Předchozí
1 z 3
Další

Hrajete šachy?
Vím, jak se táhne, ale nehraji.

Jak vás tedy napadlo udělat hlavní hrdinkou vašeho nového románu geniální šachistku?
Postava je inspirována mojí dcerou Rozálií, které je dnes třicet dva let. Od čtyř hrála šachy, v deseti letech byla českou mistryní. V současnosti se věnuje režii dokumentárních filmů, ale díky ní jsem se v šachovém prostředí trochu pohybovala, hrávala jako dítě i s nejlepším současným českým šachistou Davidem Navarou, o kterém natočila později film Velmistr. Ten dokument mě také dost ovlivnil, je v něm krásně vidět myšlení něžného šachisty.

Příběh Dobrých duší rámuje pravidelně se opakující motiv tahů, jakási pomyslná partie vypravěčky s vrahem. Přiznám se, že jsem se snažila hledat v nich souvislost či klíč, a do poslední chvíle jsem nevěděla, zda nejde jen o pouhé ozvláštnění…
To jste hledala správně, v této knížce ovšem ještě není souvislost přímá, spíš jde o šachovou metaforu. Ale v dalších knížkách o mé detektivce Alici Šíma bych ráda, aby klíč v partii byl. Bude těžké to vymyslet, mimo jiné i proto, že tomu většina čtenářů nebude rozumět. Musím najít nějaký srozumitelný způsob.

V našich kinech se právě promítá vinařské drama Cédrica Klapische Víno nás spojuje
Bobule na plátně aneb Malá filmová degustace

Takže plánujete další díly?
Ano, plánuju. Samozřejmě, že i s kriminální zápletkou, to by pak nebyla správná detektivka.

Celý příběh je nazírán optikou dívky s Aspergerovým syndromem a proložen jejími postřehy i způsobem myšlení, včetně nepochopení běžných vztahových situací a neobvyklých reakcí na ně. Dneska se autisté coby hlavní postavy objevují v umění poměrně často, čím to?
Možná je to proto, že jsme všichni tak trochu autisté a bude hůř. Myslím, že takzvaná normalita dostává poněkud zabrat, přestává být jasné, co je a co není normální. Lidé začínají víc chápat a respektovat odlišnosti, protože ji kolem sebe vidí hodně a často.

Vaše starší dcera Rozálie navštěvovala Osmileté gymnázium Buďánka, dnešní Mensa gymnázium, kde děti s Aspergerovým syndromem běžně studovaly. Vy sama jste tam učila. Dá se i tady najít inspirační zdroj?
Jistě. Děti a lidé s vysokou inteligencí to často mívají v životě těžké, jsou obtížně zařaditelní, těžce zvládají instituce, vybočují, jdou si po svém. Na škole bylo hodně výrazných osobností a mě vždycky bavily, hodně z nich chodívalo k nám domů. Byli to nádherní magoři.

Buďánka byla založena pro nadané děti, které si však často ve svém životě nesou poruchy, jež jim znemožňují splynutí s většinovou a „zprůměrovanou“ společností. Je genialita skutečně tak omezující?
O tom právě mluvím, čím průměrnější nebo řekněme normálnější okolí, tím hůř pro geniálního nebo nadprůměrně inteligentního jedince. „Normální” bývají považováni za ty, co jsou v pořádku a kdo je převyšuje, je ten „vadný.“

Ve své knize řešíte nejen šachy, ale rovněž relativitu dobra a zla. Souvisí téma s něčím, co jste minulý rok ve svém životě reálně prožila?
To ani ne, spíš s tím, čím se zabývám celý život, nad čím často přemýšlím. Jaký smysl dává být dobrý…

Spisovatel Petr Šabach.
Zemřel Petr Šabach, autor humoristických románů a předlohy Pelíšků

A k čemu jste došla? Jsou Dobré duše jakýmsi pomyslným shrnutím vašeho celoživotního výzkumu?
Nevím, jestli bych knihu nazvala přímo výzkumem, ale jsou věci, o kterých člověk stále přemýšlí, a ať chce, nebo nechce, pořád je má kdesi v mysli přítomné.

