„Když jsme s kolegy zvážili, co všechno valčík a polka představovaly pro naše předky v 19. století i co znamenají dnes, zjistili jsme, že tanec je vlastně důležitou součástí života společnosti," říká kurátorka muzea a  autorka výstavy Eva Paulová. „Postupovali jsme logicky: chci-li tancovat, musím mít několik věcí - hudbu, někoho, kdo ji zkomponoval, zapsal do not, opsal nebo vydal tiskem a toho, kdo ji zahraje. Pak vhodnou róbu, parket a samozřejmě partnera. To vše na výstavě ukážeme."

Polka a valčík - pro salóny i lid

Protože hudba k tanci byla žádaná, noty pro ni byly většinou od tiskařů krásně upravené a ilustrované. „Lze říci, že vydavatelé uměli to, čemu dnes říkáme marketing," směje se Paulová. „Tedy když na noty dám obrázek páru tančícího polku nebo valčík, nejlépe na nějakém plese, noty se budou dobře prodávat. Kdo si chtěl zatančit doma, musel si k tomu i zahrát." A jak to bylo s valčíkem a polkou ve společenské hierarchii? „Obecně se polka vnímá jako tanec lidový a valčík jako společenský salónní tanec. Jedním z úkolů výstavy je přesvědčit, že tomu bylo jinak," líčí kurátorka. „Oba tance mají své kořeny v lidovém prostředí střední Evropy, ale svou podobu dostaly až jako tance společenské, oba preferované měšťanstvem tak, aby bylo něco odlišného od vyumělkovaných tanců 18. století. Oba dva ovládly taneční parkety a zpět se vrátily do lidové hudby a tance."

Móda, neúprosná velitelka

Na výstavě nechybí nejčastější nástroj, pro který byly oba tance komponovány – klavír. Ten tvořil téměř nedílnou součást každé movitější domácnosti. Často jej prý doprovázela kytara. Méně známé jsou malé kapesní housličky tanečních mistrů, které se vešly do kapsy pláště a při vyučování na ně hráli. A šaty? „Naši předkové brali tanec jako slavnostní příležitost, takže šaty a boty, které si k tanci oblékali, byly zdobené krajkami a výšivkami. Historie 19. století ukazuje, jak byla móda neúprosná velitelka i v minulosti. Od křehké siluety empírových lehounkých šatů, jejichž půvab byl vykoupen jako dnešní minisukně často nachlazením parádnice, přes bohaté krinolíny, šaty zdobené tzv. honzíky až zpět ke štíhlé siluetě secese. Celému století vládl pro pány frak, ale čeští vlastenci, kteří chtěli význam svého národa dokazovat i na českých bálech, nosili manifestačně čamaru," říká Paulová. Taneční střevíčky prý určitě nebyly na výlet a pilná tanečnice se mohla podobat Popelce, jež je protančila za jedinou noc. Nezbytný byl pochopitelně vějíř, ideální při horku na parketu…

Taneční pořádek, to nebylo jen tak

Mimochodem, pokud si myslíte, že vyrazit na tanec bylo jen tak, jste na omylu. „První podmínkou bylo pozvání od plesového výboru," vysvětluje kurátorka. „Nezbytným pomocníkem byl taneční pořádek - miniaturní seznam tanců plesu s tužtičkou, kterou se pánové zapisovali dámám, který tanec budou tančit spolu. Správné vyplnění tak, aby tanečnici nikdo nepomluvil, nikdo se neurazil a přitom tančila s tím pravým to nejlepší, to bylo pravé umění!"

Valčík a polka se tančily na dvorních plesech, plesech šlechty i měšťanů i v zahradách a hospodách, stejně jako na venkově. To kurátoři dokládají předměty, dokumenty i vyobrazením. A znějící hudbou i ukázkami z filmů, které se 19. století a tanci věnují. Šaty našich předků si návštěvníci nevyzkouší. „Měli jiné postavy, byli menší, subtilnější v ramenou," vysvětluje Paulová. „Děti si ale mohou vyzkoušet, jaké je to pohybovat se s kostrou krinolíny. Mohou si šaty do plesu navrhnout nebo alespoň udělat vějíř a vlastní taneční pořádek."

Exponáty z Národního muzea i soukromých sbírek

Exponáty čerpali autoři ze sbírek Národního muzea i dalších muzeí a archivů z celé republiky. Zvláště cenné jsou ty ze soukromých sbírek, především vzpomínka na nejslavnější českou polku: skladbu Škoda lásky od Jaromíra Vejvody. Díky jeho synům ji uslyšíme z autografu doprovázenou cennými rodinnými dokumenty. Tanci se předkové učili stejně jako dnes - v tanečních školách, i když je o jejich historii prý velmi málo známo. „Tanci často vyučovali profesionální tanečníci. Mistři jako Karel Linek nebo Richard Kaska byli vyslovené legendy taneční a společenské výchovy 19. století v Praze. Mimochodem, výstava dokládá, že slavný Herrmannův ženich Vejvara a Karafiáti patřili do skutečné historie tance před více než sto lety," uzavírá Eva Paulová.