Na čem momentálně pracujete?

Je toho dost. V červnu jsem především dopsala seriál pro českou televizi Trapný padesátky, který se začne točit začátkem příštího roku (2016) pod vedením režiséra Michala Vajdličky (šéf Dejvického divadla, pozn. red.).

To je hodně vypovídající název…

Sdělení toho seriálu zní: „buďme klidě trapné a užívejme si to". Slovo trapné je zde totiž synonymem svobodné. Dosažení padesátky je momentem, který většina žen hodně řeší, neboť je to taková ztráta možnosti reprodukce, což ženy hodně prožívají. Většinou mají již velké děti, často jsou rozvedené a mnohdy jsou i samy. Myslím, že je nesmírně důležité, aby se tím netrápily, a naopak si v tom našly to nádherné. Zkrátka chci v tomto seriálu ukázat, že ženy mohou být šťastné, pokud se nebudou stydět dělat věci, na které jsou údajně staré a nebo mají vypadat trapně.

Objeví se v seriálu i vaše dcera Berenika, která je také herečkou?

Ano…má tam hodně bláznivou roli, nazvala bych ji „prudičkou" Klotyldou. Celý přípravný tým, což znamená producentka Alena Mullerová a dramaturgyně Kateřina Krobová, posléze šéf developmentu ČT Bereničinu účast v seriálu vítají, protože ji dobře znají z jejích jiných rolí a také vědí, že Berenika dobře ví, jak ty věty myslím, zná můj smysl pro humor. Proto si můžu dovolit ji navrhnout.

Neznamená to ale, že přestanete nadobro psát knížky?

To určitě ne, knížky jsou moje srdeční záležitost. Ale je pravda, že sdělení z knih se nyní přesouvá do seriálů. V bohatších zemích jako je Amerika nebo Velká Británie už seriál neplatí za přiblblý, pokleslý, limonádový žánr. Naopak v nich přicházejí se závažnými sděleními. Plíživě se to začíná projevovat i u nás, a to je dobrá zpráva. Moc mě to totiž baví a zajímá. Pracovat na scénáři je také něco úplně jiného, než psát knihu.

V čem například?

Knížky mnohem více vypovídají o autorovi. Ať chce nebo nechce. Ať jde či nejde o autobiografii, ať tam jsou věci z jeho života nebo nejsou, vždy je to o něm, vždy je to v nějakém smyslu intimní. Každé slovo je autorovým obrazem, každá věta ukazuje, jak ten člověk myslí. Scénář je mnohem méně osobní, nebo aspoň já to tak cítím. Měla jsem velké štěstí, jak u psaní knih, tak i u scénářů. Tento i minulý (filmu Život je ples) se televizi líbil natolik, že ho přijala. Ovšem i když je to můj rukopis, jsou tam dosazeny tváře herců, kteří něco akcentují a něco zase spíše upozadí. A k mému názoru vidění světa se zde přidává i vidění světa režiséra. Naštěstí Michal Vajdlička jakožto divadelní režisér ctí autory, takže je i můj seriál brán jako autorský. Neznamená to ale, že bychom věci společně nerozebírali. Je třeba brát v úvahu, že je to seriál o ženách, a on je muž.

Spisovatelka Irena Obermannová.Přejděme na chvíli k vašim knihám. Ta vůbec první - Deník šílené manželky, která řeší situaci ohledně rozpadu mladé rodiny, myslím mluvila z duše tisíců dalších žen. Co je podle vás pro ženu nejdůležitější, když se ocitne v podobné situaci jako před lety vy a zůstane sama s dvěma dětmi?

