Je to vaše první samostatná výstava v Galerii města. Jak jste si užil premiérovou vernisáž v „domácí“ galerii?
Podle mého názoru se povedla. Návštěvnost byla hojná, večer měl hutnou a živou atmosféru. Zdálo se, že jsou návštěvníci spokojení. Reakce byly vřelé. Ředitelka galerie Lucie Pangrácová s realizačním týmem vytvořila překvapivou expozici, která je precizní, dotažená a obohacená o spoustu detailů, jakými jsou potisky v oknech, knihovnička titulů, které jsem ilustroval, a v neposlední řadě i zvláštní prostor, jakási simulace skutečného malířského ateliéru. Důležitá byla i role grafika Petra Kutáčka, který přispěl cennými nápady a postřehy.

Proč jsou hlavním lákadlem výstavy knižní ilustrace a ne komiksy?
Pro nakladatelství Karolinum ilustruji knižní řadu Modern Czech Classics, ve které lze nalézt texty osobností české literatury, jakými jsou například Bohumil Hrabal, Jaroslav Durych, Jan Čep, Ladislav Fuks a další. V průběhu třinácti let jsem ilustroval jedenáct knížek, takže bylo k dispozici dostatečné množství materiálu na ucelenou výstavu. Ta je doplněna i ilustracemi k novému vydání Záhady hlavolamu Jaroslava Foglara z nakladatelství Albatros. Ilustrační práce byla dlouhou dobu jakousi vedlejší linií mých výtvarných snah. Spoustu poznatků jsem ale přenášel i do komiksů nebo obrazů, takže se Galerie města Trutnova rozhodla zaměřit pozornost právě na knižní ilustraci. Zajímavé je myslím i to, že se dnes knihy pro dospělé už tolik neilustrují.

Z výstavy kreseb trutnovského výtvarníka Jiřího Gruse.

Podle jakých kritérií jste vybíral, které ilustrace do expozice zařadíte?
V podstatě jsme udělali průřez celou řadou Modern Czech Classics. Ve výběru redaktorů Karolina jsou výrazné osobnosti, jejichž texty jsou často velmi imaginativní, vrstevnaté a existenciální. Vyžaduje to ladit se na rozličná témata a styly psaní. Knihy také vznikaly v různých obdobích 20. století, takže i kontext se měnil. Na to všechno musím reagovat a nějak si to zvnitřnit. Ilustrace se často dost formálně odlišují, v rámci řady to působí kontrastně a možná překvapivě. To vše jsme v expozici využili a chtěli ukázat. Řekl bych, že ji to oživuje a činí rozmanitou.

Jaké pocity jste zažíval, když jste ilustroval knihy uznávaných spisovatelů jakými jsou Foglar, Hrabal, Poláček nebo Vančura?
V mnoha případech to bylo moje první setkání s danými autory. Třeba díla Jana Čepa, Ladislava Fukse nebo J. R. Picka jsem vůbec neznal. Obecně je obrovským kladem a hodnotou, že jde často o výpovědi hraniční, krajní, možná i těžko stravitelné. U Durycha, Čepa nebo Hrabala najdeme zvláštní schopnost intenzivního vhledu do lidských situací a osudů. Hašek je tragikomicky vyhrocený, Vančura poetický a jazykově vytříbený, v díle Fukse najdeme problémy s identitou a zájem o strukturu morbidních charakterů. Fantaskně laděný prostor románu Myši Natálie Mooshabrové fascinuje dodnes. Některé tituly byly již ilustrovány, nebo vznikly jejich filmové verze. Zkoušel jsem se od toho oprostit a přijít s vlastní koncepcí a výrazem. Často pracuji formou jakéhosi skicování kolem hlavního námětu, snažím se pochopit dobu a její vizualitu, a propojit to s mým dnešním současným pohledem a schopnostmi.

Z výstavy kreseb trutnovského výtvarníka Jiřího Gruse.

Věděl jste předem, čím budete ilustrovat? Nebo jste musel pátrat uvnitř knih a hledat co vlastně budete kreslit?
Každou knihu přečtu i dvakrát. Osvědčilo se mi, že přímo do ní už kreslím, čmárám a provádím jakýsi rozbor motivů a nosných pasáží. Řeším, jak je to napsáno, jaké je téma, všímám si rytmu i pojetí. Sleduji jakoby v průrvách mezi řádky to, co tam není, ten volný prostor, do kterého mě nechává autor vstoupit. Teď mě například čeká Hrabalův povídkový soubor, kterým bych chtěl nechat procházet takový nerv či oddělující linii, která knihu prostoupí. Lze o ní uvažovat jako o dělící čáře, hranicí mezi přímým viděním a vnitřním zrakem, které se mohou dít současně. Například při chůzi vnímáme krajinu a současně vzniká uvnitř nás samých spoustu asociací, vjemy se vrství a překrývají hnané individuálním rytmem, pamětí i naladěností.

Jak jste se vlastně dostal k ilustrování knih známých autorů?
Po skončení studií na pražské AVU jsem byl do nakladatelství Karolinum doporučen pro knihu Rozmarné léto Vladislava Vančury. Nějak se zadařilo, následovaly další texty. Postupně vznikla knižní řada, která je primárně určená na vývoz, jako reprezentativní přehled českých spisovatelů v zahraničí.

Patří Foglar, Hrabal, Poláček a Vančura mezi vaše oblíbené autory? Četl jste jejich knihy už v dětství?
Ano, Foglara jsem v dětství četl, jak romány, tak i komiksy. Zejména ty ilustrované Janem Fischerem mě dost ovlivnily. S Poláčkem a Vančurou jsem se setkal až mnohem později.

