S mladickými slokami Stránského se mohli čtenáři poprvé seznámit v roce 1999. Nyní jeho jedinou sbírku Za plotem znovu vydává nakladatelství Argo. Stále je to silné čtení.
„Panebože! Tohle všechno že se událo za jednadvacet let? Tohle všechno: Či tohle málo? Jenže potom na počátku onoho roku, v jehož nejvyšší žhavosti a kráse mělo být oslaveno dvaadvacet, všech těch jednadvacet a sto padesát sedm dní zničehonic (pro pochybnou záchranu jednoho života a pro pokřivenou a zbytečnou přísahu) ocitlo se za tímto plotem.“
Místo maturity byl Jiří Stránský v roce 1950 z politických důvodů vyloučen z gymnázia. Tři roky nato byl zatčen a obviněn z velezrady. Ve vykonstruovaném procesu ho odsoudili na osm let, roku 1960 byl amnestován.
Provizorium
„Buď tvůj život má jakousi cenu a rovná záda,“ medituje sotva dospělý vězeň, „a ty navzdory půstům a temnicím a všemožným jiným skvělým sankcím to své gymnázium či univerzitu nějak absolvuješ, nebo ti prostě je líto sama sebe a tohleto není koncentrák, ale sen, z něhož se jednou vzbudíš, nebo nějaké provizorium, za něž se jednou někomu pomstíš či které za pár let nafoukaně ukončíš provazem na vlastním krku.“