Nejdůležitější je podle mě myslet nejen na děti, ale i na sebe. Nabrat sílu a budovat si svou vlastní pozici. Také bych doporučila nehledat si zoufale a okamžitě náhradu, nového partnera. To dělají muži, neboť jsou jak známo slabší. Každopádně je jasné, že tato situace je pro každou ženu těžká. Ale je těžká i pro každého muže, především pokud jde o rozpad rodiny, kde jsou děti. Tuto náročnou životní situaci psychologové přirovnávají k úmrtí, protože se vlastně jedná o úmrtí rodiny jako celku. Na druhé straně je to v současné době už natolik běžné, že s tím lidé už umí nějakým způsobem zacházet. Už vědí, že je potřeba se na věcech domluvit, aby nepoškodili děti. Na rozvedené ženy už se také nepohlíží přes prsty.

Nesnažily se někdy vaše dvě dcery Berenika a Rozálie o to, abyste doma měli nového tatínka?

To ne. Troufám si tvrdit, že mé dcery tatínka mají, i když takového legračního, něžně řečeno…a mají ho rády. Připadalo mi také, že jsou rády, že je nikdo jiný než já nevychovává, možná k tomu měly své důvody. Když bylo Berenice šest a Rozálii dvanáct, poznala jsem muže, který s námi následně strávil dvanáct let. Externě, ale na holky měl velký a velmi dobrý vliv. Ale tu hranici jsem určovala já. Holky ho měly a mají moc rády. Ale myslím, že kdyby s námi žil, tak by to nebylo tak idylické. Byly to svérázné holčičky. Ostatně mají po kom.

O to více musel u vás chybět ten mužský element…

Máte pravdu, ten tam chyběl úplně. U nás doma byl totální matriarchát. V podstatě se dá říct, že jsem své děti měla se svojí mámou, která měla obrovský podíl na jejich výchově. Ale přestože je to také velice silná žena, nikdy jsme neměly problém. Tím, že holky vyrostly mezi výraznými ženami, se z nich také takové staly. Asi bych to ani neměla říkat, ale myslím, že jim to prospělo. To je asi špatné sdělení pro muže?! Nechci tím říct, že muž není při výchově dítěte důležitý. Ale než špatný muž či otec, tak raději žádný.

Jakých vlastností si na mužích ceníte?

Samozřejmě si cením dobrého charakteru. A to i ve zdánlivě malých věcech. Třeba aby muž nedovolil, aby kdokoli jeho ženě zkřížil vlas na hlavě. Oceňovala bych, aby v takových okamžicích střílel (úsměv).

Vaše dcery jsou již dospělé a jdou si svou vlastní cestou. Jste i přesto ostražitá, co se jejich partnerů týká? Máte vypěstované nějaké radary, které zachytí již jen náznak pochybností o nich?

To je zajímavá otázka. Nicméně se tím vůbec nezabývám, protože jsem to prostě nezažila. Obě dcery měly a mají tak úžasné partnery!

Spisovatelka Irena Obermannová.Téměř v každé vaší knize se do určité míry odráží reálné situace z vašeho života. Dá se říci, že vám každá taková kniha pomohla nějak se v životě posunout a uzavřít určitou životní etapu?

Ano. Každá knížka je svým způsobem porod dítěte. Vždycky to člověka změní a dokrouží se tím nějaké období. Bohužel jsem ale tak nějak zaškatulkovaná, že píšu pořád o sobě, a ono to tak není. V každé knížce se snažím o trochu něco jiného. Třeba kniha Dopisy Kafkovi je úplně jiná než ostatní.

Imponuje vám Kafka něčím jako muž?

Oslovil mě především vztah mezi Kafkou a Milenou Jesenskou. Ona je pro mě fascinující osobnost. A to i přesto, že zjednodušeně řečeno byla vždycky všude ta špatná. Když byla komunistka, stala se nepohodlnou, když psala pro Přítomnost, vyhodili ji. Vždycky byla prostořeká, drzá, upřímná. Byla všemu otevřená, svá, provokativní a ve svých článcích velmi nekompromisní a nemilosrdná. Proto ji také obdivuji, a nejen proto. Líbí se mi i její články.

V knize jste se do Jesenské tak trochu stylizovala. Dokážete si samu sebe představit v jiné době?