Lidé vás znají nejvíc jako autora komiksů. Na čem nyní pracujete?
Foglar je hotový, zkouším trochu malovat a také jsem začal učit na trutnovské ZUŠ na večerním kurzu. S dospělými frekventanty probíráme techniky a přístupy ke kresbě a malbě, je to velice inspirativní. To z oboru, co ovládám intuitivně, jsem nucený dávat do slov a formulovat, je to dobrý trénink.

Z výstavy kreseb trutnovského výtvarníka Jiřího Gruse.

V expozici i na Facebooku se prezentujete i vtipnými kresbami. Baví vás reagovat na aktuální situaci ve společnosti, v politice, v kultuře či ve sportu? Je to vaše nová specializace - humorista?
Jde o relaxační kresby většinou cílené na kamarády. Vznikají velice rychle, často v pauzách mezi kreslením něčeho jiného. Životnost každého takového vtipu jsem stanovil na tři vteřiny. Jde ale o výborné cvičení. Kreslený vtip je náročná disciplína, pracuje s redukcí, nadsázkou a zkratkou, je těžké ho domyslet a vystihnout podstatu. Vyrostl jsem na humoru z Dikobrazu, to se do mě uložilo. Pamatuji si, že jsem někdy ve čtvrté třídě základky řešil, kam jít na vysokou školu. Uklidnilo mě rozhodnutí vystudovat tu, na které se učí kreslit právě vtipy. Některé kresby reagují na aktuální dění, radši mám ale ty obecné, třeba vztahové a trochu bizarní.

V Trutnově jste navíc proslul ilustrací knihy Drak nikdy nespí. I díky tomu se město rozhodlo vám udělit Kulturní cenu. Souhlasíte?
Ten komiks mám moc rád. Pracoval jsem na něm tři roky za velmi obtížných podmínek. Rozsah narostl do monumentálních rozměrů se snahou vytvořit něco nadčasového, celistvého, co neztratí ani po letech náboj a smysl. Někdy v půlce práce jsem opustil byt a začal bydlet v atelieru, abych celou situaci ekonomicky ustál. Jedno léto jsem se chodil mýt do řeky Úpy, která Trutnovem protéká, nebo do bazénu. Pracujete od rána do večera a počítáte drobné na jídlo. Dal jsem do toho vše, šlo to na dřeň. Komiks obdržel cenu Muriel za kresbu, v současné době došlo k uzavření smluv s francouzským vydavatelstvím Casterman, které by mělo komiks na jaře 2020 vydat. To už jsou ale okolnosti, které nelze předvídat.

I když občas na čtenáře myslím, moje úsilí je často dost samotářské, autorsky zanícené až sobecké. Řeším celou řadu výtvarných problémů, jejichž kontinuitu lze vysledovat do dětství. Nemyslím si tedy, že jsem ideálním představitelem kulturního pracovníka s širokým dosahem a vlivem. Možná je ale na čase zvykat si i na podobné oficiální společenské role, třeba to ke zralosti patří. Rodiče jsou ale dojati. Oni mi moc ve všem pomohli, hodně se nadřeli a celý život mě podporují, jak mohou.

Těší vás, že dostanete ocenění, které před vámi získali například prezident Václav Havel, uznávaný fotograf krajinek Jiří Havel, nebo dlouholetý trutnovský kronikář Antonín Just?
Výčet jmen je hvězdný a vzorový. Osobnosti, které celý život pracovaly, zrály, jejichž díla a činy už prověřil čas. Já v podstatě pořád jakoby zahazuji a začínám, tak se cítím. V poslední době si říkám, že je asi stejně důležité zůstat odolným jak vůči kritice tak i pochvale. Autor by měl vědět, co vlastně dělá, co se doopravdy děje, jak na tom je. Snažím se držet zdravý stav mezi mírným nadšením a lehkou skepsí, který si ale udržuji obecně ve vztahu ke všemu. Součástí kulturní ceny je i finanční obnos. Zdá se, že jsme s mluvčí městského úřadu přišli na způsob, jak ji využít při podpoře těch, kteří s výtvarným uměním teprve začínají. Tím dostává celá akce i praktický rozměr, takže se lehkému potěšení asi neubráním.

Jaké to je pracovat a žít v Trutnově, na okraji republiky? Většina umělců se z pracovních důvodů stahuje do Prahy.
Výhodou mojí profese je, že co nakreslím, mohu naskenovat a poslat elektronicky do vydavatelství. Nejsem vázaný na místo a také žiji poměrně skromně. Mohu pracovat klidně doma nebo někde venku, kde často vznikají skici přírody i lidí k ilustracím nebo malbám. Zásadním kladem a jedinečností Trutnova je jeho poloha a světelnost. Je to pravěký archetypální prostor, naprosto autentický. Často si představuji reliéf krajiny oproštěný od budov a veškerých staveb v jeho prapůvodní kvalitě. Při práci na komiksu Drak nikdy nespí jsem čerpal veškerou inspiraci čistě z trutnovských kopců a lesů.

Rodné místo a energie krajiny člověka zásadním způsobem utváří. Říkám si, že možná žiji na jednom z nejhezčích a nejtajemnějších míst Evropy. Je potřeba to vnímat a chránit. Ptát se, ne co může krajina udělat pro mne, ale co můžu já udělat pro krajinu.