Slyšel jsem, že počítáte, kolik je tady dohromady fotek…

A už je mám spočítané! 389 fotek a sedm projekcí, dohromady od 50 autorů.

Proč právě toto téma vnitřní okruh fotografie které nahlíží do osobního života autorů?

Je to téma, které se sice v české fotografii vždy objevovalo, ale nikdy nebylo zcela dominantní. Především v posledních desítkách let přitom hodně mladých autorů začalo být otevřených, ukazovat svůj život, dělat takové autoreflexivní fotografie. Do té doby spíše pořizovali fotografie jiných lidí, fotili v nemocnicích, ústavech sociální péče, dělali výtvarné fotografie, ale málokdy šli s kůží na trh, kdy by ukazovali sebe, svoji rodinu, svoje deprese.

Přijde mi docela logické, že v době Facebooku a internetu je více takovýchto fotek, na nichž autoři představují sami sebe. Nakolik ale bylo podobné téma rozšířené u nás za minulého režimu?

Někteří fotografové, jako třeba Bohdan Holomíček, dělali svoje fotografické deníky už tehdy, ale bylo jich málo. Intimní věci, které často vidíme tady, prakticky nebyly. Komunistická společnost byla v tomto smyslu hodně prudérní. Současní mladí lidé jsou mnohem otevřenější v ukazování svého vnitřního okruhu.

Jsou na této výstavě tedy zastoupeni i fotografové střední a starší generace?

Ano, je zde široký generační okruh lidí, nejstarším je přes sedmdesát. Je tady třeba Pavel Baňka, který si fotografický deník vede už od 50. let. Ale převažují mladí fotografové, mnozí ještě studující. Často zde vidíte statické portréty, třeba komparace portrétů stejné osoby v různých obdobích. Hodně mladých dělá svoje fotografické deníky, blogy, není problém jít se svým životem na veřejnost, jako to bylo třeba pro jejich rodiče.

Fotografovat dnes může prakticky každý, bral jste při sestavování této výstavy nějak v potaz to, zda jde o profesionály nebo amatéry?

Ne, nijak jsem nerozlišoval. I když je fakt, že dnes většina těchto fotografů prochází určitým školstvím. Máme tady konečně šest fotografických vysokých škol. Dřív bylo naopak skoro pravidlem, že opravdu dobří fotografové byli amatéři. Lidé jako Jindřich Šteit nebo Viktor Kolář neprošli žádným školením, nepracovali pro noviny, dělali jednoduše pro sebe bez ohledu na nějaké publikační možnosti.

Lze v této vnitřní fotografii vypozorovat něco jako český trend? Nebo jde typický projev současného globalizovaného světa?

Český trend byly třeba lyrické fotografie v dobách Josefa Sudka. Současná naše fotografie je ale natolik mezinárodní, že o nějakém českém specifiku lze mluvit těžko.

Existují ještě vůbec v současnosti něčím na první pohled charakteristické národní fotografické školy?

Výrazné školy určitě pořád existují. Třeba čínská nebo německá fotografie. Ta je hodně deskriptivní a pořád v ní převládá technicky dokonalá tvorba. U nás je mix vlivů silnější, vidíte zde vlivy Ameriky, ale i právě Německa, Polska a podobně. Takže možná bychom nakonec něco typicky českého našli: snažíme se hodně říct o sobě, o životě na tomto místě, přičemž to pojímáme velmi mezinárodně, je poznat, že jsme uprostřed Evropy, že se u nás světy a vlivy střetávají.

Vím, že je vždy těžké něco vypíchnout, přesto: která ze sérií fotografií na této výstavě vás výrazněji osobně oslovila?

Za velice silné považuji třeba fotografie Libuše Jarcovjákové, která dokumentovala poslední tři roky života své maminky, která byla velmi silně nemocná. Jsou to fotky, z kterých promlouvá velká osobní angažovanost autorky, také vím, že Libuše se vzdala zaměstnání, nedala maminku do žádné nemocnice nebo ústavu, ale až do poslední chvíle se o ni starala a přitom ji fotografovala. Vznikl tak velmi silný osobní dokument, který rozhodně není nějakým voyeurským náhledem do života umírající ženy, ale jde o citlivý, humanistický příběh.

Vnitřní okruh v současné české fotografii

Výstava se konáod 15. května do 18. srpna v 2. patře Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí, otevřeno je od úterý do neděle, od 10 do 18 hodin. Jde o dosud nejrozsáhlejší expozici aktuálních tendencí české fotografie po roce 2000,  přičemž zaměřuje se na díla s motivy „vnitřního okruhu" autorské sebereflexe, intimní fotky vlastní rodiny, nejbližších lidí a věcí. V Česku až donedávna podobné snímky vystavovány prakticky nebyly.