Životní pouť nejčeštějšího básníka, kterého jsme kdy měli, byla odrazem celého dvacátého století. Od proletářského mládí na pražském Žižkově přes členství v KSČ a rozčarování v padesátých letech až po podepsání Charty 77.

Nakonec se stal personou non grata. A také idolem mladých, ale to souviselo spíš s jeho vitalitou, kterou si zachoval až do vysokého věku. Nikdy nepřestal mít pohled rošťáka, jímž býval za dob svých dobrodružných studií.

Nepohodlný

Nejprve ho vyloučili z gymnázia, pak i ze Svazu moderní kultury Devětsil a je jen logické, že tak svobodomyslný člověk musel být jednoho krásného dne vyloučen i z komunistické strany.

Po druhé světové válce zůstával Jaroslav Seifert názorově na levici, ale pro tehdejší vrchnost už nebyl důvěryhodný. Koncem roku 1949 odešel do invalidního důchodu a od té doby se věnoval výhradně tvorbě.

Ačkoliv se ho komunisté snažili nevnímat, zjevil se jim vždy tam, kde ho chtěli mít nejméně. Třeba na druhém Sjezdu československých spisovatelů v roce 1956, kde v odvážném projevu pronesl slavnou větu: „Smlčí-li spisovatel pravdu, lže.“ Nebo v napjaté chvíli po srpnové okupaci roku 1968, kdy na televizní kameru pro-hlásil: „Jako jsme si dali na podstavec první tank, který přijel v květnu 1945 do Prahy, tak si vystavíme poslední, který opustí naši vlast.“

Začít jinak

Od knížky Chlapec a hvězdy ze šestapadesátého což byly verše k obrázkům Josefa Lady se na novou Seifertovu práci čekalo jako na smilování skoro celé desetiletí. „Pánové nahoře“ házeli nemocnému básníkovi pod nohy celé hromady klacků: když už mu milostivě povolili, aby vydával, pak pouze reedice starších děl, a to ještě v malých nákladech. Přitom šlo o autora, jenž by hravě vyprodal čtvrtmilionový náklad, a i tak by před knihkupectvími pořád stály fronty.

Až uprostřed politické oblevy v roce 1965 shodil Seifert tehdy už zasloužilý pán na český literární svět opravdovou bombu. Sbírkou Koncert na ostrově ohlásil radikální změnu poetiky. Ti, kdo ho dosud znali jako mistra klasického střihu, jenž vir-tuozně používal pravidelný rým, byli překvapeni a uhranuti přímostí volného verše, kterým sbírku napsal.

Co se to přihodilo, že v sobě našel tolik síly, aby odhodil všechno, čím byl až do té chvíle proslulý? Koncert na ostrově je začátkem nádherné, ale bohužel i poslední etapy Seifertovy dráhy.

„Když jsem se před nedávnem po mnoha letech odmlky pokoušel o nové verše svou starou formou, něco se ve mně vzepřelo,“ svěřil se v Literárních novinách. „Poe-zie už nechtěla jít se mnou jak říkává básník Palivec. Musel jsem začít jinak. Stálo to dost bolesti i námahy.“

Dny a noci

V rozhovoru pro Lidovou demokraci zase čteme toto přiznání člověka, kterého upou-tala na lůžko vleklá těžká choroba: „Jestliže se díváte několik let po celé dny jen do stropu a po celé noci do tmy, máte věru dost času přemýšlet. O všem možné, také o poezii, když už je údělem. A mám za to, že jsem v té době poznal, jak bych měl asi psát. (…) Mnozí čtenáři mi vytýkají, že jsem opustil zpěvnou formu veršů. Koneckonců mám na to právo. Jistá virtuozita, které není tak snadné dosáhnout, byla mi na překážku.“

Seifertovy pozdní sbírky omračují jak mírou upřímnosti (a to i pokud jde o přístup šedivého barda k erotice), tak určitou neučesaností. Lidově řečeno, básník se tu s vyjádřením nemaže, vlastně ani po technické stránce. Ale byl by velký omyl myslet si, že své verše odbyl. Nikoliv. Je to jako další dan (stupeň) v karate. Známka velmistra, jenž už všude byl a všechno zvládl a teď svou poezii vědomě narušuje.

Odlévání zvonů, Halleyova kometa, Morový sloup, Déštník z Picadilly a poslední sbírka Býti básníkem. V čase, který jiní tráví zaslouženým odpočinkem, napsal Jaroslav Seifert navzdory všem příkořím ta nejskvělejší díla.

Byla plná minulosti i žhavého přítomna, vzpomínek i nebývale mladých postřehů. Nobelova cena z roku 1984 (nemohl ji převzít) se stala naprosto logickým zakončením této krasojízdy. I když z hlediska výboru, jenž ocenění uděluje, šlo především o jednoznačnou podporu umlčovanému tvůrci z utlačované země.

Můžete mi věřit

„Ale pryč s tou básnickou veteší metafor a rýmů, život je někdy až mrazivě holý.“ Tak zní nejcitovanější verš z Koncertu na ostrově. A co tahle sloka z Morového sloupu?

„Někdy byly mé verše pošetilé až hanba! Ale za to se neomlouvám. Věřím, že hledat krásná slova je lepší než zabíjet a vraždit.“ Seifertova pevnost a odhodlanost starého muže dovedla stranu a vládu potrápit. Zvláště když napsal: „Sbohem. V životě jsem nic nezradil. Tím jsem si jist a můžete mi věřit.“

Když 10. ledna 1986 v Praze ve věku 84 let zemřel, sice mu jako národnímu umělci museli vystrojit státní funus. Ale tolik se ho báli, že rozloučení v Rudolfinu nesměla snímat televize, rodina byla z obřadu vyloučena a policisté budovu brzy vyklidili. Noviny událost ignorovaly. Nebylo to ale k ničemu. Naopak se ukázalo, že Seifertovy myšlenky jsou z těch, které jak sám říkal mají sílu vyhodit do povětří trůn.

Pod dohledem
 
Desátého ledna v roce 1986 se Prahou rozneslo, že je básník Jaroslav Seifert po smrti. 21. ledna od časného rána stály zástupy lidí před budovou Rudolfina, kde bylo tělo národního umělce vystaveno. Státní bezpečnost kontrolovala všechny příchozí. Přesto se jedné úřednici ministerstva vnitra podařilo propašovat do sálu Nobelovu cenu, jež byla básníkovi v nepřítomnosti udělena v prosinci 1984 a kterou do té doby skoro nikdo neviděl.

Ihned po skončení oficialit hnala policie návštěvníky zase rychle ven. Odpoledne byla za Jaroslava Seiferta sloužena mše svatá v chrámu sv. Markéty v Břevnově. Před asi pěti sty shromážděných diváků četl z Písma herec Josef Kemr. Před klášterem vyčkávaly policejní transportéry a vodní děla.

Místem Seifertova posledního odpočinku se stal hřbitov v Kralupech nad Vltavou, odkud pocházeli jeho prarodiče. StB prověřovala každého, kdo se na tuto třetí část lednového ceremoniálu dostavil. Automobily musely zaparkovat půl kilometru před hřbitovem, dál už se šlo pod dohledem tajných.

„Od rána bylo nám všude nepříjemně z nezaujatých, pra-covně se nudících tváří postávajících mužů,“ vzpomínala herečka Vlasta Chramostová. „V hloučcích se rojili kolem Ru-dolfina, v kostele přežvykovali za lavicemi hostů z ambasád a na poslední zastávce před nevelkým hřbitovem v Kralupech se chvílemi zdálo, že jich je víc než smutečních hostů.“