Zaujala mě pasáž, kde Alice říká: „Čeští intelektuálové strašně ponižují češství. Pořád vyzdvihují historické okamžiky, kdy tu lidé selhali, ale jsou přece i jiné. Každý národ v historii někdy selhal. Elity jen prohlubují národní mindrák, z toho vzniká frustrace a také příležitost k tomu, aby někdo začal vyzdvihovat vlastenectví jako nesnášenlivost k jinakosti.“ Musím se přiznat, že bych tvrzení stoprocentně podepsala…
To mě těší. Nad tím poslední dobou docela uvažuji. U nás je v určitých kruzích v módě vykřikovat „to je možný jen u nás“, sebemrskačsky říkat, jaký jsme hrozný národ plný zbabělců. Máme několik nešťastných atributů, symbolů, mezníků – Švejk, Mnichov, Anticharta… a tak dále, je jich mnoho. Tak jako v každém národě. Ale Češi mají ve zvyku se stále pranýřovat. S oblibou šlapou po svých hrdinech a po všech schopných lidech své země. A přitom mám poslední dobou dojem, jako bychom začínali být docela dobrý národ a dobrá země. A že bychom mohli začít být sebevědomější. Mít se rádi. Svoji zem a své lidi.

Opravdu máte dojem, že začínáme být lepší? Občas mě z některých názorů na internetu i postů na Facebooku jímá hrůza. Nesnášenlivost k jinakosti se objevuje i u lidí, u nichž bych ji nečekala.
V tom se ale jistě neodlišujeme od jiných národů. Máte pravdu, hrůza z toho jde, ale zas na druhou stranu je to pořád jen plkání na webu. Třeba si tím vybíjejí vztek a pak už jsou v pohodě.

Arogance se možná neprojevuje jen v politice. Minulý týden jste vstoupila do boje s jedním týdeníkem, protože zveřejnil recenzi na seriál Trapný padesátky, kde se autor hned v úvodu přiznává, že vás „nemusí“. Co vás vlastně mrzelo víc – věta v úvodu, nebo že vás činí zodpovědnou za celé dílo?
Obojí. Ale ta věta v úvodu mě nadzvedla.

Spisovatelka Otilie K. Grezlová.
Vrátila se ke kořenům a začala psát knihy, Otilie Grezlová už chystá pátou

Autora recenze jste dokonce vyzvala na fyzický souboj, myslela jste to vážně?
Ano i ne. Vychovala jsem sama dvě skvělé dcery, napsala jsem dvacet jedna knih a dva vlastní seriály, z nichž jeden byl hodně úspěšný (Život je ples), mám poměrně širokou čtenářskou obec, myslím, že jsem leccos v životě dokázala. Málokdo si umí představit, jaké to je, když je vaše práce vždy veřejně posuzována, případně odsuzována. Časopis Reflex mi už v minulosti udělal dost leváren. Agresivní testosteron, který z něj stříká, se mnou nějak nejde dohromady. Úroveň recenzí a novinových článků nikdo veřejně neposuzuje, ač není moc vysoká. Tentokrát jsem se prostě naštvala. Zpříma a hodně. S plným vědomím, že porušuji pravidla hry. Recenzent odsoudí, autor mlčí. Samozřejmě je komické, když já se svojí fyzickou konstitucí vyzvu chlapa na souboj…

Určitě vás od takové reakce mnozí zrazovali.
Ale já se nikoho neptám, co mám dělat, jsem už velká holka. Víte, my jsme s týmem Trapných padesátek dva roky makali na scénářích, scenárista u nás prochází neuvěřitelnou drezůrou, pod taktovkou dramaturga, producenta, dalšího scenáristy… pak přijde režisér a točí. Toho nikdo předem nezkouší, neupravuje, netýrá. Jedna scéna ze scénáře se dá natočit asi tak patnácti způsoby. Načež si mistr recenzent šmahem vytyčí jako vlajkovou loď, že „nemusí spisovatelku Obermannovou.“ Jen tak mimochodem se na mě uslintne. Aby jako bylo jasno.

