Na stránkách své čerstvé knížky s blankytně modrým obalem nabízí hutnou a intenzivní poezii. „Proč ještě snídáš / táži se soustavy skvrn // Zdvořile hovořím / se svou vlastní hrůzou / za všech okolností // Vím o těch ptácích / kteří mi sedají na ramenou // Když mají vzlétnout / změní se / v tučný bezkřídlý hmyz.“

Kdybychom chtěli, našli bychom styčné body s verši Vladimíra Holana, Karla Šiktance, Jiřího Koláře a jiných autorů, kteří se snažili říci mnoho skrze málo slov. Ale Dědeček je prostě Dědeček. Ani tyto jeho „seriózní“ sloky by nebyly ničím bez jeho hravosti a chuti spřádat když už ne rýmy, pak aspoň zajímavé souzvuky, které kupodivu často dávají hluboký, předem netušený smysl.

„Za zavřenými víčky / trápí mě zjeveníčky / mezi vlčky / a psíčky / apokalypsičky.“ Přibližováním a zdrobňováním nehezkého a strašného Jiří Dědeček už léta čelí špatné náladě, kterou má leckdo nejen on ze současného světa. V poslední době se však i v jeho textech množí jakási hluboko zakořeněná skepse, kterou už se ani nepokouší zahánět: „Únavná samota / již nevylíčím // Samotná únava / není ničím.“

Vyhlídka dovnitř

„Jsem smířen s vyhlídkou dovnitř,“ říká a jen místy nechává problesknout toho starého ironika, kterého tak dobře známe z minula. „Končí hrátky / až příliš zřetelně / vím o svém bytí // Vracím se zpátky // Vstupuji bezcelně / do boží řiti.“

Pošta shora je knížka rozsahem malá a co do vyjádření úsporná. Tím spíš ale čtenáři uvízne v paměti. A pak už se jí nezbaví.