Hrajete šachy?
Vím, jak se táhne, ale nehraji.
Jak vás tedy napadlo udělat hlavní hrdinkou vašeho nového románu geniální šachistku?
Postava je inspirována mojí dcerou Rozálií, které je dnes třicet dva let. Od čtyř hrála šachy, v deseti letech byla českou mistryní. V současnosti se věnuje režii dokumentárních filmů, ale díky ní jsem se v šachovém prostředí trochu pohybovala, hrávala jako dítě i s nejlepším současným českým šachistou Davidem Navarou, o kterém natočila později film Velmistr. Ten dokument mě také dost ovlivnil, je v něm krásně vidět myšlení něžného šachisty.
Příběh Dobrých duší rámuje pravidelně se opakující motiv tahů, jakási pomyslná partie vypravěčky s vrahem. Přiznám se, že jsem se snažila hledat v nich souvislost či klíč, a do poslední chvíle jsem nevěděla, zda nejde jen o pouhé ozvláštnění…
To jste hledala správně, v této knížce ovšem ještě není souvislost přímá, spíš jde o šachovou metaforu. Ale v dalších knížkách o mé detektivce Alici Šíma bych ráda, aby klíč v partii byl. Bude těžké to vymyslet, mimo jiné i proto, že tomu většina čtenářů nebude rozumět. Musím najít nějaký srozumitelný způsob.
Takže plánujete další díly?
Ano, plánuju. Samozřejmě, že i s kriminální zápletkou, to by pak nebyla správná detektivka.
Celý příběh je nazírán optikou dívky s Aspergerovým syndromem a proložen jejími postřehy i způsobem myšlení, včetně nepochopení běžných vztahových situací a neobvyklých reakcí na ně. Dneska se autisté coby hlavní postavy objevují v umění poměrně často, čím to?
Možná je to proto, že jsme všichni tak trochu autisté a bude hůř. Myslím, že takzvaná normalita dostává poněkud zabrat, přestává být jasné, co je a co není normální. Lidé začínají víc chápat a respektovat odlišnosti, protože ji kolem sebe vidí hodně a často.
Vaše starší dcera Rozálie navštěvovala Osmileté gymnázium Buďánka, dnešní Mensa gymnázium, kde děti s Aspergerovým syndromem běžně studovaly. Vy sama jste tam učila. Dá se i tady najít inspirační zdroj?
Jistě. Děti a lidé s vysokou inteligencí to často mívají v životě těžké, jsou obtížně zařaditelní, těžce zvládají instituce, vybočují, jdou si po svém. Na škole bylo hodně výrazných osobností a mě vždycky bavily, hodně z nich chodívalo k nám domů. Byli to nádherní magoři.
Buďánka byla založena pro nadané děti, které si však často ve svém životě nesou poruchy, jež jim znemožňují splynutí s většinovou a „zprůměrovanou“ společností. Je genialita skutečně tak omezující?
O tom právě mluvím, čím průměrnější nebo řekněme normálnější okolí, tím hůř pro geniálního nebo nadprůměrně inteligentního jedince. „Normální” bývají považováni za ty, co jsou v pořádku a kdo je převyšuje, je ten „vadný.“
Ve své knize řešíte nejen šachy, ale rovněž relativitu dobra a zla. Souvisí téma s něčím, co jste minulý rok ve svém životě reálně prožila?
To ani ne, spíš s tím, čím se zabývám celý život, nad čím často přemýšlím. Jaký smysl dává být dobrý…
A k čemu jste došla? Jsou Dobré duše jakýmsi pomyslným shrnutím vašeho celoživotního výzkumu?
Nevím, jestli bych knihu nazvala přímo výzkumem, ale jsou věci, o kterých člověk stále přemýšlí, a ať chce, nebo nechce, pořád je má kdesi v mysli přítomné.
10
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
