Výstava se koná při příležitosti výročí padesáti let, které uplynuly od prvního uvedení divadelní hry Jonáš a Tingltangl. Tehdy, v roce 1962, šlo zároveň o vůbec první spolupráci autorské dvojice Suchý a Šlitr. Kabaretní představení bylo divákům poprvé představeno 18. července v pražském divadle Na Slupi.

„Toto divadlo dříve stávalo nedaleko výtoňské galerie, proto se výstava koná právě zde. Dneska už divadlo bohužel neexistuje," říká autorka výstavy a dcera Jiřího Šlitra Dominika Křesťanová.

Šlitr si bral skicák všude s sebou

V chladném sklepení, kde má galerie své prostory, uvidí návštěvníci kresby, které Šlitr maloval na svých divadelních štacích, nechybí ani motivy hudby a divadelních představení, stejně tak jako prvky žen.

„Táta si s sebou bral údajně všude skicák, na celé hodiny se někam zašil, a maloval," vypráví Křesťanová. Jemné černobílé perokresby s důrazem na detail, které v expozici převládají, dokazují, že si Šlitr s kreslením rád hrál a že ho tato činnost bavila.

Přestože si na svého otce nepamatuje a nemá ráda spojování s jeho jménem, o jeho život i tvorbu se zajímá. současnosti se podílí na organizaci výstavy jeho kreseb, která je k vidění v Galerii 2g Výtoň.

Dcera Jiřího ŠlitraDominika Křesťanová: Za talentem táty stála vždycky velká píle a ambicióznost

Autorkou výstavy Jiří Šlitr ze skicáku konající se v pražské Výtoni není nikdo jiný než dcera samotného umělce Dominika Křesťanová. Povídali jsme si o jejím tátovi i jeho méně známém koníčku.

O tom, že váš otec byl skvělý hudebník, ví skoro každý. Proč ale není známý i jako výtvarník?

Těžko říct, neboť Šlitr už za svého života vystavoval docela hojně a to i v cizině. Ilustroval také několik knížek, mimo jiné sbírku povídek Šimka a Grossmana. I dnes se jedna až dvě menší výstavy ročně konají, ale je pravda, že ve srovnání s popularitou písniček jeho a pana Suchého zůstává tahle stránka Šlitrovy tvorby ve stínu. Což je koneckonců jeden z důvodů, proč tuto výstavu pořádáme je to nejen připomenutí, ale pro řadu lidí i překvapivé odhalení, že Jiří Šlitr byl také výtvarník.

Máte doma vystavené obrazy vašeho otce?

Ano, máme, protože si myslím, že jsou opravdu povedené a že mají co do sebe. Líbí se mi, jak si s nimi táta hrál.

Věnujete se také vy sama malířství?

Moc ne, pouze občas si amatérsky kreslím.

Zdědila jste tedy po vašem otci talent na hudbu nebo na něco jiného?

Myslím si, že ne. Umění se aktivně nevěnuji a nikdy jsem se ani nevěnovala. Už nějaký rok se živím překladatelstvím a troufám si tvrdit, že na to snad nějaký talent mám (smích).

Jaký byl váš otec?

Tohle vím bohužel jenom z vyprávění, protože zemřel, když mi byly tři roky. Co ale bude nejspíš pravda, je, že za veškerým tím jeho talentem, ať už hudebním, divadelním nebo výtvarným, stála vždycky velká píle a ambicióznost. Z vyprávění také vím, že přes všechny své činnosti asi táta nebyl příliš rodinný typ, byl to spíše takový samotář, i když společnost měl samozřejmě rád. S tím, jak jsem dospívala, jsem se ho snažila více poznat a pochopit. Hlavně tedy díky vyprávění příbuzných a lidí, kteří se s ním setkali.

Ačkoli si na vašeho tatínka nepamatujete, předpokládám, že lidé si vás s jeho jménem určitě spojovali. Jaké to pro vás bylo?

Ano, toto jsem pocítila už ve škole. Nikdy mi to ale nebylo moc příjemné. Vždycky jsem si připadala tak nějak více na očích, i učitelé si mě hned zapamatovali, na rozdíl od jiných žáků. Ostatně nemám ráda toto spojování dodnes například když mě někdo představí jako Šlitrovu dceru. To sice jsem, ale v životě to vůbec nic neznamená. Táta udělal spoustu krásné práce, kterou spousta lidí zná a líbí se jim, ale já jsem někdo zcela jiný.

MICHAELA ROZŠAFNÁ