežka Rusevová a s japonskou mi pomohla kamarádka z Ostravy.

Nahrála mi výslovnost na diktafon, zvládnout ji byl docela oříšek. No a angličtinu jsem nějak splácal sám ale zvukař Derek, rodilý Američan, mi toho při nahrávání dost opravil. Trošku trapas.

Někteří z autorů reagovali na vaše předělávky velice pozitivně. Třeba Zdeněk Svěrák, který si prý píseň ve vašem podání pouštěl několikrát. Ozval se i Milan Lasica, že je potěšen, že jeho text pro Hanu Hegerovou je v japonštině. Něco takového jste asi na začátku čekat nemohl.
To je fakt. Spíš jsem se bál, že nás všichni pošlou do háje. Ale i když je to celé legrace, všechny Rébusongy jsou dělané s respektem k původním verzím.

On je to i takový hudebně-jazykový experiment. A přišel jsem na to, že ze špatné písničky je pak vždycky zase jenom špatná písnička. Není to ale případ ani jednoho z našich předělaných songů. Naopak podtrhávám jejich původní kvality, o nichž někdo třeba ani neví.

Kdy vás pak napadlo natočit video podobu vašich „poznávaček“?
Chtěli jsme s Cabaretem Calembour dát nějaký dárek našim divákům skrze sociální sítě. Pustil jsem se do zkoušení s našimi muzikanty, ale když jsme v půlce května začali u mě doma natáčet klipy na mobil, uvědomili jsme si, že takových „homevideí“ je už milion.

Že jsme to trochu prokaučovali a že je škoda to takhle odfláknout. Konkrétně nás k tomu dovedl stálý host Cabaretu Calembour kytarista Miguel Rakucci, který měl dost odvahy zastavit rozjeté domácí natáčení a vyslovit nahlas to, co jsem si říkal už dva dny, ale bál jsem se tím ostatní otravovat. Řekl: „Tohle si zaslouží, abychom to natočili pořádně.“ Tak jsem oslovil naše dlouholeté filmařské kamarády Vojtěcha Moravce a Viléma Postráneckého, pustili jsme se do toho na novo a vyplatilo se to.

Počítáte s tím, že posluchačům nabídnete „poznávačky“ i na koncertech, které máte po celé republice?
Jasně. Tak je to totiž nejlepší. I samotná videa jsme točili tak, abychom v nich zachovali onu „živou“ energii. Jinak několik rébusongů zahrajeme na slavnostním křtu 7. září v pražské Pracovně Laskafe a dál je pak budeme hrát na Kalavečerech Cabaretu Calembour. A jednou snad zazní i na mém plánovaném samostatném koncertu.

A co vás čeká v nové divadelní sezoně?
Plynule do ní přecházím z pracovně prožitých prázdnin. Během srpna jsme ještě s Ivanem Acherem dodělávali soundtrack z představení Bezruký Frantík. Ten by měl v digitální podobě vyjít 10. září, což je den, kdy bude mít tahle krásná inscenace, kterou jsme dělali s Tomášem Dianiškou, obnovenou premiéru (tentokrát na velikém jevišti Divadla pod Palmovkou v Praze).

No a moje první představení v sezoně byl milovaný Lazarus Davida Bowieho, takže šlo o start „z nuly na sto“. Všechno mě bolelo ještě dva dny, ale paráda! A už od konce srpna jsme se v Národním divadle pustili do zkoušení Dostojevského Idiota. Dan Špinar slibuje poctivou činohru a zatím je to zkoušení skvělé. Až na to, že Patrik Děrgel, který Idiota hraje, mi pořád pije moje kafe. Ale já mu jako Rogožin ukážu…

Jistě vás uvidíme i v televizi.
Ano, v listopadu mě čekají poslední natáčecí dny seriálu Divoké devadesátky. Během karantény jsem si do nich mohl nechat narůst nádherné dobové háro. Trochu jsem se styděl vyjít na ulici, ale co bych neudělal pro projekt. Hraju v nich reálnou postavu tehdejšího podsvětí, ale zatím musíme mlčet.