Kliknutím zvětšíte„Pro každého spisovatele literatura znamená něco jiného,“ říká pražský rodák Michal Šanda (ročník 1965), povoláním archivář. „Někdo ji bere jenom jako příležitostné zpestření svého života. Výtvarné umění pro to má termín ,nedělní malíři‘. Pro mne se stalo psaní středobodem. Toreadoři sice také vystupují pouze v neděli, ale po celou kariéru je pro ně zápasení v aréně na prvním místě.“
To je klíč k vaší novince?
Potřeboval jsem se povídkovou formou vypsat z bezohlednosti a egocentrismu, který je v české společnosti všudypřítomný. Hemingwaye jsem použil jako jakýsi svorník. I přes celosvětovou slávu a Nobelovu cenu ho nakonec literatura dostala. Když zjistil, že ztratil krátkodobou paměť, která je pro psaní nezbytná, ustřelil si ve svém domě v Ketchumu hlavu brokovnicí. Poslední, co viděl, nežstiskl spoušť, byl plakát z koridy, který měl nad psacím stolem.
Zdá se mi, že vás fascinuje odposlechnutá řeč, o kterou zavadíte na ulici nebo v hospodě. Tituly knížek, které najdete v banánovce před antikvariátem. Slang, žargon a dialekty…
Povídky v knize Hemingwayův býk jsou ze současnosti a současný musí být i jazyk. Jako čtenář neznám nic horšího, než jsou škrobené dialogy ve spisovné češtině. Bohužel, hovorová čeština zvulgárněla a co do slovní zásoby je chudičká. Nechodím ji nikam naposlouchávat, pozoruju to sám na sobě. Dřív bych řekl: „Jdi někam.“ Dneska řeknu: „Jdi do pr…“ Jazyk je materiál a spisovatel staví svůj dům z toho, co je zrovna k mání.
V knize Kecanice z roku 2006 jste přenesením autentických hovorů na papír vytvořil novou realitu.
Kecanice jsou specifická a pro mězáhadnávěc. Na jaře před třinácti lety se mi bez mého přičiněnízačaly vynořovat jakési vnitřnímonology. Moc jsem jim nerozuměl, ale nechal jsem je volněplynout. Trvalo to několik dnía potom konec. Navždycky. Proto je ta kniha tak útlá.
Ale k vaší otázce: snažím se psát tak, aby hovory vypadaly naprosto autenticky. Potom je to živé a má to smysl. Ale pozor, je to živé nějakých dvacet, třicet let, což souvisí s už zmiňovanou proměnou jazyka. Za sto let bude tentýž dialog působit jako roztomilá kuriozitka. Oproti obrazům nebo sochám literatura s časem nezískává na hodnotě. Strašně rychle zestará. Literatura je dobovka.
Mám doma v knihovně Hemingwayovu povídku Pět stých o tom, kterak rohovník vsotil protivníku svému mocnou herdu. Je to k nečtení. A potom to v šedesátých letech přeložil znovu Radoslav Nenadál jako Pět stováků a je to povídka o boxu jako řemen.
V knížce Dopisy jste odpovídal na listy, které o 150 let dříve odeslal K. H. Borovský. Stává se vám často, že si chcete povídat se spisovateli, které čtete?
V tomto případě byl hlavní nápad. Nevím, že by někdy někdo u nás nebo ve světě odpovídal na takové dopisy přes propast času. Skutečné odpovědi Havlíčkova bratra Františka se nedochovaly, proto jsem se nemusel cítit jako exhibující trapák. Je to rozverná kniha o smutných věcech, především o vyčlenění z lidského rodu.
Havlíčkův rod neměl pokračovatele. V dopisech se sice Karel Havlíček raduje, jak jeho dcera vyrůstá a kvete, ale víme, jak to s ní dopadne. Ani já nemám pokračovatele rodu. Neměl ho Neruda, Kafka, Hrabal ani Kundera. V tom je literatura, pokud se jí doopravdy oddáte, nemilosrdná jako býk v aréně.
Tím, jak spojujete minulost se svou současností, nízké s vysokým, jak dotváříte blues a parafrázujete různé žánry, jste v českém literárním rybníčku určitá anomálie.
Propojování a mísení, které zmiňujete, je druhotná záležitost. Některé stavby jsem splácal dohromady z kamení, cihel a ytongových tvárnic. Mně ale jde o originální nosnou konstrukci pod obvodovým zdivem. Spojnicí mých formálně různorodých knih je neustálé experimentování. Před Hemingwayovým býkem jsem vydal knihu Údolí.
Polovina nákladu vyšla pod mým jménem a druhá pod jménem Ondřej Böhm. Dvě naprosto totožné obálky, dva totožné texty. Důvod, proč jsem to udělal, je součástí pointy. Bohužel taková věc zaskočila Národní knihovnu, Kosmas, knihkupce i recenzenty. Představoval jsem si, jak bude čtenář koukat, když v knihkupectví uvidí dvě stejné knihy vedle sebe, a co mu bude šrotovat v hlavě. Těšil jsem se na tu hru. Výsledkem je, že se Šanda vyprodal a na Böhma se práší kdesi v regálu pod B. Roztržením ztratila ta kniha kouzlo.
Když chlapi klesnou do kolen, jsou nějak přijatelnější, než když jsou v sedle. To jste napsal v knížce Dvacet deka ovaru. Řekněte mi, co pro vás v životě znamenal Charles Bukowski a zda máte raději jeho drsňáctví, nebo něhu.
Kde jste to vyštrachal? Tenhle verš jsem napsal před čtvrtstoletím! Za tu dobu jsem drobet pokrotnul a s věkem ztratil destruktivní divokost. Někdo tomu mylně říká zmoudření. V mládí jsem se trápil, že nerozumím básním.
Holan nebo Kabeš byli pro mne nerozšifrovatená Enigma. A potom se objevil Bukowski, který psal naprosto srozumitelně, svěžím jazykem. A byla v tom poezie. Jeho věci jsem tehdy zhltnul, ale už nemám potřebu se k nim vracet, takže na vaši otázku nemůžu odpovědět. Osobně jsem ale pro něhu.
Michal Šanda
Narodil se 10. 12. 1965 v Praze. Vystudoval Gymnázium Jana Nerudy. Za normalizace vystřídal řadu manuálních zaměstnání, od roku 1991 je zaměstnán v Institutu umění – Divadelním ústavu jako archivář. Je autorem řady básnických a prozaických knih, např. Blues 1890-1940(2000), Sudamerická romance(2003), Kecanice(2006), Dopisy(2009), Rabování samozvaného generála Rona Zacapy v hostinci U Hrocha(2015), Autorské poznámky k divadelní grotesce Sráči(2015), Masná kuchařka mistra řezníka z Nelahozevsi Antonína Dvořáka(2016), Údolí(2017), Dr. Moul(2018).
Jeho nejnovějším počinem je sbírka povídek Hemingwayův býk(2018). Svoji tvorbu poskytuje čtenářům na stránkách www.michal-sanda.cz zdarma ke stažení.
9
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