Uráží mě, jak si mě hoši v Reflexu berou na paškál, aniž by smysluplně argumentovali. Člověk je z těchto věcí někdy zoufalý, někdy to ignoruje, jindy je mu hrozně smutno – a někdy vyzve mistra recenzenta na souboj. Sama proti testosteronu – tak nějak bych to nazvala. Pozvala jsem toho člověka na souboj k sobě domů, aby tam nemohli být fotografové, jak chtěli. Tak jsem zvědavá na to jeho chlapáctví tváří v tvář. Já tam sama budu. A ano, dělám to s plným vědomím toho, že to vypadá bláznivě. Je mi to jedno.

Vy sama jste s výslednou podobou seriálu spokojená?
Byla jsem spokojená se scénáři a to nejenom já, ale i velmi přísná dramaturgyně Kateřina Krobová a velmi schopná a inteligentní producentka Alena Müllerová, která také píše a která vystudovala scenáristiku. Bohužel nemůžu říct, že bych byla beze zbytku spokojená s režií, trochu mi připadalo, že režisér nemůže rozumět tomu, o čem točí. Ale jistě se o to snažil.

Filmový Saturnin v podání Oldřicha Víznera
Saturnin se vrátí na knižní pulty

Zmiňovaný seriál má motto „V padesáti život končí a začíná mejdan“. Jak si užívat života byste vy sama mohla vyučovat. Anebo jste se tomu i vy musela postupem let naučit?
Po pravdě to moc neumím. Já si totiž nejvíc užívám, když konečně můžu nerušeně pracovat.

Na Facebooku jste v létě dokonce zveřejnila svoji fotku v plavkách. Bulvár ji samozřejmě okamžitě přetiskl. Přiznejte se, že vy ráda provokujete!
Napsala jsem k tomu komentář: Trapná padesátka. Byl to více méně vtip. Neberu sebe ani fotky v plavkách zas tak vážně. Navíc vypadám v plavkách dobře. Tak proč ne?

Někteří mohli vnímat jako provokaci i vaši účast v pořadu „Máte slovo“. Obdivovala jsem vás, že jste zůstala tváří v tvář některým hloupým názorům i agresivním výpadům klidná. Proč vás téma práv žen na umělé oplodnění bez souhlasu partnera tak oslovilo?
Děkuju, není na tom zas tak nic k obdivování. Do toho pořadu jsem šla, protože považuju za donebevolající, aby žena bez partnera měla menší práva než žena s partnerem, šlo mi o tu problematiku, ne o pořad.

Formát podobných pořadů ale neumožňuje konstruktivní polemiku, nezdá se vám?
Já se na televizi moc nedívám, tenhle pořad jsem si pustila jen jednou – než jsem tam šla. A připadalo mi, že se tam nedá nic moc říct. Ale to už jsem slíbila účast.

Sama máte dvě dcery, Rozálie je úspěšnou režisérkou, Berenika herečkou i zpěvačkou. A mimo jiné – ve všech rozhovorech o vás překrásně mluví. Po životních i partnerských kotrmelcích včetně rozvodu to musí být docela silná satisfakce.
Říkám, že nejlíp jsem napsala své dcery. Jsou skvělé. Ale ne proto, že jsou tím, kým jsou a že dokázaly, co dokázaly, neboť ještě nejspíš mnohé dokážou, ale především proto, že mají dobré srdce. Z toho mám opravdu radost. Že jsem téhle zemi dala dvě dobré, schopné ženy. Kdybych nic jiného nedokázala, tak tohle mi stačí.

Tata Bojs – z klipu Pěšáci bílé stopy
Tata Bojs jsou Pěšáci bílé stopy

Dobrou a schopnou ženou byla také vaše matka. I ona psala detektivky, literárně debutovala v sedmdesáti šesti letech… Proč až tak pozdě? Že byste ji svým psaním trochu ovlivnila?
To spíš ona mě, vždycky chtěla být spisovatelkou. Myslím, že ale nikdy neměla čas. Teprve ve stáří našla klid, a to myslím i ten vnitřní, aby začala.

