Asi nejvíc je jméno Karla Weinlicha spojeno s rozhlasovou pohádkou, která byla jeho parketou a jež měla své místo v éteru v neděli odpoledne. Dětské posluchače uváděl do světa rozmanitých příběhů – domácích autorů Františka Pavlíčka či Heleny Sýkorové (některé vznikly na motivy Boženy Němcové či Jana Wericha), ale i literárních osobností, jako byli Charles Perrault, Hans Ch. Andersen či Charles Dickens.

Režíroval také hry pro dospělé, například Pavlíčkova Odyssea nebo Historku šumaře Willieho, napsanou na motivy stejnojmenné povídky Waltera Scotta. Pro rádio natočil přes stovku pořadů.

Profík s intuicí

„Byl to energický a veselý člověk, profík s dobrou intuicí. Nedělal hluboké rozbory textu jako třeba Henke, šel na to citem. A ten měl i na herce. Když vešel do studia či jídelny, všichni o tom věděli. Pozdravpánbu, zahlaholil. Ale v dobrém, nebyl náfuka,“ líčí rozhlasový režisér Jiří Hubička.

Spolupracovníci i herci ho měli rádi, ženy uznávaly jeho šarm, i když leckdy uměl zaskočit. „Jedna z prvních věcí, na které se mě při vstupu do kanceláře zeptal, bylo, jestli mám černé, nebo bílé prádlo,“ vzpomíná se smíchem jedna z nejmenovaných dramaturgyň. Kdyby měl někdo rozdávat manuál na balení žen, pak tento český rekordman v počtu sňatků (dvanáct, přičemž dvakrát si vzal stejnou ženu).

„Byl šarmantní, měl v sobě mladistvého ducha a zvláštní lehkost bytí,“ líčí Linda Rybová, která s režisérem natočila několik pohádek, kvitujíc fakt, že se díky němu naučila rytmu při práci ve studiu. „Nejspíš to získával právě díky ženám. Vždycky když jsem ho po čase potkala, měl na kontě tak o dva rozvody a dva sňatky víc.“

Nové ženy i životy

Doma prý měl spotřebiče popsané jmény kolegů, kteří mu je věnovali, po každém rozvodu totiž následovala nová žena a nový život – ovšem bez vybavení.

Eliška Balzerová potvrzuje Weinlichovo umění skládat komplimenty, ale připomíná i jeho noblesu a jazykovou kulturu. „Málokdo dnes umí tak skvěle pracovat s češtinou,“ zdůrazňuje herečka.

Úcta k jazyku, hercům, technikům i publiku, dobrá nálada, to asi režiséra vystihuje nejvíc. „Razil názor, že natáčení musí být v pohodě,“ dokládá zvukový mistr Tomáš Gsöllhofer, jenž s ním pracoval třináct let. „Přišel, začal vyprávět sexuální historky, všechny rozveselil a jaksi mimochodem přitom natočil celý pořad.“

A připojuje historku režisérky Hany Kofránkové. „Když přišla jako mladá do rádia a doslechla se o Karlovi, šla ho vyzkoušet. Hodila udičku, Karel ihned zabral a Hana najednou uprostřed řeči zjistila, že na ni jeho šarm funguje. Zachránila se prý otázkou: A za války jste dělal, co?“ směje se zvukař.

Historek je řada, ostatně mnohé o sobě s oblibou trousil sám režisér. To připustil, když křtil před čtyřmi roky knihu Karel Weinlich – pokus o životopis, kterou sepsala Lucie Weisslová: „Já vyprávěl a vyprávěl, neboť jsem vypravěč, a také jsem fabuloval a fabuloval, neboť jsem fabulátor. Lucinka to schraňovala a upozorňovala mě, kde mluvím totální nesmysly, protože to tak nemohlo být.“