Učitelka českého jazyka a občanské výchovy na Střední škole průmyslové, hotelové a zdravotnické v Uherském Hradišti byla posledním člověkem, kterému Legátová, k příležitosti pořádání každoroční studentské čtenářské konference, poskytla rozhovor. „V jejím malinkém bytě v brněnských Černých Polích jsme strávily celé odpoledne. Měli jsme co dělat, abychom se tam ona, já a kameraman vešli. Bydlela ve spartánských podmínkách, jelikož milovala zvířata, všude kolem třeba poletovaly kočky. Paní Legátová byla velmi ochotná," přibližuje Lenka Tománková atmosféru vzácného setkání.

Bylo pro vás složité se ke spisovatelce „dostat"?

Zkoušeli jsme to přes nakladatelství, telefonní seznam, ředitele hradišťské knihovny pana Jančáře. Nakonec jsme získali kontakt na člověka, který se o ni staral. K rozhovoru jsme ji však přemluvili až na čtvrtý pokus. Nakonec vznikl videodokument, unikátní materiál. Žádná další její nahrávka poté již nevznikla. Materiál je zájemcům k dispozici u nás ve škole, časem bychom jej měli nahrát na internet.

Jakou roli sehrála Květa Legátová v české literatuře? Myslím, že žebříčky popularity zrovna netrhala.

Považuji ji za vrcholovou spisovatelku české prózy, její knihy mám tisíckrát přečtené. Možná i proto, že mám ráda literaturu a vlastně i muziku, která není úplně pro každého. Želary jsou geniální, Legátová je schopna používat skvělých obratů, vytvořit soubor povídek, které se vzájemně prolínají, perfektním vypravěčským způsobem vykreslit různé charaktery.

Třeba kopaničářské alkoholiky, kteří tráví každý večer v hospodě…

A přitom tím nikoho neuráží. Píše, že chlapi chlastají, ale nijak to neodsuzuje a spíše má tendenci to vysvětlovat, proč tomu tak je. Když se pak čtenář s těmito osudy seznámí, jeho názor se někam posune. A to je známka kvalitní literatury.

Čím se liší Želary od letošního bestselleru Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně?

Srovnáváme de facto stejnou dobu. Žítkovské bohyně jsou výborné, Kateřina Tučková je napsala z pozice mladé nezatížené holky. Květa Legátová zase v Želarech celou dobu popisuje vlastní zkušenosti, je cítit, že na Kopanicích opravdu bydlela.

Jaký měla Legátová názor na bohyňování?

Tomuto tématu se samozřejmě vyhnout nemohla, vždyť postava Lucky Vojničové bohyni připomíná na sto honů. Říkala, že to byly osoby blízké jejímu naturelu, ale prý co uměly, to ona svedla také. Prý když má člověk fantazii a odlije si vosk, dokáže z něj vyčíst cokoliv. Brala to tedy s rezervou.

Zajímala se o víru, ale byla ateistkou. Jak mohla na mýty opředených a bigotních Kopanicích přežít?

Vždycky přišla na faru, seznámila se s farářem, společně si vysvětlili co a jak a potom spolu chodívali na procházky. Lidé se naučili přijímat, že nechodí do kostela, a respektovali to. Ona zase milovala své žáky, i když ze začátku dělala pedagogické chyby. Třeba je trestala za to, že spí na lavicích. Když zjistila, že ta děcka musela někde do půlnoci fyzicky tvrdě dřít a do školy si chodila odpočinout, kárat je samozřejmě přestala.

Kdo byla Květa Legátová

Pedagožka a spisovatelka Květa Legátová, vlastním jménem Věra Hofmanová, se narodila v listopadu 1919 v Podolí u Brna. Vystudovala český a německý jazyk, jako reakcionářka byla umístěna mimo jiné také do škol v Uherském Brodě a Starém Hrozenkově, kde vyučovala. Neměla děti ani manžela. Její nejvýznamnější dílo Želary bylo doceněno až po revoluci, popisuje tvrdý život na kopaničářských samotách.