Jmenují se Massimiliano Boschini a Mauro Manuini. Stejně jako u jejích fotografií také při rozhovoru by bylo zbytečné rozlišovat, co který z nich říkal.

Dvojice, nejen ty umělěcké, bývají založeny buď na podobnosti nebo na odlišnosti. Jak je tomu u vás?

U nás je skloubeno obojí. V názorech na umění jsme si velmi podobní, ale jako individua, tedy povahou a charakterem, jsme každý úplně jiný.

Jak vypadá spolupráce dvou fotografů?

Dáme hodně na intuici a na instinkt. Když se nám nějaké místo zalíbí, tak se tam vrátíme, a pokud okouzlení trvá, začínáme fotit. Z nafoceného pak vybíráme to podle našeho názoru nejlepší. A protože naše vnímání je tak podobné, nedokážeme po čase vůbec říct, kdo je autorem které fotografie.

Vaše fotografie zaujmou především svou expresivní barevností. Není to trochu proti módnímu proudu černobílých fotografií?

Především bychom chtěli zdůraznit, že naše fotografie nejsou upravovány ve photoshopu. Jsou vytvořeny zvláštní technikou, nepoužíváme vůbec digitální fotoaparát, pracujeme s tradičními negativy. Necháváme barvy, aby znásilňovaly vnímání diváka, ale nijak je uměle nevytváříme. Používaná technika umožňuje, aby barvy explodovaly a měnily realitu v sen.

.

Jak by vaše fotografie v ideálním případě na diváka měly působit?

Rozhodně nám nejde o to, aby někdo po zhlédnutí našich fotek řekl: Ano, byly pěkné. Chceme zasáhnout a provokovat. Naše fotografie mohou vzbuzovat i úzkost z toho, čeho se často jen podvědomě bojíme, jako je například osamění. Měly by vést k zamyšlení a hlavně by neměly nudit. Doufáme, že mohou přinášet při každém zhlédnutí nový pocit, který se bude měnit podle momentálního rozpoložení toho, kdo se na ně dívá.

Vystavovali jste v různých zemích. Jaké máte zkušenosti s přijetím vašich fotografií?

Je zajímavé, že nejvíc se líbí v severní a východní Evropě, nejlepší ohlasy máme z Ukrajiny a z Polska. Možná to souvisí s jistou úzkostí a melancholií, kterou naše fotografie v sobě mají stejně jako obyvatelé těchto oblastí.

A kam zamíříte v nejbližší době?

Letos nás čekají výstavy v Aténách a v Edinburgu, na podzim bychom se měli zúčastnit výstavy portrétních fotografií v New Yorku.

Co jste přivezli na výstavu do Opavy?

Je to výběr třicítky našich fotek z posledních deseti let. Vybrali jsme je instinktivně během hodiny jednou při společném obědě. Nemají názvy, kterým se obvykle vyhýbáme, abychom neovlivňovali diváky.

Nebylo by jednodušší živit se reklamní fotografií než uměleckou?

To nepochybně. Ale takto můžeme fotit, co se líbí nám, a zůstat nezávislí.


JAROSLAVA MALÁ