Vladimír Birgus už dvaadvacet let vede Institut tvůrčí fotografie (ITF) FPF Slezské univerzity v Opavě. Ten patří po pražské FAMU a Vysoké škole pro grafiku a knižní umění v Lipsku mezi tři nejstarší vysoké školy se samostatným studijním oborem fotografie v zemích Visegrádské čtyřky.

On sám je významný český fotograf, historik fotografie, kurátor a vysokoškolský profesor. Měl přes 60 autorských výstav v ČR i v zahraničí, zúčastnil se více než 110 kolektivních expozic a připravil řadu výstav české fotografie pro přední zahraniční muzea a galerie. Je autorem a spoluautorem více než 30 knih.

V pátek 7. září měl v Žerotínském zámku v Novém Jičíně vernisáž, na kterou se sjely desítky hostů. Výstavu můžete vidět až do 6. ledna následujícího roku.

V úvodním slově, které pronesl Birgusův zástupce na ITF Jiří Siostrzonek, zaznělo zhruba toto: „Všichni se ptají, jak je možné, že to Vladimír Birgus všechno zvládá. My na institutu to víme. V jednu v noci totiž dostáváme od Vladimíra mail tohoto znění: Vy už spíte? A ve tři hodiny v noci přijde druhý: Vy ještě spíte?" řekl Jiří Siostrzonek a lidé se bavili. Zábava a dobrá nálada ostatně trvala po celou vernisáž. Po ní poskytl Vladimír Birgus naší redakci rozhovor.

Vrátím se k oněm úvodním slovům, která na vernisáži zazněla. Jak všechny své aktivity zvládáte?
Ale mnoho lidí dělá mnohem víc. Já se orientuji na fotografii, občas chodím po horách, cestuji…

Navíc vedete Institut tvůrčí fotografie a to je přece hodně manažerské práce.
Ano, je to hodně práce a co mě na ní nebaví, je narůstající zbytečná administrativa. Ale já mám Institut tvůrčí fotografie rád, mám rád mladé lidi, fotografii, učení, baví mě příprava výstav.

Vy jste jedním z nejdéle působících vedoucích na Slezské univerzitě. Institut tvůrčí fotografie vedete podle vašich kolegů už třicet let, ale on tak dlouho přece neexistuje. Jak to tedy je?
ITF od roku 1982 fungoval jako Institut výtvarné fotografie při Svazu českých fotografů. Založen byl v Praze a u jeho zrodu stál fotograf K. O. Hrubý z Brna. Bylo mi osmadvacet let, když mě profesor Hrubý požádal, abych institut vedl. Dodnes nevím, proč oslovil zrovna mě, za minulého režimu jsem nikdy nebyl žádný kádr, nikdy jsem nebyl ve straně. Snad si mě vybral proto, že jsem v té době už učil na FAMU a hodně publikoval fotografie i texty. Z jednodenních konzultací se pak staly konzultace třídenní. Když byl po revoluci v roce 1989 položen zárodek Slezské univerzity, obrátil se na mě fotograf Vojtěch Bartek, zdali bychom institut nepřevedli do Opavy. Institut se stal jedním z prvních ústavů Slezské univerzity a během několika let zde vznikla kvalitní škola.

Vraťme se k fotografii. Chtěl jste někdy od fotografie jako autor utéci?
Ne. Můj život se od skončení školy točí kolem fotografie. Má práce mě baví. Myslím, že v tomto mám velké štěstí.

Vaše fotografie na mě na rozdíl od fotografií některých vašich studentů a kolegů fotografů působí uklidňujícím dojmem.
A přitom jsou smutné, mají mollový charakter. Sleduji téma osamělosti člověka uprostřed davu.

Někteří lidé si myslí, že vaše fotografie jsou aranžované.
Ne, to nejsou. Ale často předem zhruba vím, co bych chtěl zachytit. Čekám na příhodný okamžik, vybírám z velkého množství záběrů. Jsem ze staré školy, která dá na autenticitu.

