Kdy jste poprvé v životě pocítila touhu sdělovat něco svému okolí pomocí obrazů?

Mou snahou není plánovitě sdělovat „něco" někomu. Je to proces, při kterém tvůrce tvoří ze své vlastní potřeby vyjádřit se, vypustit ze sebe tok myšlenek a pocitů, zbavit se napětí. To, že se najdou diváci, kterým výsledek tohoto děje něco zajímavého sděluje, je příjemný bonus. Jsou samozřejmě i umělci, kteří jdou cestou opačného principu.

A rozhodnutí studovat na akademii výtvarných umění?

Byla to ta nejlepší možnost, kterou jsem mohla v dané době využít.

Jak vzpomínáte na studentská léta v našem hlavním městě?

Vzpomínám s úsměvem. V Praze jsem strávila krásných sedm let, ale jsem ráda, že tuto studentskou etapu mám již za sebou.

Kdo vás v životě nejvíce umělecky ovlivnil?

Nejspíš můj bratr Michal. Ten mě v období, kdy jsem končila základní školu, přivedl na myšlenku pokračovat ve studiu na Střední uměleckoprůmyslové škole v Opavě. Kdyby nebylo bratra, zřejmě by ze mě byl zvěrolékař.

Jak se zdá, jste figuralistka, což je sympatické v záplavě abstrakce a přebytku konceptuálního umění okolo nás. Je to pravda, anebo se mýlím?

Je pravda, že figuru a portrét ve své tvorbě upřednostňuji před čímkoli jiným. Nemohu si pomoci. V lidském těle, potažmo obličejové partii, nacházím nepřeberné množství inspirace otisk emocí, prožitků, štěstí i smutku… Vše, co život dává i bere, je v každém z nás.

Jste poměrně mladá výtvarnice, která je zastoupena sedmi díly v pražské Národní galerii, ale i ve významných světových sbírkách například ve Švýcarsku, ale i Muzeu moderního umění Andyho Warhola na Slovensku či dokonce v Hongkongu. Jaký je to pocit pro autorku?

Povznášející a zavazující.

Vyzkoušela jste si už řadu výtvarných technik, včetně experimentů. Mezi vaše oblíbené motivy patří akty, zobrazujete také své (přitažlivé) nahé tělo na plátně, a tím svoji určitou ženskou zkušenost, aniž byste sahala k feministické provokaci… Je v tom asi nějaká naléhavá potřeba sdělení, anebo se mýlím?

Nemám potřebu cokoli naléhavě sdělovat. Vyprávím pouze nějaký svůj příběh a je pěkné, když se najdou osoby, které se rozhodnou naslouchat.

Co nejvíce motivuje vaši tvůrčí práci?

Veškeré dění, které se odehrává v mé blízkosti.

„Mateřství, stejně jako před ním dětství, není u Štenclové jednoznačně pozitivní. Naopak. Obojí má svoji přitažlivost i odpudivost, něhu i krutost. Sexualita, rodinné, přátelské i milostné vztahy v sobě nesou cosi mrazivého, ohrožujícího…," cituji Terezii Zemánkovou, kurátorku jedné vaší pražské výstavy. Do jaké míry jsou ještě tato slova pravdivá, anebo v jakém kontextu se zrodila?

Své dětství i mateřství považuji za úžasné období života a neměnila bych za nic! Výše uvedený text komentuje témata a výjevy na obrazech, v nichž se navozený nesoulad a neklid vztahuje ke světu jako takovému. Uvědomuji si, že kladné prožitky nejdou zobecnit plošně, proto úmyslně ukazuji i druhou stranu mince.

Ptám se, neboť před časem jste se stala maminkou. Jak se to odráží ve vaší současné tvorbě? A co dcera, dává o sobě hodně znát?

Moje dcera Zoe se stala přirozeně tou největší inspirací, jakou momentálně mám. Skloubit práci a mateřství není snadné, avšak lze to. Je to náročné a nádherné. Při práci mám velkou podporu mého partnera Pavla a rovněž mi velmi pomáhá moje máma.

Ale také jste si už vyzkoušela roli nejenom výtvarnice, ale také kurátorky na prestižním sympoziu Smalt Art Vítkovice. Jaká je to zkušenost?

Zkušenost je to výborná a velmi si této možnosti cením. Velká škola asertivity. Čas, starost, stres, učení, poznání, zklamání, potěšení a radost.

DOKUD NÁS SMRT (tuš na plátně). Často vystavujete v Praze. Co vaše zatím poslední tamní prezentace?

Moje poslední větší výstava se jmenovala Zoe a probíhala v tomto roce během května a června v Novoměstské radnici v Praze.

Jak jste prožila letošní léto?

Léto ještě stále prožívám a hodlám si jej prodloužit brzkým třítýdenním pobytem v Chorvatsku. Poslední měsíc proběhl v klidnějším tempu než ty předchozí, pracovně náročnější. Všechny aktivity nyní podřizujeme dceři. Ta je nejdůležitější, a je-li šťastná ona, jsme šťastní i my.

V soukromém životě jste pragmatická žena, nebo spíše máte ráda „úlety"?

Všeho s mírou!

A co móda a vy?

Móda mě baví, ale ne vždy se ztotožním s každou novinkou. Občas mě velmi překvapí, jak i postavu nevkusně deformující „módní hit" najde své oddané přívržence. Holt média hýbou světem.

Jak se pohybujete v kuchyni vaříte, pečete?

Můj partner Pavel Volf je tak skvělý a nadšený kuchař, že se mu v jeho kuchyňském rajonu neodvažuji vstoupit do cesty. Toto není nadsázka, ale holý fakt.

Jste žárlivá na svého životního partnera, anebo on na vás?

Jak říká rčení, kdo nežárlí, ten nemiluje. A já svého partnera miluji.

Kudy se chtějí ubírat v příštích letech vaše další umělecké kroky?

V listopadu mě čeká samostatná výstava v Galerii Uffo v Trutnově, poté se rýsují další akce a projekty v Kroměříži a Ostravě. Čili nudit se nebudu. Práce mě naplňuje a ke spokojenému životu podle mě patří.

Kdo je… Ivana Štenclová

Ivana Štenclová (narozená 1980) je absolventka Akademie výtvarných umění (ateliér kresby, prof. Jitka Svobodová) v Praze, patří mezi výrazné autory, kteří svým dílem oslovili veřejnost už za vysokoškolských studií, a jejichž nástup na uměleckou scénu byl proto plynulý a přirozený.

Experimentuje s formou a často zpracovává netypické výtvarné materiály (kreslí tavnou pistolí i injekční stříkačkou, vrství obrazy z izolačních krytin, plete je z drátů, užívá malířského dekoračního válečku či razítek, vypaluje laserem motivy skrze plech atd.). Obsahový náboj jejích děl vždy vystupuje intenzivně do popředí a dokonale zvládnutá, často objevná, technika ho jen podporuje.

Malířka s nezvyklou invencí stále hledá nové cesty a způsoby zobrazení svého klíčového tématu, jímž byly a jsou její nejužší vztahy. Ivana Štenclová je zastoupena sedmi díly v pražské Národní galerii i ve významných světových sbírkách například švýcarské Nadaci J. a M. Jelínek či v Muzeu moderního umění A. Warhola na Slovensku. V současnosti žije a pracuje v Ostravě.