Málokterý zahraniční architekt se tak monumentálně a osudově otiskl do tváře našich měst a Pražského hradu jako Josip Plečnik. Prezident Masaryk i jeho dcera Alice mu dali plnou důvěru a obdiv. Slovinský architekt si přesto během prací na Pražském Hradě ve 20. letech minulého století vyslechl od českého „národa“ své. Ostatně jako každý, kdo něco umí, a tak je potřeba mu to patřičně vytmavit.

„Stavitel praporových stožárů, fádních kašen, prznitel sídel českých králů.“ I těchto odsudků se Slovinec, proviniv se coby cizák kreativitou v našem prostředí, dočkal.

Zprava italský módní návrhář a podnikatel Nino Cerruti a americko-řecký návrhář Peter Speliopoulos na módní přehlídce v Paříži v roce 2001.
Gigant italského podnikání. Ve věku 91 let zemřel módní návrhář Nino Cerruti

Asi nejvíce se musel obrnit trpělivostí při úpravách Pražského hradu, na něž si ho Masaryk najal. „Činí dojem pekařského komína. Dílo bezduché, ubohé a za spousty milionů k odsouzení zbudované,“ tak označil štvavý dobový tisk žulový obelisk, který roku 1928 vztyčili dělníci na třetím nádvoří Pražského hradu. Bůhví, zda si zlí jazykové vůbec zjistili, že byl tento „pekařský komín“ a Mrákotínský monolit (jak je kvůli místu vytěžené žuly nazýván) poctou padlým první světové války.

Obelisk naštěstí dál klidně stojí, povznesen nad jepičí křiky a v jeho monumentálních bocích se odrážejí zdi svatovítské katedrály i oblaka tiše plynoucí nad Pražským hradem.

Stavte, mistře

Masaryk za svým stavitelem též pevně stál: „Pokud vás snad něčím obtěžují, nevšímejte si toho, drahý mistře, stavte.“ A Plečnik stavěl. Velkoryse, s citem pro detail a geometrické tvary, zejména kruh jako symbol dokonalosti i věčnosti. Přinesl „světlo na Hrad“, jak řekla Alice Masaryková, jejíž něžné náklonnosti si Slovinec povšiml. Zůstalo mezi nimi ale jen u slov. 

Za Ptačí chřipku je fotograf Michal Fanta nominován na Czech Press Photo
OBRAZEM: Fotograf Fanta získal za cyklus Ptačí chřipka cenu Czech Press Photo

Nápadité klenby, slovutné sloupy, točitá schodiště, altány, zvířecí hlavy a drobní ptáci na klikách starobylých dveří, důmyslná kombinace kamenů, žuly i cihel – nad tím vším člověk jen tiše žasne.

Jsem barbar

Měnil i tváře měst rozpadlého Rakouska-Uherska. Vídni daroval noblesní vily a kašny, rodné Lublani univerzitní knihovnu, park Tivoli či Trojmostí, nám vedle úprav Pražského hradu i prezidentský zámek v Lánech, lesní hrobku na Křivoklátě nebo Schrollův pomník v Broumově. Největší obdiv budí sakrální stavby: pražský kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, bělostná brána lublaňského hřbitova či tamní Kněžský seminář.

Navzdory ohromnému dílu, jež má za sebou, žil a uvažoval Plečnik skromně a moudře. „Vědom, že jsem barbar, nemarnil jsem první příležitosti utéci,“ napsal o pobytu v Čechách. „Byla to ale veliká doba pro mě. Viděl a procítil jsem tam to krásné, dobré a ušlechtilé.“