Disent nás podcenil. Byli tak zahleděni do sebe, že jim uniklo, jak se mladí lidé radikalizují. Těmito slovy začíná líčení 17. listopadu 1989, jak si ho pamatuje jeden z hlavních aktérů sametové revoluce. Martin Mejstřík stál v čele Koordinačního stávkového výboru studentů vysokých škol. Byl to on, kdo 18. listopadu vyhlásil na Václavském náměstí v Praze zahájení společné stávky studentů a herců. Tu hlavní práci však vykonal v letech, která převratu předcházela.

Pane můj! Karlův most

Jeho deník, poprvé vydaný před deseti lety a nyní vycházející v nové, rozšířené verzi u nakladatelství Galén, detailně popisuje stav od prvních roků šedivých „osmdesátek“ až po ten Velký třesk, který zklamaní studentští lídři později nazvou ukradenou revolucí.

Hodnotový žebříček mladých kluků a holek, hlavně těch, kteří studovali na vysokých školách, se v polovině osmdesátých let začal měnit. Ve velkoměstech i jinde se rozmáhalo to, čeho se ochabující komunisté (kdyby tak daleko dokázali dohlédnout) měli děsit nejvíce: pospolitost nastupující generace.

„Pane můj! Karlův most…“ vzpomíná Martin Mejstřík, v jehož osobě se spojily ideály a radikalismus mladého muže s bohabojností a vírou v indiánskou čest. „Večer se tvořily u křížů hloučky mladých lidí, navazovány kontakty, vyprávělo se o poměrech zde a v zemích, odkud kdo pocházel. Někdo přinesl láhev vína, někdo měl u sebe flašku s pivem nebo třeba vodkou, někdo skočil pro černé pivo k Malvazům do Karlovky. Někdo vytáhl kytaru, někdo flétnu, někdo bubínek. Někdo začal zpívat. Někdo se pohupoval v bocích, někdo tě chytl za rameno, někdo ti dal pusu, někdo…“

Tenhle utajený rozměr sametové revoluce překryly hlasité proklamace politiků, stratégů a prognostiků. Mejstřík stál vždy v opozici vůči všem, kdo si listopad 1989 chtěli přisvojit. Už rok poté projevil zklamání nad porevolučním vývojem a k desátému výročí „sametu“ podepsal další studentský manifest Děkujeme, odejděte!, jehož autorem byl Igor Chaun.

Pište o roli SSM

Současný Mejstřík je svých 57 letech nesmlouvavý jako vždy. „Jsem přesvědčen, že Klaus, Zeman a Mečiar byli a jsou nástroji v rukou ruské KGB,“ píše v úvodu. A dodává, že se „nikdo z historiků nezaměřil na roli StB a KGB při přípravě událostí roku 1989, že se nikdo z nich nezajímá o roli tehdejšího SSM. Ono psát o Chartě 77 nebo o Občanském fóru je jednodušší. A také nekontroverzní.“

Deník Martina Mejstříka je kontroverzní až až. Víru v boha v něm střídá nedůvěra v papaláše všeho druhu. Kdo se při vzpomínce na listopad 1989 dojímá, měl by si nejprve přečíst tuto knihu.