Nikdy jsem si to takhle nepředstavila, ale každý člověk by podle mě žil stejně, ať by byl v jakékoliv době. U mě tedy s tím rozdílem, že například ve středověku by mě zcela určitě upálili za to, co dělám. Pro mě by bylo zajímavější podívat se na to, jaké by to bylo žít v jiné době, a být mužem. Určitě bych měla méně průšvihů a možná by mě ani neupálili.

To je asi pravda. Ačkoliv si myslím, že i současná doba je svým způsobem k ženám krutá, spisovatelky nevyjímaje. Konkrétně mě napadla možná až přehnaná kritika vaší Tajné knihy pojednávající o vašem vztahu k bývalému prezidentovi Václavu Havlovi. Ta před časem působila značný mediální rozruch a vy jste byla označena za skandalistku.

K aféře kolem Tajné knihy se už opravdu nechci vracet. Dva roky jsem nedělala nic jiného, než odpovídala na otázky kolem ní. Myslím, že jsem na všechny již odpověděla. Je mi jen líto, že se na Tajnou knihu nepohlíží jako na ostatní moje knížky. Ta kniha porušila hned několik tabu najednou a mimo jiné poukázala na stav společnosti, která neumí nakládat s upřímností a plete si ji s Bleskem.

Spisovatelka Irena Obermannová.Každá kritika by měla mít své hranice a to jistě platí i pro literaturu. Jejich překročení může člověka i zničit. Neměla jste někdy myšlenky, že raději se psaním skončíte?

Bohužel, nebo možná bohudík toho nejsem schopná. Píšu vlastně odjakživa. Tatínkovi jsem diktovala knihu ještě dříve, než jsem uměla psát. I když je pravda, že mě občas napadá, že bych zkusila něco úplně nového. Ale ne kvůli médiím, tedy ze strachu z toho, co zas budou psát za blbosti. Na média jsem dost naštvaná. Ale bojuji s nimi.

Jak?

Tím, že píšu dál tak, jak já chci. Nejradši bych teď chrlila jednu kontroverzní knihu za druhou, abych se zocelila. Ale to jen v rámci toho svého osobního boje. Ale to by nebylo poctivé k psaní. Ani k mým čtenářům. Chrlit knihy, ze kterých autor krvácí, zkrátka nejde každý rok, navíc jsem trochu chudokrevná. Takže nebojuji s médii tím, že bych se s nimi nebavila, to totiž moc nejde, jak jsem zjistila. Ale prostě neustupuji ze svého přesvědčení.

Překvapíte své čtenáře novou knížkou?

Na konci září mi vyjde nová, která se jmenuje Láska. Hlavní hrdinka řeší velké dilema, jestli může opustit muže, kterého nemiluje. On je upoutaný na lůžko. Zase jsem si zkusila něco jiného – tentokrát skoro klasický román.

Silné téma…

Příběh si vždycky žádá nějakou vyhrocenost, aby ukázal i méně vyhrocené věci.

Vizitka Ireny Obermannové
- Spisovatelka a dramaturgyně Irena Obermannová (1962) vystudovala dramaturgii a scenáristiku na pražské FAMU.
- Na svém kontě má sedmnáct knih, do povědomí veřejnosti se zapsala především svým románem Deník šílené manželky (1998), který byl vydán i v zahraničí a v roce 2000 se stal předlohou pro stejnojmenný televizní film.
- Pracovala na diskusních pořadech a reportážích pro Českou televizi, je také autorkou námětů k televiznímu seriálu Ulice a scénářů k Ordinaci v růžové zahradě.
- Je rozvedená, s hudebníkem Danielem Kohoutem má dcery Rozálii (režisérka) a Bereniku (herečka a zpěvačka).
- Nedávno dopsala scénář k seriálu Trapný padesátky (pro Českou televizi), v září jí vyjde nová kniha Láska.

Lenka Vašková