O Milanu Kunderovi bez Milana Kundery. Devadesáté narozeniny moravského rodáka a francouzského spisovatele si Brno připomene hned několika událostmi. Všechny vzdávají celosvětově proslulému autorovi hold, všechny poukazují na jeho výjimečnost. Kundera, který žije od roku 1975 ve Francii, však dlouhá desetiletí mlčí. Málokdo zná jeho pařížskou adresu. Ve spojení zůstal jen s několika přáteli.

Jedním z nich je brněnský spisovatel a dramatik Milan Uhde. „Dodržím zvyk, že se mu k narozeninám nepřeje. Nezkoumám, proč to tak je. Počkám pár dní a zavolám, abych ho jen tak postaru pozdravil. A protože se chystám za pár týdnů do Paříže, těším se, že mu stisknu ruku,“ říká Uhde.

Univerzální, nadčasový

Kunderovy knihy patří ve světě mezi nejčastěji překládaná česká díla. „Daří se mu oslovit čtenáře různých kultur, vzdělání, věků i pohlaví. Je univerzální a nadčasový. Jeho texty vždy umožňují naprosto případné a přitom nadčasové zamyšlení nad lidskou duší,“ říká vedoucí Ústavu románských jazyků a literatur Filozofické fakulty Masarykovy univerzity Petr Dytrt.

Kundera v Brně vystudoval gymnázium a už jako student nad svými spolužáky vynikal intelektem, rozhledem, koncepčním uvažováním. „Bydlel jsem v Králově Poli dvě ulice od vilky Kunderových a občas mu k posouzení nosil své básnické pokusy. Vzpomínám si na něj jako na kritického, ale i autokritického umělce. Teprve později jsem pochopil, že je zranitelný,“ dodává Uhde.

Cit pro hudbu Kunderovi vetkl otec, klavírista a rektor Janáčkovy akademie múzických umění Ludvík Kundera. Nositelem téhož jména byl také literátův starší bratranec, básník a dramatik, který zemřel v roce 2010.

Po studiu literární vědy a estetiky na Karlově univerzitě přestoupil Kundera na FAMU, kde od roku 1964 působil jako docent. Po emigraci do Francie vyučoval na univerzitě v Rennes a poté v Paříži. Československé občanství mu bylo odebráno v roce 1979, rok po vydání Knihy smíchu a zapomnění. Francouzské občanství získal roku 1981. „Režim, který ho chtěl umlčet, daroval paradoxně evropské literatuře jednoho z největších romanopisců druhé půle 20. století,“ napsal v doslovu knihy Nesnesitelná lehkost bytí filozof Květoslav Chvatík.

Český či francouzský autor?

Na setkání se známým literátem vzpomíná Stanislav Moša, ředitel Městského divadla Brno a režisér Kunderovy hry Jakub a jeho pán. S brněnským souborem inscenaci nastudoval před sedmi lety a výjimečně ji odehráli také na jevišti Le Théâtre de l’Alliance Française v Paříži.

„Při společné snídani u Milana doma se mě zeptal, v kolik že začne odpolední generálka. Odpověděl jsem, že ve tři, ale že to bude spíš orientační zkouška než opravdová generálka. Pak jsem ale pochopil, že nehodlá přijít na večerní představení, ale právě na generálku. Okamžitě jsem zavolal do divadla, aby se herci nalíčili a oblékli do kostýmů, že to ve tři nebude ani zkouška, ani generálka, ale zcela regulérní představení pro Milana Kunderu a jeho ženu Věru,“ říká Moša. Dodává, že Kunderova řeč po představení pro divadlo znamenala mnohem víc než večerní dlouhotrvající potlesk vestoje od pařížského obecenstva.

Zahraniční média Kunderův původ zmiňují ve spojitosti s otázkou, zda je ještě literát český, nebo už francouzský. Své poslední čtyři svazky počínaje románem Pomalost z roku 1993 napsal francouzsky. „Knihy zapadají do mého čtení celého Kunderova díla, ale zdráhám se hodnotit něco, co je ještě živé. Znám texty kritiků i obdivovatelů, znám jejich důvody, které chápu, ale hodnotit nemohu, jsem pouze pozorovatelem,“ poznamenává Dytrt.

Další knihy nechystá

Po zkušenostech s neautorizovanými překlady Kundera k vydávání svých knih v češtině nedal souhlas. Vydání dalšího titulu neplánuje. „Když jsme se před dvěma lety setkali, říkal, že další knihy nechystá,“ prozrazuje Uhde.

S Kunderou se v Paříži naposledy setkal před dvěma lety. „Se ženou jsme ve společnosti Kunderových strávili pár dní. Zajímali se o naši zemi a bylo zřetelné, že její osudy sledují. Brno nikdy nepřestalo být Milanovo město.

Miloval je, vždyť to bylo také město Janáčkovo, měl rád Brňany Oldřicha Mikuláška a Jana Skácela a jejich poezii dobře rozuměl a oceňoval ji. Lásku ke svému rodnému městu uměl ovšem spojit s kritičností. Týž dvojznačný vztah si zachoval i ke své rodné zemi,“ dodává Uhde.