A to ne haiku japonské, což je žánr pevně daný svým tvarem i strukturou, ale jakési variace. Říkal jim západní haiku: tři krátké verše, v nichž je zachycen jedinečný obraz světa. A byl v tom fakt dobrý. Škoda, že k českému čtenáři se Kerouakovy básnické výtvory dostaly pozdě, ve výboru Rozprášené básně, vydaném česky až roku 1995. Překlad Petra Mikeše tehdy nebyl úplně ideální.

Teprve nyní se haiku krále beatniků objevuje na pultech tuzemských knihkupectví v celé své kráse. Útlou publikaci, nazvanou jednoduše Kniha haiku, vydalo nakladatelství Argo ve své Edici angloamerických básníků, kterou řídí Petr Onufer. Ten také jednotlivé miniatury vcelku spolehlivě přeložil.

Vivaldiho Pastorála

Kerouac psal verše od poloviny padesátých let až do svého předčasného skonu v roce 1969. Vtěsnával je do svých deníků, dopisů, románů i esejů. Jeho ideálem byl útvar „zbavený vší poetické veteše a fíglů, a přesto vzdušný a ladný jako Vivaldiho pastorála“. 

Výbor s názvem Kniha haiku spatřil světlo světa až po Jackově smrti tak, jak ho stačil ještě sám připravit k vydání pro sanfranciské nakladatelství City Lights, které vedl jeho přítel Lawrence Ferlinghetti.

Říkám si: No no no

Některá trojverší jsou jen půvabnou hrou se čtenářem. „Všechno to prádlo / na šňůře / se posunulo o půl metru.“ „Místo do dveří od ledničky / jsem kopl do prázdna / stejně se zavřely.“ „Tak mě tu máte, / jsou dvě odpoledne / co je za den?“

Jiná nevznikla primárně pro oči jiných, ale pro pisatele samého. Tak nějak dokreslují atmosféru krajiny vnitřní i vnější v okolí spisovatelova obydlí, vypůjčené chatky u oceánu v Bixby Canyonu v kalifornských horách Big Sur.

Jeden by řekl, že je to ráj na zemi. Jenže právě tam Kerouac dokončil autobiografickou prózu Big Sur, dle anotace „dílo o úpadku a roz-kladu, podrobný záznam fyzické nemoci, paranoie a absolutní zkázy ducha i těla“. Jackova haiku shlížejí na básníkovu bolest s humorem a laskavěji. „Dívám se ke hvězdám, / je mi smutno, / říkám si ,no no no‘.“