Martin Daneš: Rozsypaná slova

Ve víru událostí by neměla „prošumět“ jedna pozoruhodná kniha s biografickými prvky, která vyšla během minulého roku a mezi znalci vzbudila rozporuplné reakce. Martin Daneš napsal román Rozsypaná slova jako krásnou literaturu, ale i když je jeho hrdinou Karel Hirsch, na obálce se jasně píše, že jde o rekapitulaci posledních let pražského spisovatele židovského původu Karla Poláčka. Ten, jak známo, zahynul nedlouho před koncem druhé světové války v koncentračním táboře Gleiwitz.

Jméno svého protagonisty si Daneš vypůjčil z Poláčkovy prózy Lehká dívka a reportér. A určitý odstup mu umožňuje pohrávat si s úvahami, proč se Poláček rozhodl pro jistou smrt, ačkoliv se mohl pokusit z okupovaného Československa zmizet. Výsledkem je poutavé, i když nejednoznačné čtení.

(Druhé město, 2020)

Henry David Thoreau: Deník 1837–1861

Skoro čtvrt století (řeč je o století devatenáctém) si vedl známý americký spisovatel a přírodovědec Henry David Thoreau deník, do kterého zaznamenával vtipné a zároveň hloubavé úvahy o umění, dějinách, krajině a lidech, o politice, ba i o sexu.

Autor dodnes čtených esejistických děl Mainské lesy a Walden byl dobrodruhem hlásajícím návrat k přirozenému řádu věcí – rozporuplným člověkem, jenž odmítl plnit daně státu tolerujícímu otroctví. Proto také napsal vášnivou obhajobu činů „statečného kapitána“ Johna Browna. Současný čtenář však vnímá spíše uklidňující stránku jeho textů, úzce spjatých se samotářským životem v tehdy ještě hustých hvozdech. „Můj deník je tou částí mého já, která by jinak přetekla přes okraj a přišla by nazmar,“ píše Thoreau v zápiscích, které v češtině vycházejí poprvé.

(Paseka, 2020, překlad Jan Hokeš)

Markýz de Sade: Kruté morality

Člověk je předurčen ke zlu a snaha o ctnost je trestána. Pět méně vypjatých povídek z pera démonického autora a skandalisty ukazuje, že Donatien Alphonse François, markýz de Sade byl nejen průkopníkem sadismu, ale i jasnozřivým myslitelem. Současní badatelé už vědí, že libertinů jeho formátu se ve Francii 18. století vyskytoval bezpočet. Z čehož plyne, že spíše než mravní zkaženost uvrhly tohoto mimořádně inteligentního šlechtice do Bastily politické intriky a pletichy.

To ale neznamená, že by po sobě nezanechal jaksepatří peprné dílo. Kruté morality patří k tomu málu, co si dovolil podepsat vlastním jménem. Text je reakcí na hlubokou krizi vyšších vrstev v období před Velkou francouzskou revolucí – kdosi řekl, že zatímco Voltaire hledá únik ve skepsi, Diderot v ironii a Rousseau v návratu k přírodě, Sade nepokrytě pěstuje kult zla. Přesto (či právě proto) stojí kniha za přečtení.

(Argo, 2021, překlad Jindřich Vacek)

Ivan Martin Jirous: Magorova krabička

Odchodem básníka Ivana „Magora“ Jirouse na věčnost nic neskončilo. Právě teď se můžeme znovu těšit z návratu jeho veršů. Vznikly už v roce 1979, kdy vyšly v samizdatu, a opět se v nich mele naděje a víra se vztekem a znechucením z časů husákovského socreálu. Řadu básní věnoval Magor přátelům, kteří s ním dobu neustálého útlaku těžce prožívali.

Více než u jiných sbírek tady platí, že ve stručnosti je síla. Spousta textů nabývá podoby absurdních říkanek, typicky moudře vypointovaných. Doslov k novému vydání napsal kolega z disentu František Stárek Čuňas.

(Maťa, 2021)

Jan Šulc: Jiří Dědeček – Pohyblivý cíl

Básníkovi, písničkáři a překladateli Jiřímu Dědečkovi vyšlo v poslední době hned několik zajímavých publikací. Nejdůležitější je ale knižní rozhovor, který s ním vedl zkušený redaktor a editor Jan Šulc. Vyprávění dostalo název Pohyblivý cíl a zachycuje Dědečkův život od narození až do žhavé současnosti.

Ožívá tu jeho dětství v Karlových Varech, úspěšná léta juniorského mistra republiky ve veslování – a potom středoškolská studia na Malé Straně, docházení na filozofickou fakultu a hlavně společné hraní a vystupování s Janem Burianem v letech 1973 až 1984. Hodně prostoru je samozřejmě věnováno Dědečkově tvorbě, ale i jeho roli v revolučním dění během listopadu 1989 a pozdější funkci předsedy Českého centra Mezinárodního PEN klubu.

(Galén, 2020)