V posledních letech fotografujete převážně digitální technikou. Když nemáte v rukou negativ, nemáte obavy, že časem o své digitální fotografie přijdete?
To je skutečně největší problém, že fotografie, které nejsou na kvalitních nosičích, nejspíše úplně zmizí.

Jaký je váš názor na intimitu ve fotografii? Ptám se mimo jiné proto, že vaši studenti mají nyní v Domě umění v Opavě výstavu autoportrétů. Mnohé z nich jsou skutečně odvážné.
Nerad bych vyslovoval soudy. Jsem z generace, která vyrůstala v oficiálně prudérní totalitě a intimitu veřejně nepředváděla, takže se mi to jen těžce posuzuje. Já mám ale osobní fotografie rád, prezentují něco z autorova života, hranice se ovšem stanovuje obtížně.

Co si myslíte o budoucnosti novinářské fotografie?
Novinářská fotografie prožívá velkou krizi, snad největší ve svých dějinách. Zmenšují se redakce i počty stránek, redaktorů a fotografů. Dnes se novinářská fotografie prezentuje často v knihách, na výstavách. Digitál přinesl obrovskou rychlost, ale internet vytlačil noviny a časopisy z dřívějších pozic.

Které české kolegy fotografy máte rád?
Mám rád Jindřicha Štreita. Vážím si ho jako fotografa i jako člověka. Je to humanista. Laskavý člověk, který nezištně pomáhá studentům a rozdává se pro jiné.

Kdo je Vladimír Birgus?

Narodil se 5. května 1954 ve Frýdku-Místku. Působil jako pedagog na pražské FAMU, od roku 1990 vede Institut tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě, od roku 1999 je profesorem.

Ve své vlastní fotografické tvorbě se po dřívějších výtvarných cyklech aktů a zátiší od poloviny 70. let zaměřuje především na tzv. subjektivní dokument, v němž od začátku 80. let také často využívá možností barevné fotografie. Vladimír Birgus bydlí v Praze, je ženatý a má dceru a syna.

Mýma očima: Vladimír Birgus je osobnost

S profesorem Vladimírem Birgusem jsem už pár rozhovorů dělala. A pak jsem stála před tímto, který jste právě dočetli.

Když jsem za ním v pátek 7. září jela do Nového Jičína, kde měl v Žerotínském zámku vernisáž, vůbec jsem netušila, na co se ho budu ptát, abych se neopakovala. A pak jsem si řekla, že mi nezbývá než nezodpovědně improvizovat a doufat, že mě pánbůh s inteligentními otázkami osvítí přímo na místě.

Vernisáž se povedla, byla jedna z nejlepších, jaké jsem kdy zažila. Vtip a lehká ironie prostřídaná vážným slovem Birgusova zástupce na ITF Jiřího Siostrzonka udělala z vernisáže těžko zapomenutelný zážitek. Nicméně bez Vladimíra Birguse, který se tomu všemu smál, byl zjevně potěšen a mezi hosty proplouval s noblesou i šťastnou pokorou, by tomu tak nebylo.

Když jsme o hodinu později začali spolu rozmlouvat a já kladla otázky, jak mě právě napadaly, nehnul brvou. Nezdvihal nesouhlasně obočí a nedával mi najevo, že jsem laik. Naopak. Na každou otázku odpovídal rád, jako by byla skutečně exkluzivní, byl vlídný a milý.

Vladimír Birgus je brilantní kurátor, skvělý pedagog, vynikající fotograf a výborný manažer. A když si k tomu přimixujete všechny jeho výše uvedené lidské vlastnosti, musí vám vyjít, že je to osobnost.

Možná osobnost rozporuplná, která nemusí každému sedět, ale i to dělá osobnost osobností. Ale ať to už uzavřu a s Vladimírem Birgusem se osobně vypořádám: díky rozhovoru s ním jsem si znovu uvědomila, že není ani tak důležité, co lidé říkají, ale jak se s nimi cítíte. Protože na slova zapomenete, na pocit nikoli.