Ivo Vodseďálek, žijící v letech 1931 až 2017, není typickým příkladem undergroundového básníka. Ve svých verších si nasazoval masku obyčejného, všedního člověka. Pro minulý režim však byl nebezpečný už tím, že si za žádných okolností nenechal vzít vnitřní svobodu.
Obsáhlá kniha jeho poezie a prózy, nazvaná suše Dílo 1949 - 1998, představuje Vodseďálka jako lehce pobaveného glosátora, jemuž nebyla svatá žádná fráze a který uměl z prázdna uplést bič.
close
info
Zdroj: Argo
zoom_in
Třeba ve formě této rané básně z roku 1950, jež nese titul Stavba mládeže: „Brigádnice Jana / ráda pracovala nahá / mezi dlouhou řadou / zapocených radostných kopáčů / Těžko se každému vzpomínalo / na vlastní zdravou ženu / a na stranickou organisaci / Je v tom přec kus dobré práce / položit kilometr kolejí.“
Ivo Vodseďálek se podobně jako Egon Bondy, s nímž v první polovině padesátých let vydával samizdatovou edici Půlnoc, cítil dobře v břeskných čtyřverších. („V Sovětském svazu / někdo visí na provazu / pověsili na smyčku / mamičku.“) Zajímavé jsou ale i jeho realistické novely, sahající svou poetikou až někam k první republice.
Banální večeře s manželkou
Úsporné básničky, obsahující zkratku tolik potřebnou k zachycení socialistického absurdna, pak mají svůj protipól v dlouhých básních psaných volným veršem. V nich Vodseďálek detailně analyzoval pocity únavy, zoufalství, ale i malé lidské naděje, plynoucí třeba z takových okamžiků, jako je zdánlivě banální večeře s manželkou.
V životopise tohoto pozoruhodného tvůrce, píšícího půl století, se vyskytují profese jako montér, dělník, projektant, ale i pilot horkovzdušných balonů. Vodseďálek provozoval leteckou dopravní kancelář a mimo to si nepozorován chodil po svých oblíbených místech ve Vysokém nad Jizerou, Velkých Losinách či v pražských Vršovicích.
Tam všude nacházel neokázalý půvab, i přes tu strašlivou normalizační šeď. Nikdy nikomu nepatřil a my teď máme tu výsadu, že s ním onu volnost ducha smíme tiše sdílet.
