Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Ilja Hartinger: Valašská krajina je podle mě taková sršatá

Karolinka /ROZHOVOR/ – Patří k nejvýznamnějším a nejvýraznějším osobnostem výtvarného umění nejen rodného Valašska, ale také České republiky. Řadí se rovněž k významným krajinářům soudobé Evropy. Přesto, nebo právě proto je valašská krajina pro dnes (20. srpna) osmdesátiletého rodáka ze sklářského města Karolinka Ilju Hartingera nejenom srdeční záležitostí. Ale stále také zdrojem v podstatě bezbřehé inspirace.

20.8.2015
SDÍLEJ:

Malíř Illja HartingerFoto: DENÍK/Jan Karásek

Ilja Hartinger dnes slaví osmdesáté narozeniny

Říká se, že k malířskému kumštu se Ilja Hartinger propracoval přes sklo. Mistře, je tomu tak?

Ano, a mohou za to především rodiče. Tatínek byl zaměstnaný v karolinských sklárnách jako sklářský mistr. Sklářství ale tehdy nebylo jen zaměstnání. Jednalo se totiž o umělecké řemeslo. Skláři museli mít estetické vlohy, aby mohli vytvářet krásné sklenice. Otec nejenom že dělal sklo, ale také kreslil. Byl vlastně malíř amatér a vedl mě k tomu.

Někde jsem se dočetl, že vás ke sklářině i přivedl…

Práce v huti se stala pro mě prvním stupněm mojí umělecké kariéry. Sklářské řemeslo se totiž dědilo z pokolení na pokolení. Otec si myslel, že bych v jeho sklářském díle mohl pokračovat. Chvíli jsem dělal ve sklárně u leptání skla. Dřív byly u větších podniků odbory a u nich fungovaly různé kroužky. Já jsem s kamarádem, který také maloval a kreslil a znal se s profesorem Františkem Podešvou ze Soláně, chodil do výtvarného.

Takže František Podešva je tím, který skláře Ilju Hartingera přivedl k velkému kreslení a malování?

U Františka Podešvy jsem skutečně poprvé zatoužil stát se takovým malířem jako on. Viděl jsem tam tehdy ve svých asi sedmnácti letech obrovské věci. Jednak pěkný ateliér. Zaujaly mě ale i jeho obrazy na vysoké úrovni. Byl skutečně profesionál každým coulem.

Stát se malířem takových kvalit nebylo zřejmě možné bez odborné průpravy…

To je pravda. Odešel jsem proto studovat do Brna na střední umělecko-průmyslovou školu. A štěstí jsem měl i tam. Dostal jsem se k profesoru Karlu Langrovi. Ten tíhl k Valašsku a maloval valašské chalupy. Z Brna jsem potom šel získávat zkušenosti na umělecko-průmyslovou školu do Prahy do ateliéru profesora Antonína Strnadela. Pocházel z Trojanovic a také maloval Valašsko. Měl jsem prostě to štěstí, že jsem studoval u profesorů, kteří důvěrně znali můj rodný kraj.

Vedli vás tak, že jste odolal lákadlům velkoměsta a vrátili vás do rodného kraje?

Jednoznačně. I když návrat na Valašsko nebyl jednoduchý a přímočarý. Cesta vedla přes Brno, kde jsem pracoval v etnografickém ústavu. Nemohl jsem totiž hned přijít na Valašsko a být na volné noze, jak jsem si představoval. Potřeboval jsem existenční jistotu a prostředky, abych si mohl koupit barvy a rámy a mít na živobytí.

Valašsko už není od Brna tak daleko…

Není. Proto jsem také domů začal jezdit mnohem častěji. Navíc jsem tady měl své rodiče a dva mladší bratry. Potřebovali moji pomoc. Cítil jsem to tak. Vnímal jsem rovněž povinnost ke krajině tady a k jejím lidem. Bylo to všechno pro mě silnější než volné umění v Praze.

V tu dobu začala malířská cesta Ilji Hartingera Valašskem?

V podstatě ano. I když ne jenom malířská. Sklo mě pořád lákalo. Dělal jsem na něj lepty a využíval k tomu svou grafiku. Blízké mně byly a jsou mozaiky. A pak samozřejmě kresba i malba. Inspirací mi při tom všem byla valašská krajina a lidé, kteří v ní žijí. Valašská krajina není jednotvárná. Je pestrá na barvy i tvary. Já říkám, že taková sršatá.

Jak jste se dostal až k tomu, co tvoříte dnes?

