Ocitl jste se ve vážené společnosti morálně silných lidí. Jaký jste měl pocit?
Velmi nepatřičný. A nebudu lhát, když vám řeknu, že jsem se pokoušel organizátorovi, panu Řeřichovi, vysvětlit asi dvě hodiny před tím, že na to nemám.

Z jakých důvodů?
Protože literatura je pro mě věc bez patosu, není to morální kategorie. Člověk se jako literát nemůže stát někým, kdo má být morálním vzorem pro děti. Řekl jsem v nadsázce panu Řeřichovi: jsem český novinář, co když se zítra ožeru a rozbiju někomu hubu? A on mi odpověděl: my to risknem…

Vidíte to. A tak jste tu a máte cenu. Mimochodem, kdo by si podle vás rytířské ocenění v českém prostoru zasloužil?
Těch lidí je hodně. Jako největší problém této pocty cítím – a myslím, že to tak vnímají i další moji vrstevníci - že jsme dáváni dohromady s lidmi, kteří prožili život nebo jeho velkou část v nacistických koncentrácích a komunistických lágrech. Jako třeba Jiří Stránský, kterého obdivuji a který tam strávil deset let! Teď jsem z té slávy trochu mimo, ale až začnu být příčetný, budu se stydět.

Mohl jste cenu odmítnout.
Já s tím bojoval. Ale pak jsem to nedokázal. Víte, cenu uděluje okruh lidí, kterých si velmi vážím a vím, že to mají spojené i s Chartou 77´. A že cena je částečně i pro mého tátu Josefa a bratra Filipa, kteří umřeli, a že jsem tu trochu i za ně. Byl to krásný večer a je dobře, že někdo udržuje podobné tradice. Ale pravdou je, že už jsme jiná generace a jsme cynici. Pro mě je přirozenější prostředí kolem časopisu mého kamaráda Petra Placáka Babylon, kde je to samý anarchista a bohém.

Oslavit to můžete i tak. Vínem a cigárkem…
Představte si, že už druhý den nekouřím. Přestal jsem.

Gratuluju, na jak dlouho?
Doufám, že navždy. Kouřím od svých šestnácti a ted se mi konečně povedlo s tím skoncovat.

Tak vám držím palce. A ještě jedna věc: Ceny proti totalitě se rozdávaly v den 70. výročí Února 1948. Není to trochu bizarní?
Je. Bizarní a legrační a tragické. Připadá mi to strašně české. Míchá se tu dohromady komedie a tragédie, jak už to tak u nás v Čechách chodí.

Během udílení cen se mluvilo o morálních postojích. Na který svůj postoj jste pyšný vy?
Mluvit u naší generace o morálních postojích se zakazuje. Když sedím vedle svých pětadvacetiletých a dvacetiletých dcer a jejich kamarádek, tak první, čím začneme žertovat, je, že tahle morální cena je rušič věkového rozdílu mezi mužem a ženou. Asi takhle to máme morálně.

Vaší poslední knihou je Citlivý člověk, jaké máte ohlasy?
Je jich spousta, mám radost. Absolvuju i řadu autorských čtení, lidi to zajímá. Mimochodem, to je mi na organizátorech cen Mene Tekel sympatické - že jim je úplně jedno, jestli prodám 50 nebo 50 tisíc kusů svých knih. To v rámci téhle ceny neřeší.

Už nějaký čas jste dramaturgem Knihovny Václava Havla, baví vás to?
Baví. Děláme patnáct dvacet pořadů měsíčně. Máme hodně literárních akcí, Havel je věčný zdroj inspirace. K politickým debatám i kultuře.

Současná politická scéna ovšem moc optimismu nenabízí.
Budu říkat banality, ale je to tak. Pan prezident a premiér se už zase lísají ke komunistické a fašistické straně… Je to tak šílené, že si to člověk ani neuměl představit. Co k tomu říct víc?