„Nutno hledat pořád nové případy. To je imanentní kletba detektivek, jejich běs, utrpení i zánik. Neboť vězte, že už dodýchávají, na smrt uštvány touto šílenou honbou.“ I to se lze dočíst v Dějinách české detektivky.

Autor řádků, Karel Čapek, který sám psaní detektivek zkoušel, výstižně popsal úděl těch, kteří se v průběhu dějin pokoušeli žánr rozvíjet, kultivovat či alespoň bizarně osvěžovat. A protože u nás ucelený přehled českého psaní kriminální prózy zatím chyběl – jak autoři antologie Michal Jareš a Pavel Mandys v úvodu píší – vzali to jako impuls k sepsání této knihy. Rozhodnutí veskrze záslužné.

Morytáty i noir

Na více než 430 stranách se poctivě věnují vývoji domácího žánru, jenž prošel různými úskalími, vzestupy, pády a vlivy. A jsou důkladní.

Berou to od morytátů, cliftonek a nickcarterovek přes Karla Čapka a Emila Vachka až po Karla Michala, Josefa Škvoreckého, Hanu Proškovou či Evu Kačírkovou. Nechybí gotická krimi Miloše Urbana, děsivá próza Petra Stančíka ani historické detektivky Vlastimila Vondrušky.

Zabývají se vymezením pojmů a subžánrů (rozdíl mezi detektivkou a krimi), věnují se noirovým příběhům, zlodějským románům i české drsné škole. Citují z děl autorů i jejich recenzentů.

Socialistický člověk nevraždí

Je to navýsost poučné, ale hlavně radostné a zábavné čtení. Kromě přehledu a doplnění děr ve vzdělání, které si člověk udělá, totiž také baví. Ať už hravými názvy některých kapitol (Lidumil na kříži, Socialistický člověk nevraždí, Ze studenta vekslákem), úvahou nad charaktery detektivů či popisem některých naivně budovaných situací z počátků experimentování s pokleslým žánrem. Obzvlášť půvabný je dobový jazyk.

Šílený kostelník

Některé se dočkaly přísného odsudku, jiné chvály. „Protestujeme proti… založené knihovně detektivních novel, kterou obšťastnilo naši lidovou literaturu dosti neznámé nakladatelství… Jestli se již jednou ustalo ve vydávání těchto škvárů, které kazí vkus širokých vrstev, budiž každý nový pokus o naplemenění tohoto kulturního zla zakřiknut hned v počátcích,“ osopily se Národní listy roku 1914 na jisté smíchovské nakladatelství podporující napínavé příběhy.

Případ profesora Rocha, sepsaný v roce 1944 ctižádostivým lékařem Jiřím Šteflem, dopadl už lépe. Přestože zločincem byl šílený kostelník, chytající hosty v domnění, že jde o oživlé sochy z ochozu, které usazoval zpět a někteří se pádem zabili, dočkal se bizarní příběh pozitivní recenze v Lidových novinách: „Po počáteční retardaci se rozvíjí děj s filmovou rychlostí a napínavostí… Autor dokazuje, že toto nové odvětví, tak oblíbené velkou čtenářskou obcí, má své dobré právo i na autory veskrze seriosní.“

Není nad to nadšené průkopníky povzbudit.