Už když jsem chodil k Františku Podešvovi, maloval jsem krajiny. Nejprve tužkou, uhlem. Potom jsem začal dělat akvarely, které byly hodně realistické a popisné. Potom jsem to postupně zjednodušoval a dostal se k takové určité stylizaci. Už nezáleželo na tom, jestli je tráva taková nebo jiná. Nebylo důležité, kolik šindelů má chalupa, ale šlo o to, aby ta krajina byla typická. Další věcí, která je v mých obrazech dominantní, je důležitá role světla. Světlo totiž dává krajině náladu. Prostě je to taková pocitová záležitost.

I k tomu potřebujete reálný podklad?

Ano. Dřív to bylo spíš napodobení krajiny. Teď je to krajina z představy. Lidem ukazuji, jak ji vidím já. To znamená, že zruším televizní antény, elektrická vedení a snažím se takzvaně vymáknout tu typickou krajinu. Vyjadřuji svůj pocit, dojem… Sebe.

Rozumím tomu dobře, že Ilja Hartinger už nepotřebuje krajinu při malbě vidět na vlastní oči? Že vás neuvidíme na valašských kopcích s plátnem na stojanu a s paletou v ruce?

Ne tak docela. To je ještě další moment. Když budu krajinu malovat jen z představy a budu ji dělat v ateliéru, bude to takové vydestilované. Když zjistím, že už to začínám mít na jedno kopyto, jdu zase do krajiny. Studuju ji, nakreslím si ji znovu, abych do ní zas dostal tu rozmanitost, zajímavost. Potom jdu zpátky do ateliéru. Když jsem ale pro změnu pořád v krajině, dojdu k tomu, že už jenom kopíruji. Začne to být moc fotografické, realistické. V tom případě stop. Jdu do ateliéru a pracuji zase tam. Musím to prostě vyvažovat.

Vnímám to správně, když se z vašich slov domnívám, že, promiňte mi ten výraz, malířina je vlastně řemeslem?

Ano. Moje práce není ničím jiným. Umění pochází ze slovesa uměti. Umění je i v řemesle. Proto i díla našich předchůdců přečkala. Jednak svým obsahem, ale i řemeslem. To řemeslo spousta dnešních obrazů a výtvarných děl postrádá.

Jak se vlastně díváte na tvorbu současné mladé generace malířů?

Vnímám ji a respektuji. Jen mi vadí, že mladí, když mluví například o Alšovi, Rabasovi, Mánesovi, Slavíčkovi a dalších, tak řeknou, že jejich forma je vyčichlá. Možná mají pravdu. Možná forma z devatenáctého století je skutečně vyčichlá. Ale ta láska ke krajině a k člověku je tam tak hluboce zašifrovaná, že nevyčichne nikdy. A to si někteří mladí malíři jaksi neuvědomují.

Vaše generace byla za mladých let jiná? K mládí patří jisté rebelství a vzdor…

Tak určitě. Ale tehdy to bylo poctivější i na školách. Znovu připomínám, že základem je kresba a znalost řemesla. To znamená šepsování plátna, podklad, technologie barev a podobně. Všechno toto se dřív na školách víc respektovalo. Mladí se učili od starších. Vše začínalo tím, že jste musel znát řemeslo. Jak říkají Francouzi to metiér. Slovo umění je od slova uměti. Nedovedu si představit, že by dřív například žáci Rembrandta vyměňovali někde skla u semaforů nebo natírali tank na růžovo. To byli všecko poctiví lidé a všechno mělo obrovský fundament a řemeslo. Co zůstane po některých dnešních výtvarnících? To je samá počítačová grafika, videoreprodukce a další. Nemá to trvalý charakter. Chybí tomu podstata.

Jak vnímáte současné umění?

Dnešní umění je v mnoha směrech módní záležitostí postavené na tom, udělat nějaký šok. Ani lidé k němu nemají podle mě vztah.

Za svůj život jste navštívil mnoho zemí Evropy. Na mnoha místech i vystavoval…

Je příjemné zjistit, že je o vás zájem i jinde. Vystavoval jsem například v Německu, ve Francii, Itálii, ale také v USA i jinde. Ale nejraději vystavuji doma. Na Valašsku. Tady je to víc umocněné. Venku, ale třeba i v Brně nebo v Praze je to takové rozptýlené. Prostě jen nějaký malíř z Česka či Valašska. Ale hrozně fajn je, když vystavujete třeba na Kohútce, na Soláni nebo v Luhačovicích. Lidé se podívají z okna a vidí ty hory, které jsem namaloval. Jde o spojení krajiny s prostředím.

Díky tomu jste založil vlastní galerie?