Životní příběh vaší matky, zejména jejího původu, by možná vydal na samostatný román či filmový scénář. Nenapadlo vás to?
Mnohokrát. Ale je vlastně tak románový, až je to něčím nebezpečné pro psaní. A taky je to příliš má osudová záležitost. Nevím… Maminka byla nalezenec, narodila se v Budapešti, matka jí zemřela při porodu, otec byl neznámý. Jako sirotek připadla podle zákonů do místa, odkud její matka pocházela – v tomto případě do ukrajinského Mukačeva, kde byla do dvou let v sirotčinci. Odtud si ji vzali můj dědeček a babička, kteří žili ve Valašském Meziříčí a nemohli mít vlastní dítě. Zaručil se za ni ředitel sirotčince, možná o jejím původu něco věděl. Doporučil ji, asi věděl proč, moje maminka byla totiž mimořádně inteligentní.

Martin Chodúr se synem
Martin Chodúr: Jsem jako provazochodec, balancující nad dvěma propastmi

Letos vás potkaly dvě velké životní změny – vaše maminka zemřela a vy jste se stala babičkou. Muselo být zvláštní prožívat smutek i štěstí v totožném okamžiku, ne?
Ano, měla jsem emočně náročný duben. Nejdříve byla radost a potom velká bolest, která přešla v jakýsi věčný smutek. Toho už se asi nezbavím. Nemám maminku.

Jenže tak to bývá – přijde nový život a někdo místo něj odejde. Jako by věděl, že teď už odejít může. Nový život někdy utlumí bolest z nečekaného odchodu. Vnímáte to také tak?
Neřekla bych, že ji utlumí. Spíš vedle sebe koexistuje radost i smutek. Jsou ve zvláštní jednotě. Možná to spojení znamená moudrost.

***

Spisovatelka, scenáristka a dramaturgyně Irena Obermannová (*1962) absolvovala pražskou FAMU. Působila ve tvůrčí skupině ČT Anny Beckové, spolupracovala na několika diskusních pořadech (např. Ženský hlas s Ester Kočičkovou či Domácí štěstí s Ivou Hüttnerovou).

Svou první knihu Frekvence tygra napsala ve čtyřiatřiceti, výrazný úspěch jí přinesl až Deník šílené manželky (1998), který byl vydán i v zahraničí a v roce 2000 se stal předlohou pro stejnojmenný televizní film. Následovaly Divnolásky, Příručka pro neposlušné ženy, Tajná kniha či Dopisy Kafkovi (smyšlená protiváha Kafkových Dopisů Mileně). Podílela se na několika televizních seriálech. Má dvě dcery, dokumentární režisérku Rozálii Kohoutovou a herečku Bereniku Kohoutovou.

Dobré duše

Do bývalého sklářského městečka Vlčí Úpice přijíždí mladá geniální šachistka Alice, aby tu sehrála simultánní partii se členy místního šachistického kroužku. Krátce po příjezdu však doslova zakopne o mrtvolu místní starostky. Během hry Alice smete figurky z šachovnice a připraví se tím o velkou příležitost. Ale ona už hraje jinou partii… Navzdory policii i všem obyvatelům městečka se snaží vypátrat, co se stalo. Vrah je na tahu. Dá mat, nebo ho Alice zastaví? Z šachistky se stane vyšetřovatelka amatérka, v knize ale najdeme mnohem více vrstev. „Vyšetřováním se hrdinka úplně nezmění, stane se přijatelnější pro své okolí a její okolí se stane přijatelnější pro ni. Bojí se vyjít ze své ulity a strach pátráním trochu ztrácí,“ říká o vývoji své zvláštní hrdinky autorka Irena Obermannová.


Aspergerův syndrom

patří mezi poruchy autistického spektra. Vyznačuje se především potížemi v komunikaci a sociálním chování, jež jsou v rozporu s jinak dobrým intelektem (u některých jedinců může být i velmi nadprůměrný), a nevídanými řečovými schopnostmi (pasivní slovní zásoba bývá velmi bohatá). Lidé s Aspergerovým syndromem mívají problém porozumět ironii či si najít přátele. Na druhou stranu bývají upřímní, bez problému porozumí psaným pravidlům a vyznačují se skvělou pamětí. Porucha je pojmenována podle rakouského psychiatra Hanse Aspergera (1906–1980), který ji poprvé popsal.