„Musím přiznat, že jsem tak učinil s velkou radostí. Pevnost Boyard jsem sledoval od chvíle, kdy se na českých obrazovkách objevila. Dokonce jsem si v hloubi duše přál se jí zúčastnit, protože jsem hodně soutěživý člověk rád poměřuju síly a vůbec miluju sportovní utkání. Tak to se mi nepovedlo a už se mi to ani nepovede. Ale nakonec byla forma mé účasti v tomto projektu ještě zajímavější. Že se stanu legendárním otcem Furou, na to bych si ani netroufal pomyslet," usmívá se Jan Rosák.

Čím jste při přípravě na tuto roli začal bral jste si mustr z francouzského otce Fury, který měl průběžně tři představitele?

Možná jenom z jejich přístupu k soutěžícím, protože otec Fura by měl být trošičku jízlivý, malinko nepřející… Co si budeme povídat v podstatě brání svůj poklad, o který postupně přichází, ten je ale na druhou stranu nekonečný. Tudíž se zase tolik nestane, když z něj něco pustí. Z pověsti bedlivého strážce pokladu jsem tedy malinko ubral, protože jsem nakonec vždycky uznal, že jestliže jdou peníze na charitu, jako v tomto případě, tak mě to zase až tolik nemrzí.

A co se vizáže týče?

Malinko jsem se vyděsil při představě, že budu mít na tváři nános latexu, půlmetrovou paruku a vousy, že budu vypadat jako mumie, jak jsme zvyklí z onoho francouzského provedení. Docela mě proto nadchl přístup režiséra Michala Čecha, který říkal: „Furu by mohl hrát jakýkoli zamaskovaný herec, ale já bych chtěl, abys to byl ty a aby to bylo na první pohled zřejmé." Čili mně jen doporučil, abych si na dovolené, která odjezdu na Boyard předcházela, nechal narůst co nejdelší vlasy a vousy, což jsem taky udělal. Ty vlasy mi pak maskérka vždycky před natáčením rozcuchala, zvedla a nagelovala, prostě mi na hlavě vytvořila jakousi čupřinu. Mimochodem, když jsem se vrátil domů, manželce se moje „háro" zalíbilo natolik, že si přála, abych si jej chvilku nechal. Mám jej v podstatě doteď.

Takže žádný otisk tváře, toho jste byl ušetřený…

Nepadalo to v úvahu! Je pravda, že to bylo líto maskérce, paní Sofii, která se asi těšila, že se na mě „vyřádí". Je to Francouzka, která je, jak vyprávěla, při natáčení Boyardu od první epizody (stejně jako trpasličí průvodce po pevnosti Paklíč ztvárněný André Bouchetem, naopak představitelé Furase či krotitelky tygrů Félindry se vystřídali).

Vidím na vás, že jste si účast v soutěži užil.

Rozhovor s Janem RosákemVelice, bylo to opravdu něco úžasného. Už jenom samotný příjezd k pevnosti Boyard bere člověku dech. Vstup do ní je možný jen prostřednictvím speciální klece, která člověka poté, co si obleče vestu a zajistí se karabinou vyveze nahoru. Jiný způsob neexistuje. Když si navíc uvědomíte, že se do pevnosti nedostane nikdo jiný než jenom aktéři nebo štáb, je to o to vzrušivější.

Ani turisté?

Absolutně ne. Maximálně mohou kolem pevnosti kroužit v uctivé vzdálenosti na výletních lodích, z nichž se line ona známá hudba či znělka soutěže, přičemž jak jsem se dozvěděl vstup na palubu stojí dvacet euro. Takže je to velká vzácnost, každý si možnosti strávit vymezený čas na takové lodi považuje.

S myšlenkou zbudování pevnosti prý přišel už král Ludvík XIV., ale stavitel Vauban mu ji rozmluvil slovy: „Pane, bylo by snazší chytit do zubů Měsíc než usilovat o stavbu v takové lokalitě." Nakonec se tak ale stalo, což je vlastě neuvěřitelné.

Muselo to být obrovsky obtížné, když si vezmete, že kolem není žádné pevné podloží, na kterém by mohly stát stavební stroje. Navíc ještě v té době (pevnost se začala stavět za vlády Napoleona v roce 1801 jako obrana francouzského pobřeží proti potenciálním anglickým dobyvatelům), to člověku skutečně zůstává rozum stát.

Daleko lépe si dokážu představit, že objekt s jeho masivními stěnami a mnoha celami sloužil jako vězení v době Francouzské revoluce. Trestanci to tam rozhodně neměli jednoduché. Brr… Naopak pozitivně na člověka působí fakt, že se tam natáčel film Dobrodruzi. Ocitnout se v místech, kde se pohybovali jeho aktéři Alain Delon, Lino Ventura a Joanna Shimkus coby blonďatá krasavice Laetitia , je nezapomenutelné. Ještě z toho mám husí kůži.

Jak dlouho jste vlastně na Boyardu byli?

Necelý týden. Za tu dobu se nám podařilo natočit deset dílů, což je v současných českých podmínkách asi neproveditelné. Ale mělo to svůj důvod, proč se to povedlo on ten francouzský štáb, což představuje sto lidí (plus dvacet lidí za českou stranu), „napochodoval" každé ráno na plac a od té chvíle pracoval jako dobře namazaný stroj. Žádné cigárko, kafíčko a řeči typu, jak bylo včera nebo jak hrála Sparta, nic takového…

Samozřejmě, také si mnozí dají kafe, ale v devět hodin se začne natáčet, i kdyby hrom bil. Navíc Francouzi jsou známí svým vyhraněným odborářským cítěním, takže si prosadili ve dvanáct oběd. Ale ten také vypadá! Předkrm, hlavní jídlo, dezert a lahev vína pro čtyři lidi. Jako v restauraci.