Zcela určitě. Lidé galerii navštěvují i z toho důvodu, že v ní nejde výhradně o komerční záležitost. Když neprodám svůj obraz, vůbec nic se nestane. Záleží na vztahu výtvarníka k lidem. Kdybych byl nějaký nevstřícný, netolerantní, že bych si řekl, že jsem umělec, jsem nad věcí a k lidem bych se choval povýšeně, tolik by jich tu nechodilo.

Stejnou motivaci má i galerie, kterou jste spoluzaložil v Novém Hrozenkově?

Rozhodně. V Hrozenkově jsme galerii navíc udělali z piety k Františku Podešvovi, Karlu Hofmanovi a dalším. Cítil jsem povinnost, vzhledem k tomu, že jsem u nich začínal, se nějakým způsobem odvděčit. Zajistit, aby o nich budoucí generace věděla a nebyli zapomenuti.

Valašský deník připravuje s akademickým malířem Iljou Hartingerem pro své čtenáře on-line rozhovor na webových stránkách valasskydenik.cz.

Autor: Dušan Póč

20.8.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

SERVIS

Výroba - Výroba Seřizovači 24 400 Kč

Seřizovači a obsluha číslicově řízených strojů Specialista na CNC - frézování. Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Dvousměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 24400 kč, mzda max. 26000 kč. Volných pracovních míst: 2. Poznámka: . Pracoviště: Hirschmann czech s.r.o., Bobrky, č.p. 737, 755 01 Vsetín 1. Informace: Leona De La Hoz, +420 571 878 059.

Potravinářství - Pekař 25 000 Kč

Pekař Dánské pekařství Mansson přijme do svého týmu šikovného pekaře na obsluhu pecí. Nabízíme 25-30.000 Kč + benefity. Pouze noční směny, nevšední výrobu a férové jednání. Požadujeme zkušenosti s obsluhou pecí a spolehlivost.

Služby - Služby Uklízeč, uklízečka 12 200 Kč

Uklízeči a pomocníci v hotelích, administrativních, průmyslových a jiných objektech. Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Pružná pracovní doba, úvazek: . Mzda min. 12200 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: Místo pracoviště: Praha - východ, Prvotní kontakt: tel. PO - ČT 10,00 - 12,00 na č. 607 884 101 nebo e-mailem monikasteinbachova@seznam.cz, , Doplňující informace:, Jelikož se v rámci pracovní pozice budete pohybovat mezi zákazníky, požadujeme slušné chování, příjemný a upravený vzhled a svědomitost.. Pracoviště: Aleš benda - sídlo zeleneč, Čsl. armády, č.p. 74, 250 91 Zeleneč v Čechách. Informace: Monika Steinbachová, +420 607 884 101.

Doprava a logistika - !! Flixbus příležitost !! 45 000 Kč

Flixbus Evropská jednička v autobusové dopravě -Flixbus - přijme pro svoji českou pobočku v Praze, řidiče autobusů pro prav. mezinárodní a vnitrostátní autobus. linky.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Slováci spustili přísnější kontrolu stočených tachometrů. Česko se jí brání

Josef Klíma.
51 10

Od Zemana vyznamenání přijmout nemohu, říká novinář Klíma

Slušní lidé versus divadelníci a křest Hraběnky šampaňským: videa víkendu

Podívejte se na krátký sestřih toho nejzajímavějšího, co zaznamenali redaktoři Deníku o víkendu 26. až 27. května 2018.

Wi-Fi signál budou vysílat i lampy. Města posílí připojení v ulicích

Více příležitostí připojit se k internetu z mobilu i na ulici bez mobilních dat zamýšlí nabídnout města na jižní Moravě. Některá k tomu zkouší využit nedávno spuštěný evropský dotační program. Například v Mikulově už mají wifi na náměstí několik let. V Kyjově mají na internet připravené lampy na náměstí.

OBRAZEM: Pivo, klobásy a korzování v ulicích. Teplice zahájily lázeňskou sezónu

Když se před více než tisíci lety pasáčkovi vepřů zázračně uzdravilo nemocné prasátko, které spadlo do teplých pramenů v centru Teplic, netušil v té době nikdo o tom, co vlastně tato legenda pro město do budoucna přinese. Právě pověst o pasáčkovi každoročně slouží jako vhodný příměr ke slavnostnímu zahájení lázeňské sezony v Teplicích a oslavu zdejších léčivých pramenů.

Vtip Marka Simona

Zasmějte se s originálním vtipem Deníku. Jak vidí současná témata Marek Simon?

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT