Pane Šetlíku, prozraďte něco bližšího o vaší aktuální výstavě Osobnosti naší vlasti ve Zlíně.

Jedná se o putovní výstavu, takže každým vstupem do jednotlivého regionu chci ve vernisáži představit i nějaké nové osobnosti. Proto jsem přemýšlel, kdo z těch slavných by zde neměl chybět. Nakonec jsem se před čtrnácti dny setkal s panem Zikmundem u něj doma. Prozradil jsem mu celou filosofii projektu, a jelikož jsme si padli do oka, tak se mu to zalíbilo.

Kde jste Miroslava Zikmunda fotil?

Focení se uskutečnilo u něj doma na Nivách ve Zlíně.

Jak se vám s ním spolupracovalo?

Pan Zikmund je velký detailista, ale věřím, že nebyl zklamán. Obraz, kde je zvěčněn, spatřil poprvé až na samotné vernisáži při slavnostním odhalení. Myslím, že celé to focení a konečný výsledek, tak trochu asociuje s focením pana Bati.

Jak to?

Když jsem totiž fotil Tomáše Baťu, měl jsem ve finále spousta materiálu. Tak mu říkám: Tomáši, neudělal bys mi něco akčního? A on se zamyslel: Co bych tak udělal akčního? V ten moment vznikla právě tady ta legendární fotka.

Je to tak pokaždé, nebo máte spíše připravený scénář?

Na focení se nikdy nechystám dopředu. Všechno vzniká z momentu určité situace.

Máte svůj tým lidí, se kterými konzultujete vizáž či osvětlení?

Ano, před samotným focením proběhne také malá vizážistická úprava, jak tomu bylo i s panem Zikmundem. Tuto část focení konzultuji 
se svou ženou Gábinou, která má roli vizážistky a stylistky. Mé portréty nejsou absolutně zasaženy žádnou retuší. Fotografuji na klasický film, nikoliv digitálně. Fotografie se tedy nijak dále neupravují, takže perfektní vizážistická úprava je velice důležitá.

Denně fotíte slavné osobnosti, ale i neznámé lidi. Jaké to ovšem je, když se před fotoaparát postavíte vy sám?

Když je potřeba, abych se vyfotil na nějakou titulku, nebo do článku, tak o to většinou požádám svého syna. Ten je také fotograf, takže to mám pod kontrolou. (Smích.)

Proč jste si ke své výstavě vybral zrovna hotel Baltaci Atrium?

Ve Zlíně jsem měl už několik výstav. Vernisáž i samotnou výstavu pojímám spíše jako společenskou záležitost, jelikož dochází i k odhalování portrétů. Prostory hotelu Baltaci Atrium jsem měl samozřejmě na doporučení, ale mně samotnému se zde velice zalíbilo.

Máte vy sám nějaké vazby 
ke Zlínu?

K tomuto městu mám velmi úzkou citovou vazbu, protože jsem tady nesčetněkrát fotil a mám zde spoustu přátel.

Na vaší aktuální výstavě jste používal speciální technologii. Prozradíte, čím je výjimečná?

Při své práci odděluji část fotografické emulze od papírové podložky. Emulzi přenáším na malířské plátno. Díky vysoké teplotě a tlaku emulze věrohodně kopíruje plátno, které poté vypínám na blind rám. Následně pokrývám fotografii v několika vrstvách speciálním gelem. Některé partie mohu i plasticky zvýraznit reliéfem, který gelem vytvářím. Portrét tak evokuje pocit obrazu malovaného starými mistry.

Takže každý obraz je originál…

To jste mě předběhla. Ano, přesně tak, protože já sám díky ručnímu pokrývání gelem neudělám dva totožné portréty z jednoho motivu. Právě proto je každý obraz originál.

Pamatujete si ještě, kdy jste vzal do ruky poprvé fotoaparát?

Asi ve svých deseti letech. Když mi bylo patnáct, tak jsem se tak potuloval římskými ulicemi a najednou vidím skupinku paparazzi, jak někoho fotí. Šel jsem se podívat, koho fotí a byla tam Claudia Cardinale. Začal jsem tedy rychle fotit, a stal jsem se tak nejmladším římským paparazzim. To byl takový první velký impulz k tomu, že jsem se do fotografování ponořil. Rok nato jsem vytvořil archiv několika desítek hvězd stříbrného plátna šedesátých let.

Můžete některé jmenovat?

Fotil jsem například Brigitte Bardot, Anthony Quinna, Raquel Welch, Petera Sellerse, Tony Curtise, ale i Roberta Kennedyho.

S Claudií Cardinale jste se teď nedávno znova potkal, že?

Je to tak a bylo to úžasné setkání. Ukázal jsem jí fotografie, které jsem fotil před pětačtyřiceti lety. Oba dva jsme se tomu neuvěřitelně nasmáli. (Úsměv.)

Existuje někdo, koho jste ještě nevyfotil?

Mrzí mne, že jsem nestihl vyfotit svého dobrého kamaráda, se kterým jsem chodil často na vínko. Byl to strašně fajn člověk a mrzí mě, že nemám jeho portrét právě z toho důvodu, jaké mezi námi bylo přátelství.

Pamatujete si na nějakou historku z focení?

Vzpomínám si, jak jednou přišel na sjednanou schůzku klient a říká: Tak mám 20 minut. A já na to: Tak fajn, to si dáme tak maximálně kafe, ale fotit nebudu. (Smích.)

Čtěte také: OBRAZEM: Slavný fotograf Jadran Šetlík vystavil už i Zikmunda