Účastníci Pevnosti Boyard.

Když vás tak poslouchám, tak to byla napůl dovolená a napůl práce.

Přesně. Já jsem sice pracoval intenzivně, protože moje role vyžadovala neustálou pohotovost, ale jakkoli jsem se cítil po celém dni unavený, těšil jsem se na ten další. Byla to tedy atraktivní pracovní dovolená, z níž jsem si odvezl úžasný zážitek. Hned bych šel do toho znova.

Jestliže zmiňujete vaši roli jste tím, kdo klade hádanky, za které, když je soutěžící zodpoví správně, získají jeden z potřebných pěti klíčů k otevření pokladnice. Ty hádanky vycházejí z francouzské licence?

Ne, byly dílem našich dramaturgů pořadu. Jde o otázky typu: Schwarzenberg to má dlouhé, Rath to má krátké, papež to má, ale nepoužívá, a Madonna to nemá vůbec. Co to je? Každého napadne něco, ale správná odpověď je příjmení. Víc než o otázky jde tedy opravdu spíš o hádanky některé jsou těžší, jiné lehčí, mnozí je známe, protože si je mezi sebou dávají i děti.

Důležité bylo pokládat je naprosto srozumitelně a bez zaváhání, takže jsem si pro jistotu jejich přesné znění vlepoval do oné obrovské Furovy knihy ukryté ve věži, abych se náhodou nespletl. Stejně tak to přede mnou dělali i jiní Furovi představitelé, jak jsem při listování té knihy zjistil.

Soutěžící si s nimi poradili, nebo přišlo i zaváhání?

Když byli ve zmatku a nervozitě, tak se s hádankami prali, a třeba ani na správnou odpověď nepřišli. Ale například takový Petr Vacek byl vždycky při věci, chytrý, vždycky spolehlivě reagoval.

Hádám, že ostatní soutěžní úkoly už bylo nutné převzít podle originálu.

Přesně tak, česká produkce vycházela samozřejmě z toho, co bylo k dispozici. A že toho bylo hodně! Celkově kolem čtyřiceti možností zahrnujících bungee jumping, sjezd po laně do moře, lezení po římse, s čímž se obdivuhodně popral Jan Čenský, zápas v bahně či úkol, kdy na telefonujícího v budce padají švábi, užovky a já nevím co všechno…

To mě vždycky děsilo. Vzpomínám si, že jedním z úkolů bylo strčit ruku do jakéhosi pytle a vytáhnout konkrétní předmět, kolikrát omotaný všemožnou havětí…

No, kdyby jenom ruku. Holky například absolvovaly situaci, že byly spuštěny do podzemní chodby, kde musely otevřít dvířka do tmavé kobky, přičemž se všude kolem plazili hadi. A když se jim to konečně podařilo, vylezlo asi dalších padesát hadů všechny možné druhy. Samozřejmě že jsou zbaveni jedových zubů, ale člověk si v tu chvilku není schopen uvědomit, že se mu nemůže nic stát… Některé soutěžící jsem obdivoval, do něčeho bych nešel. Ti hadi by mi asi nevadili, mám jiné problémy jsem klaustrofobik, takže bych se rozhodně nenechal spustit do vody v uzavřené kleci, abych tam hledal nějaké klíče. To bych fakt nedal.

Kdo ze soutěžících se vám teda jevil jako nejodvážnější?

Rozhovor s Janem RosákemNapříklad Vanda Hybnerová. To, co dokázala, bylo hodně výživné. Představte si dlouhý stůl uprostřed s otvorem, do kterého člověk strčí hlavu ten otvor se mu kolem krku utěsní, navíc má svázané ruce a nohy, aby se nemohl ani poškrabat. Jeho úkolem je vzít něco do pusy, natáhnout nějakou tekutinu, aby se prostě něco odhalilo, a do cesty, čili po obličeji mu lezou štíři, housenky, hadi… Může je maximálně odfouknout, víc nic. Hrůza. Z těch odvážnějších byli i Martin Písařík, Jakub Prachař, už zmiňovaný Honza Čenský či Petr Vacek… Ale abych někomu neublížil, bylo jich víc.

Účastníci se shodují v názoru, že je soutěž stmelila. Uvědomili si prý, jak řekli na tiskové konferenci Primy, že sám člověk neznamená nic něco jenom tehdy, když má oporu v tom druhém.

S tím souhlasím. Bylo zajímavé sledovat, jak u osobností, které jsou hodně velké individuality, fungovalo kolektivní vědomí. Jak jásali, když někdo přišel s vyhraným klíčem, jak si radili, fandili: „To dáš, to dáš!" Pro mě je úžasné zjištění, že toho byli schopni, ačkoliv jsem to u některých nečekal. A je pravda, aspoň máme takové zprávy, že se některé týmy z Boyardu scházejí stále, i když spolu předtím neměli zas až tolik společného.

Dost jste mě navnadil, začínám se na český Boyard těšit.

Myslím, že jestli bude ve výsledném tvaru jenom z poloviny tak atraktivní, jako během natáčení, bude to skvělé.

Vy jste hodně pracovitý, právě přicházíte z Českého rozhlasu, kde moderujete několik pořadů…

No, vypadá to tak. Trošku mě mrzí, že si mí kamarádi užívají života, svého důchodu a jezdí po světě. A já jsem pořád v rádiu, v televizi nebo ještě navíc v divadle o prázdninách jsme hodně hráli open air představení Noc na Karlštejně, Postřižiny a Stvoření světa. Při tom všem stihnu ještě trošku sportovat, zejména hrát tenis.

Všechno vás to prostě baví.

Jinak bych to nedělal. Ale jak říkám, je toho moc, asi něco trošičku omezím.