Zaujala mě pasáž, kde Alice říká: „Čeští intelektuálové strašně ponižují češství. Pořád vyzdvihují historické okamžiky, kdy tu lidé selhali, ale jsou přece i jiné. Každý národ v historii někdy selhal. Elity jen prohlubují národní mindrák, z toho vzniká frustrace a také příležitost k tomu, aby někdo začal vyzdvihovat vlastenectví jako nesnášenlivost k jinakosti.“ Musím se přiznat, že bych tvrzení stoprocentně podepsala…
To mě těší. Nad tím poslední dobou docela uvažuji. U nás je v určitých kruzích v módě vykřikovat „to je možný jen u nás“, sebemrskačsky říkat, jaký jsme hrozný národ plný zbabělců. Máme několik nešťastných atributů, symbolů, mezníků – Švejk, Mnichov, Anticharta… a tak dále, je jich mnoho. Tak jako v každém národě. Ale Češi mají ve zvyku se stále pranýřovat. S oblibou šlapou po svých hrdinech a po všech schopných lidech své země. A přitom mám poslední dobou dojem, jako bychom začínali být docela dobrý národ a dobrá země. A že bychom mohli začít být sebevědomější. Mít se rádi. Svoji zem a své lidi.

Opravdu máte dojem, že začínáme být lepší? Občas mě z některých názorů na internetu i postů na Facebooku jímá hrůza. Nesnášenlivost k jinakosti se objevuje i u lidí, u nichž bych ji nečekala.
V tom se ale jistě neodlišujeme od jiných národů. Máte pravdu, hrůza z toho jde, ale zas na druhou stranu je to pořád jen plkání na webu. Třeba si tím vybíjejí vztek a pak už jsou v pohodě.

Arogance se možná neprojevuje jen v politice. Minulý týden jste vstoupila do boje s jedním týdeníkem, protože zveřejnil recenzi na seriál Trapný padesátky, kde se autor hned v úvodu přiznává, že vás „nemusí“. Co vás vlastně mrzelo víc – věta v úvodu, nebo že vás činí zodpovědnou za celé dílo?
Obojí. Ale ta věta v úvodu mě nadzvedla.

Autora recenze jste dokonce vyzvala na fyzický souboj, myslela jste to vážně?
Ano i ne. Vychovala jsem sama dvě skvělé dcery, napsala jsem dvacet jedna knih a dva vlastní seriály, z nichž jeden byl hodně úspěšný (Život je ples), mám poměrně širokou čtenářskou obec, myslím, že jsem leccos v životě dokázala. Málokdo si umí představit, jaké to je, když je vaše práce vždy veřejně posuzována, případně odsuzována. Časopis Reflex mi už v minulosti udělal dost leváren. Agresivní testosteron, který z něj stříká, se mnou nějak nejde dohromady. Úroveň recenzí a novinových článků nikdo veřejně neposuzuje, ač není moc vysoká. Tentokrát jsem se prostě naštvala. Zpříma a hodně. S plným vědomím, že porušuji pravidla hry. Recenzent odsoudí, autor mlčí. Samozřejmě je komické, když já se svojí fyzickou konstitucí vyzvu chlapa na souboj…

Určitě vás od takové reakce mnozí zrazovali.
Ale já se nikoho neptám, co mám dělat, jsem už velká holka. Víte, my jsme s týmem Trapných padesátek dva roky makali na scénářích, scenárista u nás prochází neuvěřitelnou drezůrou, pod taktovkou dramaturga, producenta, dalšího scenáristy… pak přijde režisér a točí. Toho nikdo předem nezkouší, neupravuje, netýrá. Jedna scéna ze scénáře se dá natočit asi tak patnácti způsoby. Načež si mistr recenzent šmahem vytyčí jako vlajkovou loď, že „nemusí spisovatelku Obermannovou.“ Jen tak mimochodem se na mě uslintne. Aby jako bylo jasno.

Uráží mě, jak si mě hoši v Reflexu berou na paškál, aniž by smysluplně argumentovali. Člověk je z těchto věcí někdy zoufalý, někdy to ignoruje, jindy je mu hrozně smutno – a někdy vyzve mistra recenzenta na souboj. Sama proti testosteronu – tak nějak bych to nazvala. Pozvala jsem toho člověka na souboj k sobě domů, aby tam nemohli být fotografové, jak chtěli. Tak jsem zvědavá na to jeho chlapáctví tváří v tvář. Já tam sama budu. A ano, dělám to s plným vědomím toho, že to vypadá bláznivě. Je mi to jedno.

Vy sama jste s výslednou podobou seriálu spokojená?
Byla jsem spokojená se scénáři a to nejenom já, ale i velmi přísná dramaturgyně Kateřina Krobová a velmi schopná a inteligentní producentka Alena Müllerová, která také píše a která vystudovala scenáristiku. Bohužel nemůžu říct, že bych byla beze zbytku spokojená s režií, trochu mi připadalo, že režisér nemůže rozumět tomu, o čem točí. Ale jistě se o to snažil.

Zmiňovaný seriál má motto „V padesáti život končí a začíná mejdan“. Jak si užívat života byste vy sama mohla vyučovat. Anebo jste se tomu i vy musela postupem let naučit?
Po pravdě to moc neumím. Já si totiž nejvíc užívám, když konečně můžu nerušeně pracovat.

Na Facebooku jste v létě dokonce zveřejnila svoji fotku v plavkách. Bulvár ji samozřejmě okamžitě přetiskl. Přiznejte se, že vy ráda provokujete!
Napsala jsem k tomu komentář: Trapná padesátka. Byl to více méně vtip. Neberu sebe ani fotky v plavkách zas tak vážně. Navíc vypadám v plavkách dobře. Tak proč ne?